Dvacet let volilo Česko podle určitých pravidel. Osm měsíců před říjnovými sněmovními volbami přichází Ústavní soud a tvrdí, že volební zákon nebyl v souladu s ústavou. Už podruhé tak výrazně vstoupil do české politiky a stal se její součástí jako výše zdanění nebo hrubý domácí produkt. Už navždy platí: když chcete vyhrát volby, musíte mít většinu Ústavního soudu na své straně.
Poprvé výrazně zasáhl do politického dění v roce 2009, když v průběhu horké fáze volební kampaně zrušil termín voleb. Řadu měsíců předtím padla Topolánkova vláda. Dvě hlavní politické síly (ČSSD a ODS) dohodly, že nemá většinu ani levice, ani pravice, a proto se zeptají voličů, koho chtějí vidět ve vládní Strakově akademii. Mezitím měl vládnout překlenovací kabinet Jana Fischera.
Do toho vstoupil Ústavní soud, když řekl, že způsob vyhlášení voleb není v souladu s ústavou. Navzdory tomu, že přesně tímto způsobem byly předčasné volby vyhlášeny už v roce 1998. Pikantní bylo, že tehdy i dnes u toho byl právník Pavel Rychetský, nejdříve jako senátor a expert ČSSD, později jako předseda Ústavního soudu. Jak říkal spisovatel a Rychetského přítel Ludvík Vaculík: „Nelze mít dvakrát na jednu věc odlišný názor a tvářit se, že jsem měl v obou případech pravdu.“ Pavel Rychetský to dokázal několikrát.
Timing je všechno
Podobně silný zásah do volebního procesu nastal už před pár dny, když Ústavní soud zrušil podstatné části volebního zákona. V roce 2009 i dnes byly politické strany na novou situaci adaptovány, takže vytvořily různé koalice, aby eliminovaly nevýhody přepočtu, jenž dává vítězům bonus v podobě několika mandátů navíc. Není to český vynález. Mandáty navíc pro vítěze voleb jsou v devadesáti procentech zemí Evropské unie. Smyslem je, aby politické strany mohly po volbách vytvářet programově sourodé a většinové vlády levého nebo pravého středu.
To ostatně říkal i senátor a místopředseda vlády ČSSD Pavel Rychetský, když tento zákon v roce 2001 doporučoval ke schválení. Třicet let ve veřejném životě a vždy na straně „pravdy“, chtělo by se s odkazem na Vaculíka ironicky poznamenat. V celé téhle hře nejde o to, jestli je dvacet let fungující volební zákon poměrný, nebo většinový. Samozřejmě že je poměrný, otázka je, jestli více, nebo méně, ale to není podstatné. Kdyby podobný rozsudek padl před dvěma lety (stížnost ležela u brněnského soudu přes tři roky), asi bychom se mohli akademicky hádat o to, co jsou většinové a poměrné efekty, a výrok soudu by většina přijala. V tomto případě však platí: timing je všechno. Jinak řečeno: zásah do volebních pravidel v předvečer voleb je tak drastický, že vytváří horší škody než ty, jimž chtěl v dobré víře čelit. Tímto rozhodnutím se Ústavní soud stal součástí politiky, což se za pár let určitě odrazí na nominacích nových soudců. Pozdní rozhodnutí tak přinese Ústavnímu soudu jako instituci víc škody než užitku.
Zpomalovač a urychlovač
Obhájci Pavla Rychetského dnes tvrdí, že rozhodnutí, na jehož formulaci měl on sám výrazný podíl, nemohl urychlit, protože soudcem-zpravodajem, který vypracovává nález k žalobám, byl jeho kolega Jan Filip. Šéf Ústavního soudu prý nemůže projednávání urychlovat. Není to pravda. Předseda Ústavního soudu má jako jediný právo rozjet proti jakémukoli soudci kárné řízení za průtahy. Nebo alespoň jím pohrozit, protože podle zákona šéf Ústavního soudu sleduje nevyřízené žaloby a má kárnou pravomoc.
Jestliže soudce Jan Filip měl tři roky přidělenu žalobu na volební zákon, byla taková výstraha adekvátní. O důvod víc, že rozhodujete o zákoně, jenž se dotýká voleb, tedy samé podstaty demokracie.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
