Pozorovat tvář Miloše Zemana, když zrovna neodpovídá na otázky moderátorů, znamená zvažovat, jestli tento člověk právě nedostává mozkovou mrtvici. Jeho výrazy připomínají člověka na pokraji spánku a vnitřního utrpení. Proto si Zemanovo vítězství ze všeho nejvíc přejí fotoreportéři a karikaturisté.
Podle dosavadní dynamiky volební kampaně není vyloučené, že se s ním budeme pravidelně setkávat i po 7. březnu 2013. Zeman je už dnes hlavním favoritem voleb. Těšme se proto na morální honičku, kterou proti němu spustí mediálně-kulturní třída mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb. Zradit ho může jen jeho zdraví a účty za volební kampaň.
Jeho velkým štěstím je, že se ho novináři z úcty k jeho knížecím šedinám nezeptají na to, co už měsíce tahají ze Zemana a Fischera: jak je možné, že máte stejně finančně náročnou kampaň jako oba pánové? Kolik vám do volebního fondu dal Zdeněk Bakala a kolik dodal Miroslav Kalousek přes spřátelené podnikatele?
Na to se však nikdo nezeptá. Faktem je, že poslední dva měsíce kampaně mají obrovský „drive“, dynamiku a nápaditost, takže z politicky mrtvého muže kampaň opět udělala člověka, který je zpět ve hře.
To by ovšem nesměl chodit do televize, kde demonstruje takovou tu schwarzenbergovskou vtipnou nemohoucnost. Jehovystoupení často bývají heroickou vzpourou ducha proti nedokonalému tělu. Touto zarputilostí „náš Karel“ imponuje ostatně už léta. Otázkou je, zda se postupně nestává jen takovým Vladimírem Franzem s lidskou tváří.
Jestli nezmění celkovou strategii své volební kampaně, stane se z velkého favorita letošních voleb jejich největší outsider. Janu Fischerovi totálně vybuchl koncept komunikace s veřejností přes spřátelená média, což vedlo k tomu, že se už dva měsíce nachází na dráze sestupu. To ostatně obnažily i dvě nedávné televizní debaty.
Jeho neurčité zacílení na neurčitý volební svět napravo od ČSSD bylo zpočátku úspěšné, protože Fischer čerpal z všeobecného odporu k zavedeným stranám a politickým pořádkům. Tento tah však mohl vyjít ve sněmovních volbách.
Nicméně první přímé volby ukazují, že lidé chtějí daleko víc znát konkrétní postavu, její názory a vůbec celkový příběh potenciálního prezidentského kandidáta. Problém je, že Fischer chce reprezentovat tolik dobrých vlastností, zájmů a názorů, že v konečném důsledku nereprezentuje vlastně nic. Nakonec bude mít hodně problémů, aby se dostal do druhého kola.
Vladimír Franz
Tento univerzitními tituly ověnčený umělec by neměl brát mýtus o své osobě příliš vážně. Jeho televizní blábolení, že ve společnosti zažehl nějaký oheň společenské aktivity, tomu však napovídají.
Někdo by už měl říct: vážený pane profesore, před těmito volbami plníte úlohu protestního hromosvodu. Současně jste naprostý exot, potetovaný a vnitřně nevyrovnaný pošuk, který se shodou společenských nálad stal antireprezentantem současného politického establishmentu.
Lidé vás nevolí jako reprezentanta nějakého názoru nebo postoje, ale pouze jen jako kontrareprezentanta jiných názorů a postojů. Nahoru vás vystřelilo to, že vaše bizarní tetování se protlo s protestně naladěnou dobou. Jednou bych se vás, pane profesore, stejně rád zeptal, nakolik to všechno není jen marketing zaměřený na prezentaci vaší nepříliš známé tvorby.
První prezident T. G. Masaryk v devadesátých letech 19. století napsal na adresu některých mladočeských poslanců: Rozčilení není program. Na adresu svého potenciálního nástupce by musel napsal: Rozšafnost není program.
Který ďábel tomuto skvělému rentgenologovi a ještě lepšímu představiteli českého Senátu, kterého liberečtí voliči třikrát po sobě donesli do senátorského křesla, namluvil, že se má ucházet i o Pražský hrad? I doktor Sobotka dnes ví, že to nebyl nejšťastnější nápad. Nechme ho tu hru dohrát s důstojností, kterou si zaslouží. Tečka.
Na to, jak je ve své politické podstatě „falešný a prázdný“, působí jeho projev dynamickým a svěžím dojmem. V diskuzích z něj byla cítit síla a energie, což rozhodně nešlo o většině jeho soupeřů říct.
Dienstbierův problém je tento: nic za ním není. Prostě nemá za sebou žádný úspěch, zkušenosti, životní a profesní výhry, nic, čím by se mohl pochlubit. Vyjma jednoho – jména Dienstbier. Ať se stane ministrem, zreformuje ČSSD a za dvacet let ať se přihlásí do téže prezidentské volby. Potom nebude bez šance.
Když člověk déle sleduje tuto dámu zahleděnou do svých moralistních gest, napadá ho: myslí to vážně, anebo hraje další ze svých rolí, které v minulosti ztvárňovala v divadle?
Z té přemíry laskavosti jde občas strach. Její pojetí společenského dobra, spojené s občasnou nenávistí k soukromému vlastnictví, připomíná Velkou sestru z Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. Kdo bude jejím Mc Murphym?
Během poslední z debat se zase jednou prezentovala jako osoba na pokraji nervového zhroucení a případného vyhlášení války nějakému sousednímu státu. Její desetiletá urputnost a vytrvalost na cestě českým politickým světem může imponovat energií, ale při věcném rozboru je spíš demonstrací osobní povahy.
Bobošíková patří k tomu zarputilému typu umanutců, kteří se strašným bouchnutím dveří odchází nepochopeni do hor, nebo naopak hoří za pravdu, tu svou, jedinou, pochopitelně. Čím více se pokouší o comeback, tím více se zevšedňuje svým protestně naladěným voličům, kteří ji od roku 2010 stále více opouštějí.
Taková milá, hodná, silně ambiciózní dáma, která by se skvěle vyjímala na prezidentských známkách. Tím to končí. Kdo zná její práci v Senátu a europarlamentu, musí ji hodnotit poněkud jinak – jako pečlivou, pracovitou a politicky hrozně netalentovanou osobu.
Její otrocky proněmecké pojetí evropské politiky by stálo za samostatnou studii. Její hlavní výhodou proto je, že čeští voliči do Bruselu a Štrasburku nedohlédnou.
