Čas od času rádi masochisticky propadáme sebemrskačství a obviňujeme se z nadprůměrného sklonu k donášení. Je tomu tak skutečně a jaká je motivace udavače?
Dobrý den, pane Höschle,
v souvislosti se zavedením elektronické evidence tržeb se do Česka znovu systémově vrátil fenomén udávání. Daňová správa umožňuje na svém webu anonymně nahlásit provozovnu, kde Vám nevydali účtenku. Za první dva dny provozu EET takových hlášení přišlo podle novinových zpráv přes stovku. Jaká je podle Vás motivace udavače? Co vede člověka k nahlášení hospodského, trafikanta, spoluobčana, souseda „úřadům“? Lze to popsat jednoduše, nebo co člověk, to unikátní příběh a kombinace osobnostních předpokladů? Co by se muselo v životě takového člověka změnit, aby potřebu udávat neměl? Díky za Váš názor.
S pozdravem Petr Nový
Anonymní udávání je syceno stejným podhoubím jako anonymní výlevy na internetu, kde pisatelé a různí trollové mohou odbrzdit svoje léta potlačované mindráky a konečně si to s těmi úspěšnějšími a chytřejšími vyřídit, zatím jenom slovně. Samozřejmě že každý případ je sestaven z unikátních zkušeností, povahy (vlohy), důvodů (žárlivost, msta, nepřejícnost, agrese, touha po spravedlnosti a pořádku) a okolností (snadnost něco vykonat pro „dobro“ společnosti, snadnost, s jakou lze někomu uškodit, impuls daný nějakým příkladem).
Většinou by se toho muselo v životě takového člověka změnit opravdu mnoho, aby takovou potřebu neměl. A protože mezi ony předpoklady patří i povaha, je změna někdy prakticky skoro nemožná. Je tudíž nutno s tím počítat, asi jako s tím, že lidi vždycky budou trochu lhát, podvádět, smilnit, krást a pomlouvat.
Tento svět není nejlepší ze všech možných světů, jak myslel Leibniz, ale nejstabilnější, jak myslí Dawkins: mezi pravdomluvnými je příliš výhodné lhát, než aby lež vymizela, mezi poctivými krást a mezi holubicemi být jestřábem. Jejich poměr se ovšem v každé společnosti ustálí kolem nějaké rovnováhy dané tím, že zlodějna, lež a pomluva se stávají nestabilními, když je jich mnoho: zloděj pak okrádá zloděje a lhář obelhává lháře.
Stabilita je někde mezi tím a ideálem. Tato určitá sociobiologická podmíněnost zároveň vysvětluje, že nejsou lepší a horší národy, alespoň ne markantně. Když se Švýcarům připraví podmínky, například nedostatek paliva, proudu nebo potravin, chovají se stejně jako jiní národové.
Hezky je to vidět na svobodomyslné Americe s velkou tradicí osobní zodpovědnosti a demokratického vládnutí. Když přišla vlna politické korektnosti zaměřené na „harašení“ a feministickou představu rovnosti pohlaví, začaly na univerzitách a i v jiných institucích vznikat pozice jakýchsi referentů, u nichž si zaměstnanci mohli stěžovat na to, že byli někým obtěžováni, a mohli své násilníky také anonymně udávat.
Když jsem jednomu americkému kolegovi kdysi vyprávěl vtip o blondýnách, začal se ošívat a ohlížet jako kdysi dávno u nás někdo, komu jste vyprávěli protistátní anekdotu. Za Rakouska měly hospody své Bretschneidery, za války práskači nenechali přežít snad jediný parašutistický výsadek a po válce byla společnost profízlovaná od domovnic přes domovní důvěrníky až po hospodské, šmelináře a veksláky, co měli máslo na hlavě a udáváním si vykupovali beztrestnost. Vidíte, co jsme si tu najednou mimo nadání vyjmenovali důvodů.
EET je proti tomu brnkačka. Až jednou zavládne zase rudá nebo hnědá, vlezdoprdelkové se budou moci v udávání přetrhnout. Tohle je jenom trénink, abychom viděli, jak to pak bude vypadat.
