Pokud bych měl rozdělit sympatie mezi bratry přemyslovské dynastie, tak se celkem jednoznačně kloním na stranu sv. Václava. Nenašel jsem zatím pádný důvod, proč se hlásit k bratrovrahovi, i když v posledních desetiletích se Boleslavův obraz posunul ve prospěch ocenění vladařských schopností.
Zvláště za komunismu ho navíc školní učebnice vylíčily jako udatného panovníka, který praktickými a pragmatickými kroky povznesl zemi. Václava jako zemského patrona zasáhlo navíc mnohé zmatení pojmů kolem jeho osoby.
Přispěl k nim i současný prezident, který označil slavení 28. září za připomínání servility a kolaborace, ačkoli středověký vládce mohl své zneužití českými fašisty a nacistickými okupanty ve 20. století těžko ovlivnit.
Navzdory všemu stojí u počátků státnosti jako muž, který se snažil najít rozumnou, nikoli podlézavou, dohodu s našimi sousedy, postavit státnost na vyšších idejích, a upevnit tím pozici země, jež mohla jít za jeho následovníků politicky vzhůru.
I teď vedle technologie moci potřebujeme ideály, které nás drží pohromadě. Právě dnes, víc než kdy jindy, má smysl se ptát po kořenech naší identity a národního bytí, po smyslu velkých historických tradic pro dnešního občana a po tom, jak mohou pomoci se vyznat v hektickém dění, s níž jsme nyní konfrontováni. Naše tradice nejsou nepotřebnou veteší, nebo akademickým suchopárem.
Přes propast časů nám i svaté české kníže vzkazuje, že naše vlastenectví musíme ukotvit také v evropských duchovních a humanistických hodnotách. A taková kotva je i dobrým receptem proti populismu.
