nahoru

Skutečné kriminální případy nejsou jako televizní seriál. Prvorepublikovou Prahu děsil sériový vrah prostitutek

Dan Hrubý 20. února 2021 • 07:00
Skutečné kriminální případy nejsou jako televizní seriál. Prvorepublikovou Prahu děsil sériový vrah prostitutek
foto: Muzeum policie ČR, Pražské příběhy.cz

Smyšlené zločiny v televizní kriminálce končí odhalením pachatele. Skutečnost byla jiná. Mezi lety 1926 a 1938 došlo v Praze k vraždě sedmi žen, jejichž pachatel nebyl nikdy dopaden. V pěti případech se jednalo o prostitutky. S výjimkou vraždy Otýlie Vranské jsou tyto události dnes již takřka zapomenuté. Provázely je přitom nápadné shody a tisk po celou dobu první republiky nepřestal spekulovat, že jsou činem jediného vraždícího šílence. Tuto hypotézu nevylučovali ani šéfové pražské kriminálky.

Ve středu 4. května 1938 byla ve svém přízemním bytě v Týnské ulici na Starém Městě nalezena zavražděná prostitutka Helena Kindlová. Pět dní poté pražský Polední list rekapituloval: „Helena Kindlová je osmou ženou, která byla v posledních letech v Praze zavražděna, aniž by byl pachatel dopaden. Jsou to: Kočová, Petrová, Janotová, Burgrová, Vranská, Zemancová, Brožíková (její vrah byl pět měsíců po otištění tohoto článku odhalen; pozn. autora) a Kindlová. Většinu jich živila ulice.

Výjimku mezi nimi představují tři ženy: Zemancová, manželka úředníka, která na cestě z Troje byla přepadena a probodena. Motiv této vraždy nebyl ani po letech zjištěn. Taktéž nebyl zjištěn motiv při zavraždění čtyřiašedesátileté Burgrové v Dušní ulici, kde pachatel stařeně po zaškrcení rozdrtil obličej botou (vyšetřovatel případu Josef Vaňásek byl přesvědčen, že vraždila správcová sloužící v domě, avšak její vinu se nepodařilo policistům ani žalobě dokázat; pozn. autora). Do stejné kategorie patří i Brožíková, která byla uškrcena ve svém bytě ve Vršovicích a oloupena. Vrahem byl muž, který si k stařeně přišel najmout byt jako podnájemník.

Ostatní ženy našly smrt při schůzce s náhodným milencem. Z osmi zavražděných žen je podle národnosti pět Slovenek, dvě Němky a jedna Češka.

„Sedm zavražděných žen za posledních několik let. Ani v jednom případě nebyl vrah vypátrán. Podaří se vrahu i tentokrát smazat za sebou všechny stopy a uniknout spravedlivému trestu?“

O odpovědi na poslední otázku, kterou si bulvární list položil, měly rozhodnout následující dny a týdny. Vyšetřování poslední vraždy se už neúčastnili první šéf pražských kriminalistů po vzniku republiky Josef Knotek, ani jeho nástupce Josef Vaňásek, kteří se s předchozími případy zavražděných žen marně potýkali. První v roce 1930 odešel do penze, druhý začátkem roku 1938 náhle zemřel. Přesto se všichni zúčastnění v čele s novým šéfem pražské kriminálky Aloisem Kintnerem k předchozím případům stále vraceli. Skutečně je totiž mnohé spojovalo. Nešlo o vraždy loupežné. A jakkoli měly všechny sexuální motiv (dobovým jazykem šlo o vraždy „z vilnosti“) a oběti byly více či méně zbavené šatů, nedošlo ani v jednom případě bezprostředně před vraždou k pohlavnímu styku.

To bylo zvláštní…

První dvě: Kočová a Petrová

První byla třicetiletá vdova ze žižkovského Krejcárku Anna Kočová, známá – podle spisovatele K. L. Kukly - jako „Nanda Cikánka, která se tahala za noci po vrchu Žižkově opilá se zpustlými muži – i ženštinami“. Ve čtvrtek 4. února 1926 byla nalezena mrtvá na vojenském cvičišti u karlínské Invalidovny. Kočová byla nahá (v únoru!), svlečené šaty ležely pod jejím tělem. Jak se při pitvě zjistilo, byla zadušena pravděpodobně spodním prádlem. Pachatel zůstal neznámý.

Přesně o rok později – v úterý 1. února 1927 – byla o půl deváté ráno městským zřízencem Františkem Chybou na severním svahu smetiště za vysočanskou noclehárnou (tedy ve stejném směru, jakým leží od centra Prahy Karlín) nalezena další mrtvá žena – třicetiletá Růžena Petrová. Šedivý kostkovaný kabát a zelené šaty měla vyhrnuté vysoko nad pas, starší šedé punčochy naopak stažené až k botám. Příčinou smrti bylo uškrcení – konkrétně páskem utaženým na několik uzlů.

Petrová, která se živila jako pomocnice v domácnosti a příležitostná prostitutka, byla naposledy viděna před devátou večer u vysočanské noclehárny, v níž tou dobou obvykle přespávala. Setkala se tu s nezaměstnaným čtyřiadvacetiletým komorníkem (tak bylo alespoň jeho zaměstnání v protokolech uváděno) Ferencem Istvánem Kissem, rodákem ze Zlatých Moravců na Slovensku.

Podle svědků ji lákal k přespání do nedalekého stohu. Kiss byl brzy zatčen. O jeho vině nikdo příliš nepochyboval. Zejména, když se při výslechu v Bezpečnostním oddělení k činu přiznal. „Včera večer nechal se předvésti před vyšetřujícího komisaře a tomu sdělil, že bere vinu vraždy na sebe. Dále s divadelním gestem prohlásil, že chce býti upálen na hranici na hlavní pražské ulici, aby veřejnost viděla, jak jeho bílá duše poletí k nebesům. Z celého jeho nynějšího chování je zřejmo, že hledí učiniti dojem člověka duševně méněcenného,“ referoval 8. února 1927 pražský tisk.

„Kiss mění stále taktiku, ale to všechno nebude mu asi platno, neboť nahromadilo se proti němu mnoho pádných důkazů. Tak měl Kiss na pražském nádraží plných dvanáct dní uschovaný kufr s prádlem a teprve první den po vraždě Petrové číhal již ráno na nádraží a kufr si vyzvedl, aby se mohl převléknouti. Proč se potřeboval tak narychlo převlékati? Dále byly na jeho odloženém prádle nalezeny krvavé stopy, o kterých nedovede říci, odkud pocházejí. Důležito je i to, že Kiss má silné, ostré, do špiček sestříhané nehty a že Petrová byla na nohou silně poškrábána. Dále je zjištěno, že Kiss byl poslední, kdo s Petrovou v kritické noci mluvil, a že ji lákal do blízkého stohu se slovy: Pojďte, slečno, do stohu a neproste se jich o přespání v noclehárně.“

Jaké pak bylo překvapení čtenářů (alespoň těch, kteří si nenápadné několikařádkové zprávy všimli), když byl v prvních dnech dubna 1927 Ferenc István Kiss pro naprostý nedostatek důkazů a nedůvěryhodnost svědeckých výpovědí propuštěn.

Také vrah Růženy Petrové nebyl nikdy dopaden.

Zrzavá Žanda

Třetí zavražděnou prostitutkou se stala Jana Janotová. Její případ vzbudil obrovskou pozornost a stal se v tomto směru ouverturou k tomu, co mělo přijít (a v podstatě dodnes trvá) po smrti Otýlie Vranské.

Bylo poledne, úterý 30. července 1929, když se Jana Hájková a Josefa Serafínová ze Všenor u Prahy vypravily na houby. Kolem půl jedné došly k místu zvanému Pytlácká strouha a napravo od cesty spatřily v hustém lesním podrostu znetvořenou lidskou hlavu. Jak se záhy ukáže, tvář byla spolu s krkem poleptaná žíravinou. Zbytek těla zůstal zakrytý chvojím. Vyděšené ženy běžely do Všenor, aby děsný nález ohlásily na četnické stanici.

Na místo dorazili vyšetřovatelé včetně soudních lékařů. Mrtvá žena, jejíž věk bylo možné odhadnout na třicet, nejvýš třicet pět let, měla obutý žlutý střevíc firmy Baťa. Byl větší, než potřebovala, takže špičku musela mít utěsněnou kouskem hadříku. Tento detail pomůže brzy její identifikaci. Růžové spodní prádlo leželo vedle těla.

Ve zbytku článku se dočtete:

  • Co měly oběti nikdy nedopadeného sériového vraha společného?
  • Kdy byli kriminalisté pachateli zdánlivě nejblíž?

 

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.