V době uzávěrky tohoto čísla nejsou výsledky prezidentských voleb v USA ještě známé. Je dost pravděpodobné, že ve dnech, kdy toto číslo čtete, začíná ve Spojených státech lítý boj o to, kdo vlastně vyhrál. Jsou to také první volby od roku 2000, které netrávím na americké půdě. Což je vlastně dobrá příležitost ohlédnout se, jakých těch dvacet, respektive i s devadesátými lety skoro třicet let, bylo.
Začátek května roku 1992. Na jindy tak světlé, široké ulici je najednou černo. Mohutný průvod lidí je strašně hlučný. Policisté zasahují za běhu. Z klasického baru na Dolním Manhattanu vybíhá černošský barman a s pobídkou „Rychle! Rychle!“ nás, náhodné kolemjdoucí, cpe dovnitř. Zatáhne železnou roletu, zamkne ji a rozsvítí světla. Pak nonšalantně vykřikne: „Tak. A kdo si dá panáka?“ Poprvé na vlastní oči vidím dlouhatánský barový stůl, po kterém sviští skleničky dvojité whisky s ledem. Jako ve westernu.
Tohle je Amerika, děcka
Je to taky poprvé v životě, kdy vidím víc než tři Afroameričany pohromadě. Že se v New Yorku demonstruje kvůli něčemu, co se stalo v Los Angeles, mě udivuje. Nepokoje, které se toho jara řítí z Kalifornie a na jejichž počátku je videonahrávka zachycující zásah tamních policistů proti černošskému řidiči Rodneymu Kingovi, pro mě, která byla dosud nejdál v Bulharsku, s New Yorkem nijak nesouvisejí.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
