Video placeholde
Roztržitý (1970)
Velký blondýn s černou botou (1972)
Uprchlíci (1986)
Jsem určitě lepší dědeček, než jaký jsem býval otec. Když jsem začal pracovat, moji synové si mě moc neužili a až teď  se to snažím dohnat přes vnoučata. Proto jsem tak rád, že se jeden ze synů bude starat o naše vinice. Prožíváme spolu stejné dobrodružství. Rozumíte, není nic důležitějšího než mít s někým, koho máte rád, společný projekt.
„Jsem pyšný na film Hračka. Komedie, která má vyšší smysl, no kdo tohle má?“
6
Fotogalerie

Pierre Richard: Mé filmy byly pro lidi z východního bloku světlem v temnotě a já o tom neměl tušení!

Možná zešedivěl, ale podle pohybů ho poznáte hned. Stejné modré oči, stejná plachost. Krásné sako, sklenka červeného. Do Prahy jezdí rád a určitě tu minulý týden nebyl naposled. Tradičně představil sklizeň ze svých vinic, a navíc oslavil dekádu existence české Nadace Krása pomoci, která se systematicky i úspěšně snaží, aby byli češti senioři zdravější a šťastnější. Těžko by Krása pomoci hledala ideálnějšího kandidáta na patrona, než je právě francouzský herec PIERRE RICHARD (84).

Postavu roztržitého, popleteného muže jste si vytvořil sám – co vám z ní ve starším věku zbylo?

To je právě ten problém: všechno. Nejsem ta postava, jsem to já. Já jím pořád jsem. Necítím se jím být, ale on se mě neptá. Třeba teď: rozumíte, zapomenu pas v sedačce letadla… ocitnu se na celní kontrole, a nic. Hledám ho, prohledávám se, všichni se smějí, jenom já ne. Takhle bych vám mohl vyjmenovat spoustu příhod z posledních pár dní. Proto já třeba neustále, jak vidíte, držím v ruce svůj telefon. Abych ho někde nepohodil, neztratil. Můj řidič se mě pokaždé, než nastoupím do auta, ptá na jediné: „Nezapomněl jste si mobil?“ Když opouštím hotelový pokoj, je vždycky někdo za mnou a dívá se, jestli jsem tam něco nenechal. Hrůza.

To je ve vašem věku ale úplně normální…

To nemá s věkem nic společného, já to tak měl vždycky. Zdá se vám to možná roztomilé, ale pro mě to moc vtipné teda není.

Věděl jste, když jste v 70. a 80. letech točil filmy, že jste pro nás ve východní Evropě vlastně závanem svobody? Americké filmy se sem moc nedostaly, ty vaše, protože to byly komedie, ale celkem bez problémů…

Uvědomil jsem si to až později, když jsem sem, do České republiky, začal jezdit. Tehdy jsem začal slýchat od lidí: „Pamatuju si vás z dětství, vaše filmy jsem měl rád a měl jsem z nich radost.“ Hodně populární jsem ze stejného důvodu v Rusku, kde se mi dokonce stalo, že ke mně přišly tři starší dámy, už babičky, a řekly jednoduše: „Byl jste pro nás, Pierre, světlem ve tmě!“ Tak to jsem byl hodně potěšený.

Když se člověk dívá na evropskou hereckou mapu, vidí jen málo tak přesných komických charakterů, jako jste vy. Leda snad Mr. Bean… Proč vás není víc?

Těžké říct. Asi proto, že to není stejná práce, jakou mají ostatní herci. Jsme vlastně taková výjimka, anomálie. Režisér Yves Robert mi před tím, než jsem točil svůj první film, řekl: „Ty nejsi herec, ty jsi osobnost!“ Sice nevím, jestli jsem osobnost, ale je fakt, že já sám jsem sobě rolí, jak už jsem o tom s vámi mluvil před chvílí. „Ty nemáš místo u filmu, ty si ten film musíš sám stvořit,“ vysvětloval mi Yves Robert a měl pravdu. Musíte si prosadit, aby se vám role kryla s vaší osobností, a to je dost těžká věc, potřebujete velkou důvěru okolí. 

Na který z vašich filmů jste opravdu pyšný?

Myslím, že je to Le Jouet, Hračka. Měla a dodnes má pro mě zvláštní eleganci, protože se zabývá jakoby vážnými tématy, otcovstvím a arogancí moci a peněz, ale byla i výborně napsaná i zrežírovaná. Taky jsme se při natáčení opravdu hodně nasmáli, a přitom to bylo poetické. Ten film není jen můj, je to taky prvotina úžasného kolegy, výše zmíněného scenáristy a režiséra Francise Vebera, takže bych jemu i ostatním tvůrcům ještě teď, po letech, rád vzdal hold. Ten film se nám prostě povedl: komedie, která má vyšší smysl, no kdo tohle má?

Celý rozhovor najdete v Reflexu č. 40, který vyšel ve čtvrtek 4. října!

Reflex 40/2018Reflex 40/2018|Archív