Od 60. let patřil ke špičkám jazzové hudby v Československu, energií srší i po více než 30 letech strávených v USA. Na první místo klade americký jazzový trumpetista slovenského původu Laco Déczi bezprostřednost a improvizaci. Jeho vystoupení mají stále elektrizující náboj a tento neotřelý muzikant, který 29. března slaví jednaosmdesátiny, stále dokáže zaujmout mladší publikum. Podívejte se na video, které jsme s ním natočili před rokem, během jeho největšího koncertu v životě.
Od vstupu na profesionální jazzovou scénu začátkem 60. let je Déczi považován za jejího "enfant terrible". Už tehdy směřoval k explozivnímu hard bopu, což byl pravý opak převládajícímu trendu ukázněného west coast jazzu. Déczi vyznával od 50. let kult jeho tragicky zesnulého génia Clifforda Browna (1930-1956). "Mrňavej frajer, co se zabil, když mu bylo pětadvacet, ale v muzice nasadil laťku tak vysoko, že to už nikdo nepřekonal," řekl v loni vydaném rozhovoru s novinářem Tomášem Poláčkem Totálně vytroubený mozek.
Na trubku začal rodák se slovenského Bernolákova hrát v 11 letech. To ještě hrál hokej za Slovan Bratislava, od té doby ale "šel hokej k ledu" a Déczi se vrhnul na hudební dráhu. V letech 1957-1962 hrával ještě amatérsky v Bratislavě, talent jej ale poté přivedl do Prahy, kde začal působit v Sextetu divadla Rokoko a následně v souboru Jazz Outsiders. Následovalo angažmá v souboru S+HQ Karla Velebného a Reduta kvartet, kde se stal frontmanem. A v roce 1967 založil vlastní sexteto Jazz Celula, kde postupně hrál s muzikanty Laco Troppem, Svatoplukem Košvanecem, Josefem Vejvodou, Karlem Růžičkou nebo Petrem Králem.
Laco Deczi a jeho tajná řeč s jazzmanem Chrisem De Pino
Svou první desku, Laco Deczi & Cellula Quintet - Pietoso, vydal v roce 1969. V 70. letech se stal členem Jazzového orchestru Československého rozhlasu (JOČR) a Tanečního orchestru Československého rozhlasu (TOČR) a nahrál několik sólových alb - mezi nejznámější patří Sentimental Trumpet v doprovodu smyčcového orchestru. V této době se také naplno také věnoval skládání orchestrálních skladeb, hrál například i v duetu s kytaristou Zdeňkem Sarkou Dvořákem. K jeho významným nahrávkám patří i album Jazzissimo z roku 1982.
S bývalým režimem se ale "československý Miles Davis" příliš neslučoval. Za normalizace prý ze svého bytu střílel z okna vzduchovkou komunistům do vitrínek. A za jeho konečným odchodem z vlasti nebyly peníze - "vydělávali jsme celkem dost, bigbandový jazz komunisti nezakazovali, nerozuměli tomu," - ale svoboda: "Nic se nesmělo. Člověk přece musí mít svobodu. Pokud není, stojí to za houby."
V únoru 1985 emigroval do západního Německa, v roce 1986 zakotvil ve Spojených státech, kde je stále frontmanem kapely Celula New York. Na bicí v ní hraje jeho syn Vaico.
V USA vystupoval s velkou řadou známých jazzových muzikantů, jako jsou Elvin Jones, Bill Watrous, Junior Cook, Dave Weckl či Sonny Costanzo. Od 90. let se pravidelně vrací koncertovat do ČR i na Slovensko, vydává studiová i "live" alba.
