nahoru

Rozhovor s Janem Šibíkem

RX online 28. června 2002 • 12:40

V tomto rozhovoru jste měli možnost poslat svou otázku Janu Šibíkovi. Tento známý fotograf, od roku 1992 fotoreportér Reflexu, navštívil na svých cestách po horkých místech planety mnoho zemí - fotil například v Čečensku, Kosovu, Rwandě, Sierra Leone, Súdánu, několikrát také v Izraeli ...


Foto
V tomto rozhovoru jste měli možnost poslat svou otázku Janu Šibíkovi. Tento známý fotograf, od roku 1992 fotoreportér Reflexu, navštívil na svých cestách po horkých místech planety mnoho zemí - fotil například v Čečensku, Kosovu, Afghánistánu, Rwandě, Sierra Leone, Súdánu, několikrát také v Izraeli. Jan Šibík má na svém kontě takřka dvě desítky výstav, minulý rok vyšla jeho kniha Ďábel v nás.

Podrobnější informace a mnoho fotografií najdete na internetové stránce www.sibik.cz


Zajímá nás ovšem také, komu byste si přáli položit otázku vy sami. Pokud nám pošlete svůj nápad, budeme se snažit umožnit vám, abyste se na stránkách Reflexu s dotyčným setkali. Své případné návrhy můžete posílat na tuto adresu.






Aron > Dobry den, pane Sibiku. Chtel bych se zeptat, kolikrat jste byl v Cecensku a kde? A kdy to bylo? Mohl bych se nekde podivat na Vase fotky odtamtud? Dekuji.




V Čečensku jsem byl dvakrát. Poprvé jsem tam byl na přelomu roku 1994 a ´95. Spal jsem asi 30 km od Grozného. Blíž to nešlo, pořád tam padaly bomby. Ráno přijeli Čečenci a za 100 dolarů na osobu vozili novináře do města. Byly to velké prachy, ale i riziko. Létaly nad námi ruské vrtulníky a snažily se strefit do všeho, co se hýbalo. Čečenci to uměli, prokličkovali silničkami do klidnější části Grozného a tam nás vypustili. Pět hodin čekali a zas nás odvezli zpátky. Rusové tehdy hodně dezinformovali, že prý dobyli prezidentský palác. Nebyla to pravda. Ruští generálové si na Silvestra moc nalévali a pak vedli silácké řeči. Vytáhli do útoku, který nebyl takticky připravený. Rusové zaútočili tanky, z toho sedm jim Čečenci zapálili. Z hořících tanků vylézali ruští vojáci. Po tom neskutečném bezpráví, jaké na tom národě Rusové napáchali, mohli očekávat jediné - příšerné pomalé umíraní. Víte, co udělali Čečenci? Dotáhli je do prezidentského paláce a tam jim ty ošklivé popáleniny ošetřili. V květnu 1995 jsem byl v Grozném podruhé. Chodil jsem po místech, která jsem znal a nevěřil svým očím. Zažil jsem hodně válek, ale tohle bylo nejhorší. Viděl jsem ruské vojáky, jak se fotí polaroidem před rozstříleným prezidentským palácem, aby mohli doma ukázat: Synu, to je moje práce. Fotky můžete vidět na www.sibik.cz/cec.htm




Tomáš Petříček > Vážený pane Šibík,
rád bych se Vás zeptal,jakým způsobem se při svých cestách snažíte dosáhnout svého cíle?Jestli je potřeba jednat s lidmi v rukavičkách nebo spíše používáte tvrdšího chování.




Snažím se lidi pro fotografování získat. Raději zůstávám na vybraném místě několik dní, protože jen tak mám šanci vyfotografovat silné fotografie. Mám však jednu zásadu, pokud si lidé nepřejí být fotografováni, tak nefotografuji. Nicméně nepamatuji se, kdy by někdo řekl "nefotografuj!" Jsou ale i opačné případy, kdy v Etiopii otec pohřbíval své jednoroční dítě a když mne uviděl, začal se usmívat a domáhal se vyfocení, přestože v rukou stále držel mrtvé dítě. Ta touha být vyfotografován byla pro něho natolik silná, že jaksi pozapomněl, že pohřbívá své děcko.




Tomáš Petříček > Ještě bych měl jednu otázku na pana Šibíka.První se týkala jednání s "domorodci" v zemích,které jsou u nás považované za rizikové.Druhá otázka je,jak se vychnout rizikům v takovýchto zemích.Kde například je vhodné zjistit,jakým oblastem se vyhnout,jaké věci nedělat a jak se chovat,jestli nenápadně nebo jako běžný turista,který tím ukazuje,že není nebezpečný.Děkuju za odpověď.




Těžká otázka. Určitě je dobré dělat, že je člověk pouze turista. Osvědčilo se mi naučit pár slov v cizí řeči a vždy hned jak někoho vyfotím poděkovat. Také je dobré jak jsem již říkal být na jednom místě déle – lidé si na vás zvyknou.




Eva > Dobry den, pane Sibiku. Zajimalo by me, jestli nepretrzite prozivate "cultural shock". Jak se vyrovnavate s tim, ze jste svedkem valky, hladu, zivota zemi tretich zemi a pak prijedete domu do Cech. Musi to byt nesmirne obtizne, vsechny prozitky a dojmy uvnitr a vetsina lidi kolem vas si to vubec nedokaze ani predstavit. Dekuji..




Já tam jezdím dobrovolně, protože věřím, že má smysl fotografovat bezpráví a války. Možná je to snazší než to na první pohled vypadá. Pokud jedu na nějakou cestu, jsem tam maximálně 2-4 týdny. Co ale ti lidé, kteří tam žijí?




Aleš Hejčl > Pane Šibíku, stává se, že by Vaše činnost působila u fotografovaných jako komunikační stimul ať již v pozitivním či negativním smyslu? Druhá otázka: Dostáváte se někdy do situace, kdy 'odkládáte' aparát a přidáváte ruce k dílu, nebo jste vždy a za všech okolností nestranným pozorovatelem? Děkuji za odpovědi.




Lidé se rádi fotografují, někteří věří, že pokud bude zaznamenána tragédie, která se jim stala, jiní lidé jim pomohou. Fotoaparát neodkládám, protože si myslím, že jsem nejvíce prospěšný právě jako fotograf. Ne, že by fotografie zastavily války, ale můžou upozornit, zvednout varovně prst. Je to málo? Teď si uvědomuji, že jsem jednou fotoaparát na delší dobu odložil a uspořádal sbírku na pomoc pro děti ze Sierra Leone. Celkově se vybralo jeden milión sto tisíc korun a za tyto peníze byl vybudován přívod vody do uprchlického tábora ve Freetownu. Ale opravdu si myslím, že fotograf má hlavně fotografovat.




Jan > Pane Sibiku, chtel bych se zeptat, to si vazne myslite, ze fotograf je na svadbe dulezity minimalne stejne tak jako oddavajici knez? Mne se zda, ze vam slava trochu stoupa do hlavy. Byti pysny na svoji jinakost nepatri mezi charakteristiky intelektuala. Pycha je jedna z nejhorsich a nejnebezpecnejsich vlastnosti cloveka. Zda se mi tez, ze cely Reflex propagujici cim dal tim vice individualizmus postupne sklouzava do tehle roviny.




Nemyslel jsem to samozřejmě vážně. Jednalo se o nadsázku. Chtěl jsem říci, že svatební fotografie se ukazují častěji a déle než jiné. A nepokládám se za intelektuála, na rozdíl od vás mám na Reflex jiný názor. Podle mě je to skvělý časopis.




Petr S. > Pane Sibiku, co pro vas vlastne vase prace znamena? Myslite, ze pomahate lidem, ktere fotite? Je smyslem teto prace pomahat temto lidem? Dekuji za odpovedi.




Fotografování událostí mě naplňuje pocitem, že dělám něco, co je prospěšné. A taky je to životní styl. Lidem, které fotím, bohužel příliš nepomáhám, protože sebelepší fotografie dnes válku neukončí. Ale věřím, že má sílu na některé věci upozornit.




Zvedavec > Bojite se casto? Kdy jste se bal nejvice?




Strach mám vždy. Někdy se spíš jedná o napětí nebo tenzi, která je způsobena neznalostí prostředí. Nejvíc jsem se bál právě při poslední cestě do Afghánistánu, kde jsme se měli přemístit z Džalalabádu do Kábulu po cestě, kde byli zabiti čtyři novináři a zahraniční novináři začali této cestě říkat "Cesta smrti". Nakonec jsme museli zaplatit za ozbrojenou ochranu čtyři tisíce dolarů (bylo nás ovšem patnáct novinářů).




ben_Ami > Dobry den, pane Sibiku. Chtel bych se zeptat na vase navstevy Izraele. Jaky je vas nazor na cely izraelsko-palestinsky konflikt? (Da-li se vubec vyjadrit v kratkosti...) Dekuji.




Byl jsem v Palestině sedmkrát a neustále měním názory na situaci. Je to podle toho, co se právě stalo a co vidím na vlastní oči. Pravda nikdy není jednoznačná, stejně jako spravedlnost. Když házejí kluci kameny na izraelské vojáky, ani na ně nedohodí a reakce je, že jeden izraelský voják dítě zastřelí – to je přece velmi nespravedlivé, tak šíleně neadekvátní, že to vidím zcela kategoricky. Samozřejmě můžou nastat otázky typu: ale ty děti tam někdo poslal, nikdo jim nezakazuje tam chodit a provokovat, dokonce by se dalo říct, že palestinské rodiny z toho pak profitujou, protože jsou ceněné a uznávané. Klaní se před nimi celá vesnice. Obětovaly za svoji nezávislost to nejcennější. Své dítě. Jeden otec mi v Gaze řekl, že jeho syna čeká v nebi Hilton a on sám je nesmírně hrdý na mučednickou smrt svého třináctiletého syna. Pak odjedu do Jeruzaléma a první co se dozvím je, že na ulici v Jaffe další sebevrah zabil 10 zcela nevinných lidi. Momentálně mi připadá situace v Izraeli neřešitelná.




Rudolf Černý > Pane Sibiku, mel jste nekdy moralni zabrany takove, ze jste si rekl, ze "tohle opravdu fotit nebudu"? Prijde mi, pri pohledu na mnohe z vasich fotografii, ze to posledni, co bych tam v tu chvili delal, je foceni... Pripada mi, ze to musi byt velmi narocne. Zvykl jste si, nebo je to tezke pokazde znovu a znovu? Zdravim a dekuji za odpoved.




Tyhle zábrany někdy mám. A je to chyba. Při poslední cestě do Angoly přinesli dítě, které se hýbalo, žilo, bylo na tom velmi špatně. Doktorka řekla, aby mu dali napít vody. Tak jsem mu dal napít. Za deset minut to dítě přede mnou zemřelo, voda mu vytekla nosníma dírkama. Udělal jsem pár fotek. Měl jsem pocit, že jsou velmi silné. Pak ta ženská vzala šátek, hodila mrtvé dítě na záda a odnesla ho. Já jsem mohl jít s ní, protože řvala neštěstím, šla by přes totálně rozbité město Kuito, pravděpodobně by nastaly další silné situace, třeba by je někde rozbalila, někomu ukázala, myla by je – nevím. Měl jsem to pořád v hlavě, ale nedokázal jsem ji následovat. A měl jsem.




Andrea > Který český reportážní fotograf je podle vás nejlepší? Viděla jsem vašich 15 fotografií... v příloze Reflexu, ale zdá se mi, že se nedá porovnat focení modelky v ateliéru nebo focení statické věci (navíc ještě později upravované) s focením něčeho dynamického. A ještě jedna otázka: Jsou pro vás důležité ceny? Kterou byste ještě rád dostal? Díky.




Myslím, že nejlepší český reportážní fotograf je Karel Cudlín a Viktor Kolář. Být oceňován je příjemné. Některé ceny jsou dotovány penězi, za které pak můžete cestovat nebo koupit drahý objektiv. Ale je též příjemné být uznáván a respektován pro to, co děláte. Rád bych někdy uspěl na soutěži World Press Photo.




Tomas Soukup > Dobry den, pane Sibiku, chtel bych se zeptat, jak dopadla akce vybirani penez na pomoc detem ze Sierry Leone. Nejak si nevybavuji, jak to cele skoncilo. Byl jste spokojen s vysledkem? Dekuji.




Už jsem to tady říkal, takže pouze opakuji: celkově se vybralo jeden milión sto tisíc korun a za tyto peníze byl vybudován přívod vody do uprchlického tábora ve Freetownu. Nicméně mé zkušenosti s Českým výborem pro UNICEF nebyly nejlepší a humanitární akci se podařilo dotáhnout do konce jenom díky velkému množství mladých lidí, které mi pomáhalo.


RX online