Smrt svatého Václava rukou jeho bratra Boleslava se stala pro dějiny českého národa natolik klíčovou událostí, že i dnes, 1080 let poté, slavíme výročí jeho vraždy jako Den české státnosti. U příležitosti letošního státního svátku jsme požádali několik výrazných osobností různých oborů o úvahu inspirovanou následující otázkou: „Je vám sympatičtější Václav nebo Boleslav?“. Zde je příspěvek dramatika Milana Uhdeho.
Josef Kajetán Tyl ve své tragédii Drahomíra a její synové vznesl nad sporem obou bratrů dramatickou otázku: Nebyl Boleslav symbolem statečného protiněmeckého odporu, zatímco Václav špatně dbal o národní svobodu a hrdost?
Otázku ve dvacátém století obnovili a po svém zodpověděli jednak váleční obhájci protektorátního václavského kultu spolupracovníka velkoněmecké říše, jednak pováleční bojovníci proti okupační ideologii. Milan Jariš oslavil Boleslava i bratrovraždu jako státnický čin.
Pro mě byl Václav prozíravý politik: proti nepřátelskému vpádu se postavil osobně v čele vojska, ale protože byl křesťanský protivník ochoten přistoupit na mírovou dohodu, český křesťanský kníže ji přijal za cenu povinných dávek. Jejich význam byl však zřejmě symbolický. Takový kompromis lze i dnes považovat za dobrý, dnešním jazykem řečeno evropský. Boleslav jako Václavův následník sice zvolil válečný konflikt, ale ten vedl jen k obnově předválečného stavu.
Václav podle mě rozhodně nebyl předchůdcem velebitelů protektorátního dobra. Nemá však právo dovolávat se Václava ani prezident, který přijal porážku bez boje a rezignoval, místo aby vůči agresorovi vyhrožujícímu Československu a jeho obyvatelům likvidaci zahájil obranný boj, byť marný. Žádný Václavův historicky doložený čin takový postup neospravedlňuje.
Na obálce Dějin, které podle Antonína Rezka vyprávěl Jan Dolenský a ve kterých jsem jako kluk proležel poslední léta války, byl Václav zobrazen v přilbici a ve zbrani. Tím líp se mi na to vzpomíná dnes, kdy naše společnost stojí před jinými alternativami než Edvard Beneš a politikové roku 1938.
