Dá se nějak vysvětlit z pohledu psychiatra nedávné neuvěřitelné chování člověka, který házel na dálnici D1 na jedoucí auta kusy dřeva, a tím poškodil asi 25 aut? Pokusme se o to.
Předesílám, že dotyčného neznám a nevyšetřoval jsem ho, proto příklad beru pouze jako podnět k obecné úvaze. Z pohledu laika takové chování pochopitelné není, to „rozum nebere“. Z pohledu psychiatra je tomu v tomto případě vskutku jinak, ale obávám se, že je obtížné najít pro tyto dva pohledy vzájemné porozumění.
Zdánlivě nemotivované poškozování, ohrožování a zabíjení druhých lidí (nedávno například pět zastřelených v Douglasu u Atlanty, střelby ve školách a naposledy masakr v Uherském Brodě) mají většinou nějaké vysvětlení v podobě msty s rozšířenou presumpcí viny (křivda ve škole či v práci se rozšíří i na ty, kteří se na ní nepodíleli), snahy vzít „spravedlnost“ do vlastních rukou (cosi jako lynč), rozšířené sebevraždy (sebevrah vezme další oběti „s sebou“, což je časté právě v rodinách) či vraždy (vrah „za obětí odejde“ o své újmě, nesnese břemeno svého činu), identifikace s mediálně známým zločincem a podobně. Někdy může jít o majetek a o snahu odpoutat pozornost od skutečných motivů (vražda dalších neznámých osob k odvrácení pozornosti kriminalistů od původní stopy dané motivem). Vzácněji však může jít o projev psychózy, jejíž logika je srozumitelná teprve prizmatem chorobného procesu.
U „vrhače dřeva“ si mohu představit, že tak činil pod vlivem bludu, že se dějí nepřístojnosti, jež ohrožují lidstvo, a že dotyčný byl „osvícen“, aby ohrožené zachránil a neštěstím na dálnici zabránil dalším transportům tajného materiálu, zbraní do konfliktních oblastí, šíření viru a podobně.
Měli jsme pacientku, které hlasy vnukly přesvědčení, že její dvouleté dítě je vtělený ďábel, jenž posléze ji i další členy rodiny zničí, jestliže ona něco nepodnikne. Zároveň jí „bylo shůry sděleno“, že ďábel je prakticky nesmrtelný a že zničit ho lze jedině povařením. Dítě tedy povařila v prádelně v kotli na vyvařování prádla. Její chování bylo z hlediska psychotické ideace zcela logické, a navíc si připadala jako spasitelka. Ostatně většinou je útok pod vlivem psychózy vlastně „obranný“, v paranoidní hrůze z bezprostředního ohrožení či ze zničení. Takovéto bludy, případně halucinace, mohou být součástí psychózy různého původu, včetně schizofrenie, ale také takzvané toxické psychózy pod vlivem některých návykových látek či alkoholu.
Z toho, co o dotyčném vrhači polen proniklo do médií, se zdá, že v době činu klidně mohlo jít o psychotický mechanismus. Například to, jak opustil auto a prchal ve sněhu, vypadá na projevy zoufalství bez dostatečného kontaktu s realitou. Inu, uvidíme, co další vyšetřování přinesou. Zde jenom spekulujeme, o co by teoreticky mohlo jít v případech, jež jsou z hlediska naší každodennosti nepochopitelné. Naštěstí i v psychiatrii jde o jevy poměrně vzácné. Víc pacientů jsou spíš oběti než „pachatelé“ trestných činů. A vůbec nejvíc jich je pacienty stejně trpícími a stejně neškodnými jako v každém jiném oboru.
Text původně vyšel v tištěném Reflexu č.8/2015.
