Vážený pane profesore,
můj přítel se léta léčí s depresemi. Rady psychologů jsou pro něj klišé. Antidepresíva nezabírají. Rozhodl se, že odjede do Asie učit se buddhismu. Pak přijel nabitý sluncem a optimismem. Koupil byt, auto a hledal novou práci. Myslela jsem, že je vše zažehnáno. Přesně po roce mi oznámil, že bude psát závěť a že se ledna nedožije. Připomínám mu, že jeho sedmiletý syn ho bude postrádat, ale on má pocit, že by zlomený otec byl pro syna jen zátěží. Na mé námitky nabízí racionální oponenturu. Plánuje to už dlouho a má to promyšlené. Jako by mu myšlenka ukončení života dodávala životní klid. Nejvíc mě děsí, že dokonale zapadá do statistik: rozvedený muž po čtyřicítce; jen se nechce oběsit, ale spolykat prášky.
Oběšením ukončil svůj život před čtyřmi lety můj otčím, který o tom také mluvil dlouhá léta. A jeho syn – můj nevlastní bratr (!) – teď o sebevraždě přemýšlí také. Je to „dědičné“ kvůli zděděné špatné chemii v mozku, nebo proto, že podvědomě napodobujeme své idoly a vzory, jimiž jsou právě rodiče? Chybějí těm, kdo té představě propadnou, zdravý rozum, pud sebezáchovy, nebo jen „hormon štěstí“, který by jim pomohl najít smysl života? Dělají to z pocitu, že se jim po takovém činu bude konečně někdo věnovat, i když jim to už k ničemu nebude, nebo chtějí vyvolat zármutek v srdcích těch, o nichž si myslí, že je dostatečně nedocenili? Jak pomoci těm, kteří to vzdali?
Odpověď na všechny vaše otázky by vydala na tlustou knihu. Řekněme si rovnou, že na pozadí devadesáti procent všech sebevražd je duševní onemocnění, nejčastěji deprese, bipolární porucha, schizofrenie, úzkostné poruchy a závislosti na alkoholu a drogách. Okolí, jež tyto poruchy nedokáže rozeznat, přičítá sebevražedné chování svých blízkých vnějším vlivům, nejčastěji rozchodu s partnerem, ztrátě zaměstnání, nevyvedeným dětem. Určitá geneticky daná zranitelnost vůči traumatům a zátěži ovšem nemění nic na tom, že se tyto vlivy do jisté míry vskutku uplatňují jako přídatné faktory a spouštěče, což ukazují agregovaná data o souvislosti sebevražedného chování s opuštěností, nezaměstnaností, rozvodovostí, životním stylem, zbožností (bezbožností), délkou slunečního svitu. Je to asi jako s tuberkulózou a špatnou výživou: Jste-li oslabeni, spíše souchotinám podlehnete, ale musíte se nakazit Mycobacteriem tuberculosis, jinak tuberu nedostanete ani při hladomoru.
Podobně: netrpíte-li duševní poruchou nebo genetickou vlohou, může vás opustit třeba deset lásek a sebevraždu prostě nespácháte. Čili ke spáchání sebevraždy skutečně musí, jak říkáte, chybět zdravý rozum (a tedy pud sebezáchovy), což souvisí s neurochemií mozku, jíž říkáte „hormon štěstí“. Je však třeba připomenout, že některé sebevraždy či pokusy o ně jsou opravdu jakýmsi „voláním o pomoc“, mají charakter demonstrativní (dotyční ve skrytu duše doufají, že budou zachráněni a že se jim dostane víc péče a pozornosti), manipulativní (očekávají prominutí trestu, napravení školního neúspěchu) či odvetný (pomsta pozůstalým). Tyto motivy jsou však u dokonaných sebevražd vzácné, jakož i čistě bilanční sebevraždy jinak zdravých osob, jež si sečetly a podtrhly, co je v životě čeká, a došly k závěru, že je lepší to skončit (Židé před transportem do plynových komor).
Sebevražda je většinou činem pohříchu sobeckým a sebestředným. Naprostou výjimkou je sebeobětování (Palach), kterou v tomto smyslu nepovažujeme za sebevraždu, neboť primárním cílem zde není touha zemřít a nebýt. Pokud jde o povahu přenosu sklonu k sebevraždě v rodinách, většina „dvojčecích“ a adoptivních studií ukazuje, že na vině jsou spíše geny než naučené stereotypy.
