Rozhovor s Martinem Stropnickým

Bývalý ministr kultury a diplomat Martin Stropnický se v prosinci minulého roku úspěšně vrátil na prkna Divadla na Vinohradech, jehož uměleckým šéfem se stane od 1. dubna. Za roli Howarda Katze ve stejnojmenné hře Patricka Marbera si vysloužil nominaci na Cenu Thálie.


Foto




Zajímá nás ovšem také, komu byste si přáli položit otázku vy sami. Pokud nám pošlete svůj nápad, budeme se snažit umožnit vám, abyste se na stránkách Reflexu s dotyčným setkali. Své případné návrhy můžete posílat na tuto adresu.









Marián > Možná je to ostuda, ale vůbec jsem nevěděl, že jste se vrátil do divadla. Co vás k tomu přimělo?




V diplomacii jsem působil 12 let. Jsem přítel změn. A navíc rodina si už hodně přála žít v Praze.





Karasová > Zdá se, že jste byl získáním Thálie opravdu upřímně překvapený. Nemyslíte si, že jste ji dostal především jako poctu, že jste se po tolika letech úspěšně vrátil k divadlu?




Poroty nebývají charitativní organizace. Překvapený, to ano, ale za to jak hraju Howarda Katze se rozhodně nestydím. Přijďte se podívat a posuďte sama, jestli jsem Thálii dostal po zásluze.





Magdalena >  V minulosti jste byl také ministrem kultury, zajímalo by mě, jaký máte názor na podporu kultury v České republice. Myslíte, že to spěje k lepšímu?




To je otázka na dlouhatááánskou odpověď a na tu bohužel teď není prostor. Každá země více či méně s mírou podpory kultury zápasí. Jsou země bohatší a ty druhé. V zásadě si nemyslím, že by naše politika v tomto smyslu byla vyloženě poddimenzovaná, ale je to skutečně na hraně. Jiná věc je, jak se peníze rozdělí. Ale to je skutečně hodně složité. Co mě provokuje daleko víc, je plýtvání (a v důsledku nedostatek i v oblasti kultury) v jiných oblastech. Například dva miliony penále denně za známý televizní spor je částka, která mi věru dobrou náladu nepůsobí.





Kytka >  Abych řekl pravdu, byl už jsem trochu unavený výkřiky chvály na adresu Jana Třísky. Krále Leara jsem viděl a byl jsem spíše zklamaný. Ve hře, ve které dostane prostor pouze jeden herec se příliš zalíbení najít nedá, ale to je jen můj názor. Viděl jste Krále Leara vy, jak se vám líbil?




Bohužel neviděl, byl jsem ještě v Římě. Určitě si nenechám ujít příležitost v létě, kdy se bude Lear opakovat. A vašemu pocitu docela rozumím. Teď to v žádném případě nemyslím konkrétně na adresu výkonu pana Třísky, který je šlechticem mezi herci. Chci tím jen říct, že i ve mně obecně sdílené (a jaksi v určitých kruzích téměř povinné) nadšení vyvolává zvláštní pocit. Proto se půjdu podívat s dvojnásobnou zvědavostí.






Vladimír Bernard >  Zdá se mi, že největší chybou současné dramaturgie je nedostatek české dramatiky. Divadlo Na Vinohradech kdysi bylo právě českou dramatikou proslavené. Vrátíte se k této tradici? A nemyslím ani začínající autory, ani sedmdesátníky, chybí mi střední generace. Kde jsou dobří autoři jako Alex Koenigsmark, Karel Steigerwald, Daniela Fischerová? Přece nejsou zakázaní! Děkuji a přeju Vám hodně štěstí a úspěchu.




Moc děkuju za přání. Drama je – jak známo – snad nejobtížnější literární tvar. Nepřeji si nic jiného, než velkou žeň skvělých českých her. Nekoná se. Ale je třeba trpělivě hledat a pracovat. Podnikám v tom konkrétní kroky, setkávám se s autory, snažím se je motivovat. Žádný text, který se nám dostane do rukou nekončí v šuplíku, každým se zabýváme. V současné době pracujeme s jedním autorem na scénáři, který by mohl být v dohledné budoucnosti uveden. Nic jiného si nepřeji. Je naší povinností uvádět domácí dramatiku a to i v případě, že se jedná o komerční či umělecké riziko.





Helena Richterová > Jaké máte záliby? Kino, hudba, knihy? Pokud ano, co vás v poslední době zaujalo. Nebo máte nějaký jiný silný zážitek ze svých hobby, pokud na ně máte vůbec čas? Děkuji.




Neberte to jako klišé, ale já skutečně realizuji své koníčky v pracovní době – pokud mi rozumíte. Čtu spousty her, působím ale i jako herec (minulý týden jsem daboval hlavní roli ve Formanově Ragtimu a měl jsem premiéru u nás na Vinohradech), moc se těším na poslední Nicholsonův film, chodím do všech možných divadel (viděl jsem mimo jiné velmi zajímavou inscenaci Ravenhillových Polaroidů v Disku). A k tomu všemu jsem už neodkladně musel minulou neděli hrabat listí na chatě a všechno mě pekelně bolí. Inu – žiju plným životem.





Žákovská > Dobrý den, dlouho jste byl v politice, využíval jste v roli diplomata také svůj herecký talent? Mohl se vám přece leckdy hodit.




Určitě jsem si jako diplomat hodně zahrál. Tak jako ostatně mnozí hrají v leckteré profesi. Nejzajímavější jsou ti "životní herci“, kteří to hrají sami před sebou, nestačili si toho doposud všimnout a roli, do které se sami obsadili, bezvýhradně věří.






Květa > Vím, že jste působil jako diplomat také ve Vatikánu. Musel jste se na práci v tomto koutečku země specielně připravovat? Být diplomatem ve Vatikánu má přece jistě svá specifika.




Připravoval jsem se velice pečlivě a bylo to nesmírně zajímavé. Ten „kouteček“ představuje značnou porci evropské (a nejen) civilizace. Je to velký kus i naší české minulosti, jakkoli složité. Díky té přípravě jsem snad dohnal i normalizací způsobený deficit, který jsem pociťoval jako své velké lidské minus.











Novák > Která země, z těch, co jste navštívil jako diplomat (Portugalsko, Vatikán, Itálie), vám nejvíce přirostla k srdci?




„Vším jsem byl rád“, takže těžko říci. Doufám, že budu mít čas a schopnost o tom někdy napsat knížku. Ale kdybyste mi dal nůž na krk, pak bych odpověděl asi Vatikán. Být ve Vatikánu znamená být v Itálii a přitom mít úplně jiné věci na práci. Jste součástí více než miliardové křesťanské komunity, musíte se snažit jí porozumět, musíte se pokusit pochopit a obhájit i místo své země v tomto kontextu a spoustu dalších věcí. A k tomu si můžete na každém rohu koupit skvělou pizzu.





Helena Havelková > Jak se to má se smlouvou mezi ČR a Vatikánem, která by měla upravovat vztahy mezi katolickou církví a státem?




Smlouva byla podepsána a teď ji musí projednat Parlament v obou komorách. Pak ji musí ještě podepsat prezident a „je to“.. Takže kus cesty má ještě před sebou. To, co mohla diplomacie pro věc učinit, je ale hotovo. Nepřestávám opakovat, že smlouva neřeší majetkové a tedy i restituční záležitosti, nýbrž na mezinárodní úrovni ztvrzuje ta „pravidla hry“, která mezi církví a naším státem upravují naše zákony. Jde tedy o text, který garantuje nejrůznější a již existující formy spolupráce mezi katolickou církví a Českou republikou.





Čápová J. > Kdysi jsem si přečetla, že jste v dětství navštěvoval školy v Itálii a Turecku, jak dlouho jste tam s rodiči pobývali? Jak na vás tyto země jako na malého kluka působily?




V obou případech šlo zhruba o tři roky. V Itálii jsem byl jako dítě a chodil tam do mateřské školy. Měl jsem největší hlavu ze třídy – inu Slovan. V Turecku jsem chodil na druhý stupeň, bylo to kolem roku 68, já začínal s pubertou. A vliv? Nevím, určitě lecjaký. Třeba ten, že dodnes rád měním prostředí, rád se seznamuji s novými lidmi, mám rád domov, ale nečiní mi potíže být mimo něj. A pak: cesta! Ta mě hodně baví. Cesta „tam“ a tedy něco nového na obzoru i cesta „zpět“ a tím návrat do známého. .






P. Kličková > V této době mi nedá jinak, než zeptat se: Souhlasíte s válkou v Iráku nebo byste preferoval mírové řešení?




Každý normální tvor musí přece preferovat mírové řešení. V tom spor netkví. Ten je obsažen v otázce, zda se jiné řešení nabízelo. Nedokážu na to odpovědět stručně. Ale jednu spektakulární otázku položím: co to přesně je preventivní vojenská akce a kdy pro ni nastává správný okamžik? Je fér si nad tím lámat hlavu dřív, než začnou padat definitivní soudy. A se znalostí matérie! Žasnu, kolik lidí se v poslední době vyzná v mezinárodním právu a zná mechanismy OSN i její Rady bezpečnosti. Po dvanácti letech v diplomacii cítím sám u sebe nutnost větší zdrženlivosti. Nikoli z alibismu, ale proto, že si uvědomuji, jak složitá je to věc.





Otoman > Co vás vedlo k tomu, že jste se nakonec neúčastnil výběrového řízení na ředitele ČT? Kdo by byl podle vás ideální v jejím čele?




Svou neúčast jsem svého času vysvětlil, ale bleskově to zopakuji. Nemá podle mne význam vstupovat do tak velké lví klece v okamžiku, kdy platí jakási přibližná pravidla hry, která se v dohledné době zásadně změní a nikdo neví jak. Celá oblast televize je v rámci transformace jedna z nejméně povedených a nejvíce složitých sfér. Dovolte trochu nadsázky: v jejím čele by tedy patrně měl stát někdo mezi Broukem Pytlíkem a Ferdou Mravencem. „Všude byl a všechno zná“ i „práce všeho druhu“.





Klárka >  Hra Howard Katz je o muži, který překonává krizi středního věku, byla vám tato postava nějak blízká, jak jste se s takovým hrdinou vlastně sžil?




Byla mi blízká i vzdálená. Tak to v herectví asi bývá. Něco vás na roli chytne, zbytek je potřeba domyslet, představit si, zahrát. Ono to souvisí i s celkovým věkem, zráním či stárnutím, životní etapou. Najednou jsme se asi do sebe s textem nějak trefili. Nevím. A pak: byl jsem po divadle hodně vyhládlý, vrhnul jsem se do práce bez rezerv.








P. Kličková > Mohl byste alespoň stručně nastínit, jakou zvolíte koncepci ve vedení divadla?




Jejda, stručně.. To nevím. Tak takhle: hrát co nejlíp pro co nejvíce diváků. To je hodně stručné, viďte?.. Ještě jinak: budeme určitě hrát klasiku, na Vinohrady patří. Stejně tak současné hry. Budeme hledat ve všech novinkách ze světového repertoáru. Stejně tak musíme znovu a znovu usilovat o původní českou dramatiku. „Lidé se chtějí bavit“, to je slogan našich dnů. Chtěl bych je bavit inteligentně, vkusně i zajímavě. A ještě něco, dokonce velmi podstatného: co je to vlastně zábava? Víte, já myslím, že bavit lze také tím, že diváci sledují autentický silný příběh. Třeba i rozporuplný, složitý, někdy i vážný. Ale v žádném případě nudný a hloupý. To mě například hodně baví. Teď jde o to, abych nebyl sám.







K. Luňáková > V životě jste byl především hercem a politikem, která profese (v případě herectví se dá spíše mluvit o poslání) vám více přirostla k srdci?



Vždycky ta, kterou dělám právě teď. Takže herectví. Ale co já do budoucna vím? Mrzí mě, že se toho za jeden život nedá stihnout víc.