Nová studie kanadských vědců tvrdí, že míra blízkého fyzického kontaktu ovlivňuje novorozeňata již na molekulární úrovni. U dětí, kterým se v raném věku dostává méně pozornosti a jsou vystaveny stresové zátěži, dochází k ovlivnění genové exprese a negativní následky si s sebou daní jedinci nesou dlouhé roky. Samotný výzkum je zatím teprve v začátcích a odborníci z Univerzity Britské Kolumbie dodávají, že bude třeba zjistit, jak přesně ke změnám dochází.
Vědci pozorovali celkem 94 dětí, jejichž rodiče si pečlivě zapisovali míru fyzického kontaktu, množství spánku potomků, případného pláče atd. Po 4 letech a 6 měsících byla následně kontrolována methylace DNA. To je biochemický proces, jenž slouží mimo jiné také jako ukazatel, zda dochází k bezproblémovému biologickému vývoji. Výsledky prokázaly, že děti s nízkou mírou fyzického kontaktu mají rozdílnou DNA hned v pěti oblastech. Jedna z nich je přímo spojována s imunitním systémem. Další je pak dávána do souvislosti se zhoršeným metabolismem.
Odlišnost byla nalezena také u tzv. epigenetických hodin, tedy u míry stárnutí krve a tkání. Ta byla u dětí s menším množstvím fyzického kontaktu nižší než u ostatních. Již v dřívějších výzkumech byly přitom odchylky od normy v tomto případě dávány do souvislosti se zdravotními problémy.
„Myslíme si, že zpomalení epigenetických hodin u dětí může reflektovat špatný vývoj,“ uvedl Michael Kobor, jeden z členů výzkumného týmu.
K podobným závěrům došla již dřívější studie provedená na hlodavcích. Kanadští vědci jsou ale první, kteří prokázali, že míra fyzického kontaktu má stejné účinky i u lidí. V současnosti již chystají další fázi výzkumu.
„Pokud další studie potvrdí prvotní nálezy, pak dojde k ještě výraznějšímu podtržení důležitosti fyzického kontaktu, zvláště pak pro strádající nemluvňata,“ uvedla jedna z autorek výzkumu, Sarah Moore.
