Rozhovor s Jaromírem Štětinou

Film Odvrácená strana světa o situaci v obleženém Grozném přinesl novináři a spisovateli Jaromírovi Štětinovi prestižní cenu SAIS-Novartis Award. V současné době pobývá v Pákistánu, kde točí jeden ze svých dalších dokumentů, tentokrát o lepře.


Foto




Zajímá nás ovšem také, komu byste si přáli položit otázku vy sami. Pokud nám pošlete svůj nápad, budeme se snažit umožnit vám, abyste se na stránkách Reflexu s dotyčným setkali. Své případné návrhy můžete posílat na tuto adresu.












Ivan Pelc > 
Dobrý den, kde přesně se teď nacházíte a na čem pracujete?




Dobrý den. Jsem v Afghánistánu v Kábulu ve čtvrti Chair Chane, což je na západě města. Vrátil jsem se před čtyřmi dny do Afghánistánu z Pákistánu po strašlivě rozbité silnici přes Chajberský průsmyk a Džalalabád. V Pákistánu jsme točili s našim malým filmovým štábem (Franta Sláma, Petr Kolínský a afghánský kameraman Paikar) třicetiminutový dokument pro Českou televizi o lepře. Jeho hlavní hrdinkou je stará dáma, Němka, misionářka sestra dr. Ruth Pfau, která žije v zemi přes čtyřicet let a léčí tu malomocné. Taková pákistánská Matka Tereza. Úžasný osud. Tady v Afghánistánu teď dotáčíme dokument o afghánských ženách, který jsme začali před rokem - pracovně si ho nazývám Rok mezi válkou a mírem. Zítra ráno odjíždíme asi na čtrnáct dní do Bamiánu ve středním Hindůkuši, tam, co bývali obrovští Buddhové, nedávno zničení. Filmek se bude jmenovat Náš člověk v Bamiánu. Kluk z Čech staví a rekonstruuje v okolí Bamiánu válkou zničené školy. Snad z toho protikladu ničení a tvoření něco vymáčkneme. Jinak jsme jeli do Pákistánu a Afghánistánu, abychom se podívali, co americký útok na Irák v těchto muslimských zemích znamenal. Občas něco píšu do novin, ale většinou nás zaměstnává natáčení.





Mirka Králíčková  >  Jak se podle Vás změnil svět po 11. září 2001?




Když jsem poprvé 11. září viděl padat ty baráky v New Yorku, obestřela mne hrůza a nejistota. Ale když se na to dívám skoro s dvouletým odstupem, tak si nemyslím, že by se svět zase nějak změnil. Z hlediska historie útok na Dvojčata bude významným datem, nemyslím si však, že by to byl mezník. Newyorkské vraždění bylo jen víc vidět. Viděli jsme ho v přímém přenosu, spadlé domy byly signifikantní a symbolické. Tragédie se odehrála v zemi, která pamatuje na velké vybíjení na svém území a ve své vlastní historii pouze z učebnic dějepisu v hodinách výuky o umírání Indiánů u Wounded Knee či o japonském útoku na Honolulu. Z hlediska lidského utrpení a lidské divokosti se kolem odehrávají horší věci než byla tragédie na Manhattanu. Domy v Grozném nebyly sice tak vysoké, ale ruský státní teror během čtyř týdnů na přelomu let 1994/1995 připravil o život několik desítek tisíc lidí. Mrtvých v Srebrenici bylo asi tak dvakrát tolik než v New Yorku. Kolik bylo mrtvých v občanské válce v Tádžikistánu... Kolik desítek tisíc lidí povraždila indonézská armáda na Východním Timoru, kolik hrobů je na sarajevských předměstích... Ani jedna z těchto událostí není považována za zlomový okamžik dějin a protože historie je dalekozraká, zařadí 11.září k ostatním datům lidské nevypočitatelnosti, jako byla Hirošima, Drážďany, hladomor v Číně v roce 1959, kde umřelo 20 milionů lidí. Takže mám-li, Mirko, odpovědět na Vaši otázku: z hlediska čtyř tisíc let lidské civilizace se nestalo nic výjimečného. Pokud bych měl hledat mezník dějin v posledních desetiletích, řekl bych, že jím byl spíše pád komunismu ve světě, pád sovětského impéria a rozpad bipolárního světa. Přesto přese všechno pro mne 11.září stále znamená nejistotu a nejasný strach. Nežiju čtyři tisíce let, ale jen nějaké tři čtvrtiny století.







Jiří Šíma >  Pane Štětino, moc Vám děkuji, že existujete. Chtěl bych se zeptat: Co by se dalo udělat pro větší pochopení islámského světa (a nejen toho ovšem) u tzv. "západního", "křesťanského" světa. Domnívám se totiž, že právě nepochopení má nejzhoubnější účinek.




Už v prvních hodinách po útoku na New York mne překvapily reakce amerického prezidenta. Jeho úlet, v momentě, kdy hovořil o „křížové výpravě“ proti terorismu, naznačoval, že bude znovu nastolena otázka vztahu křesťanského a muslimského světa. Já si nemyslím, že hrozí nebezpečí huntingtonovského střetu civilizací. Příčiny válek jsou v lidské chtivosti a touze po majetku a hmotné výhodě, nikoliv v tom, jaké národní písně jsou zpívány, jak barevné košile se nosí a k čemu se lidi modlí. V okamžiku, kdy konflikty vzplanou (a je to jedno, zda se jedná o ropná ložiska či pastvinu pro kozy zvící pár čtverečních metrů) nastává teprve okamžik, kdy se vytahujou symboly, zelené prapory, korouhve, monstrance a poutní kříže. Krásným případem je Čečensko. Ruský útok na kavkazskou zemičku se neděl ve jménu pánaboha a ani první čečenská obrana neměla nic společného s Koránem. Čečenci byli muslimové umírnění a znali Muhammadovo písmo spíš z vyprávění. Konec konců to byli „sovětští lidé“, tak jako jsme v podstatě my všichni ve Východní Evropě. Teprve bezprecedentní násilí je přinutilo vyndat zelené pásky s nápisem Ve jménu Boha, milosrdného a slitovaného. Hledali u svého Boha sílu a podporu. Dnes je situace trochu jiná: šaría se Čečencům přirozeně jeví jako zákon, který jim pomůže zachovat jejich tradice a v podstatě dovolí přežít celému národu. Mluví-li dnes ruští politici o fundamentalismu v Čečně, mají do jisté míry pravdu. Jenže nelze zapomenout, že si Rusko fundamentalismus na Kavkaze úspěšně buduje samo svou medvědí imperiální politikou.

Co by se tedy dalo udělat, aby nebyla víra zneužívána ve jménu hmotných tužeb? Především by to mělo být trpělivé ekumenické snažení jak z křesťanské, tak z muslimské strany. Vyzdvihování základního faktu, že křesťanství a islám jsou náboženství bratrská, vycházející ze stejných kořenů. Mělo by to být opatrné vážení slov a tvoření činů. A odstraňování prapůvodních příčin válek a teroru: to jest především děsivé bídy třetího světa. Odhalování prapříčin teroru. Často se setkávám s nepochopením, když říkám: ptejme se, kde je v nás samotných chyba. Není to v naší atlantické přezíravosti? V neustálém rozpínání nůžek mezi bohatstvím a chudobou, mezi pyšností a ponížením? Teror se nedá ničit bombardéry. Musí se léčit. A podle mne je jediná šance pro svět: bohatí si musí mír koupit. To znamená přerozdělit světové bohatství podle křesťanských a konec konců i muslimských principů. I křesťanství i islám ctí rodinu a nutnost držet v rodině pohromadě v dobrém i zlém. A svět už dnes není jen malou globální vesnicí, nýbrž právě jen onou, poněkud přerostlou a v trablech se zmítající rodinou. Každý starosta některého světového megapolis ví, že musí vytvořit základní sociální sítě ve svém velkém městě, nechce-li kriminalitu a zločin. Musí budovat veřejné knihovny, stadiony, školy, celou sociální infrastrukturu, včetně vývařoven pro chudé. Ví, že se mu to vrátí v podobě klidu. Teď je čas uplést celosvětové sociální sítě, jimiž nebudou propadat na dno celé národy, včetně frustrovaných jedinců, z nichž se pak snadno líhnou teroristi a sebevrazi. Proto je tak strašně důležité, co udělá Amerika po útoku na Afghánistán a Irák. Zda se omezí na formálním dosazení poslušných vládců, či šáhne hluboko do kapsy. Sblížení islámu a křesťanství je snadné tam, kde neexistuji sociální excesy.

Já vím, milý Jirko Šímo, že odpověď je neuspokojivá, ale tady cítím cestu. Je tu mnoho problémů: historická nedůvěra, naše evropanská koloniální zabedněnost, naprostý nedostatek vzdělání a analfabetismus v islámských zemích atd. Nedá se to takhle narychlo všechno vysvětlit. Takže na závěr jeden obrázek ze současného Pákistánu: v zemi nejsou absolutně žádní cizinci. Hoteliéři v Himalájích žehrají na válku v Iráku - nikoliv z náboženských důvodů, ale proto, že jim uniká kšeft. Přitom jsem za tři týdny, přesně ty tři týdny, kdy byla válka v Iráku, nepocítil nejmenší nevraživost ke mně jako ke křesťanovi. V hospodách jsme se spolu dívali na televizní zprávy z Bagdádu a nikdo mi nezkřivil vlas na hlavě a nedotkl se mne křivým slovem. Není například urážlivý pro pákistánského člověka fakt, že stovky tisíc lidí, které sem jezdily za krásami země, zmizely? Nejsou výzvy ministerstev zahraničí různých evropských zemí, včetně našeho, aby jejich občané nejezdili do muslimských zemí, urážkou? No nic, rozepsal bych se moc. Srdečně zdravím.





ajlup@centrum.sk >  > Dobrý den, kde přesně se teď nacházíte a na čem pracujete?




Díky za nezasloužená slova chvály. Každou z těch pětadvaceti povídek Století zázraků jsem psal s chutí a za každou z nich je nějaký vlastní prožitek. Jinak je to čistá fikce, beletrie, pábení a vymýšlení opřené o radost z kladení slov. Samozřejmě, že některé postavy jsem kdesi zahlédl, ale příběhy jsou vesměs vymyšlené. Píšu teď jinou knihu povídek. Budou o válce a o lásce. Láska lidem ve válce pomáhá přežít, láska je ve válce obnaženější a ještě svatější, než v dobách míru. Knížka snad vyjde začátkem příštího roku. Ještě nevím, jak se bude jmenovat. Co se týče příběhů opravdových: v druhé polovině roku vyjde v nakladatelství Portál kniha - interview v osvědčené portálové nakladatelské řadě knižních rozhovorů. Pracujeme na té knížce s paní Dášou Volencovou - tam bude vše čistočistý fakt, žádné fabulace. Abych pravdu řekl, někdy nevím, co může být účinnější, zda vymyšlený příběh, či příběhy z autopsie. Knížka se snad bude jmenovat Život v epicentru.






Josef Pavelka >
  Dobrý den, někde jsem zaslechl, že se Vaše nadace zasadila o nápravu skandálního přístupu, který cizinecká policie zaujala vůči mladé Íráčance s dvouletým dítětem, která před válkou utekla do Prahy. Napsal byste o tom něco bližšího? Chtělo se jí vůbec ještě znovu do Prahy, kde se k ní zachovali tak nevlídně? A jak jste se o tomto případu dozvěděli?




Milý Josefe, nemohu odpovědět, protože o případu nic nevím. Já jsem sice fousatý otec, zakladatel nadace Lidových novin, z níž později vznikl Člověk v tísni, a člen správní rady Člověka v tísni, ale jsem tak málo v Čechách, že nedokážu veškeré dění ve velkém a dobře fungujícím soustrojí sledovat. Vaše otázka by měla spíš směřovat k mým přátelům Šimonu Pánkovi, Tomáši Pojarovi či Igoru Blaževičovi, kteří jsou velkými opěrnými sloupy nadace, nebo k některému člověku, který se konkrétně případem zabýval.






Zeman >
  Jaké výhody či nevýhody přináší podle Vás členství v EU?




Nejsem na naše členství v EU odborník. Do evropských zemí, které jsou částí EU jezdím zřídka a jaké to bude mít ekonomické, sociální či společenské dopady spíše jen tuším. Vím však, že integrace bude bolestná jako každý velký porod. Integrace Evropy , včetně naší zemičky, však může znamenat naše přirozené přiblížení ke kořenům evropské kultury a evropského prostoru vůbec. Připomene nám, že končí doba tisíciletého sváření. Já v to věřím a nechtěl bych, abychom si sami svým vlastním zahleděním do sebe odřízli cestu k velkému celku, který by mohl jednou provždy v Evropě skoncovat s nacionalismem. Pak si myslím, že EU je mimo NATO garancí naší bezpečnosti. Nemyslím si, že je třeba vágně upozorňovat na nebezpečí Severní Koreje, rudé Číny nebo lidojedských režimů v Africe. EU je i jistou ochranou před znepokojivým vývojem v Rusku, kde se pokus o demokracii v prvním kole nepovedl a ruská imperiálnost je dodnes více než živá.





Milica >  Co si myslíte o tvrzení, že za některými válečnými konflikty stojí především zájmy naftařských společností a příslušných států?




Čím dál tím víc při tomto interview cítím jistou nekompetentnost v odpovídání. Jediné, co snad může ospravedlňovat otázky týkající se válek je fakt, že jsem v posledních třinácti letech shodou okolností pracoval, více než jíní, ve válečných konfliktech. Ale nedokážu se dobrat příčin válek, odpovědět na otázku, jak jim zamezit, jak jim zabránit. Kdybych to totiž věděl, musel bych dostat Nobelovu cenu míru. Takže Milico, jen náznak toho, co si myslím...

Nic v životě není černobílé. Ropa a plyn jsou bezesporu jednou z příčin válek. Jednou z příčin. Proč by jinak podporovaly USA Johna Garanga z černé křesťanské opozice v Jižním Súdánu, kde už je válka čtyřicet let, kdyby tam nebyla ložiska ropy? Ale zcela jistě ruku v ruce s tím jde americká křesťansko demokratická tradice a americký pohled na svět. Kdyby nebylo kaspické ropy, určitě by už byl konflikt v Čečensku vyřešen. Navzdory tomu, že existuje řada dalších příčin ruské invaze. Ropa hraje určitě velkou roli v pohnutkách amerického útoku na Bagdád. Před týdnem jsem byl v pákistánském Pešaváru. Podél hlavní ulice mají vyvěšeny stovky plakátů v urdu a v angličtině: ZASTAVTE VÁLKU O ROPU. Já si však nemyslím, že ausgerechnet v Iráku jde pouze o ropu. Pravda je, že americká konsorcia budou zřejmě hrát prim v otázce koupě ropy, ale nepředpokládám, že půjde o jakousi koloniální loupež, jako bylo třeba ukradení našich zásob uranu kdysi Sovětským svazem. Určitě si spousta společností namastí kapsy investicemi do iráckých těžebních a transportních zařízení, ale nejde o jakési „ovládnutí ložisek“. Jestliže skončí sankce OSN proti Iráku, jsou zdroje ropy pro Irák tím hlavním fiskálním přínosem pro bagdádskou pokladnu. Na druhé straně budou využívány k „americkým zájmům v Zálivu“. Ropa tudíž je jednou z příčin války. Ale nikoliv jedinou. Byl jsem v Iráku za Saddáma Hussajna pouze jednou a to asi před pěti lety. Máloco mi připomínalo tolik náš komunistický režim na přelomu padesátých a šedesátých let. Byl to tyranský režim, který měl na svědomí především desítky tisíc životů vlastního obyvatelstva. Samozřejmě, že jsem si od počátku kladl otázku, zda je americký zásah správný, co přinese, jak to skončí, co to udělá se světem. Viděl jsem a cítil jsem snahu všech obrovských demonstrací proti válce. Taky se mi chtělo volat: zastavte válku v Iráku. Ale vždycky jsem si vzpomněl na stovky kurdských vesnic vypálených na severozápadě Hussajnovým napalmem, na lesy, z nichž zůstaly jenom pahýly, na všechny fízly, kteří nás v Bagdádu sledovali, na osudy lidí, které nám pozůstalí po popravených v noci potají šeptali. Taky na bezradnost inspektorů OSN, kteří nám vykládali, jak je prakticky nemožné objevit bakteriologické zbraně. Pak mne pacifismus přešel. Ten režim ohrožoval Přední a Střední Východ a byl velkou hrozbou pro Evropu. Spíš pro Evropu než pro USA. Válka se mi ekluje, ale jsem rád, že američtí vojáci zase jednou vybrali za Evropu horké kaštany z ohně. Ano, také kvůli ropě, ale zejména kvůli globální bezpečnosti a kvůli jasnému popření principu: je dovoleno vraždit tam, kde je to vnitřní záležitostí země. Jednou mi řekl Sergej Kovaljov v Čečensku: válečné zločiny a porušování lidských práv nejsou vnitřní záležitostí Ruska. Americká cesta může vést do pekel, ale může být také cestou, která z nich povede ven. Jak Amerika svou roli splní, nevím. Vím jen to, že česká předposranost (tuhle jsem se někde dočetl, že sjezd Sociální demokracie označil americkou invazi za protizákonnou) je odpudivá. Ať je americká politika jakákoliv, ať jsou v ní chyby, ať je v ní americké velikášství, bohužel je jedinou silou, v zákopech i v diplomatických lavicích, která teď supluje pořádkové síly světa. Nemělo by to tak být, ale je to menší zlo. Čili nevěřím na všemocnou roli touhy po ropě.






Václav Zeman  >
  Myslíte si, že lze svět zastavit před dalšími válkami, když lidé snídají a večeří u zapnuté televize plné násilných zpráv a filmů a vůbec jim to nepřipadá zvrhlé?




Nemyslím si, že lidem, kteří přemýšlejí a nejsou okoralí penězi, mocí či pustým epikurejstvím připadají zprávy z válek jako vhodná příloha ke snídani. Vím, co máte na mysli: zda jsou ony obrazy souměřitelné s vaším vlastním klidem a pohodou. Je to věc každého jednotlivce, jak se s tím vypořádá. Mám jednu takovou kulinárně-morální příhodu v zásobě. Kdysi před lety měl ve Zlíně (tenkrát Gottwaldov) koncert Olympic. Můj přítel moderátor Honza Vala mne poprosil, abych řekl onomu rozbouřenému kotli na stadiónu pár slov o hladu, protože jsem se právě vrátil z jedné výpravy do Indie. Koncert byl totiž věnován hladovým ve světě. Vlezl jsem do té jámy lvové, která čekala na Olympiky, odříkal a zmizel. Nevypískali mne. Důležité je ovšem, že po koncertě byl v místním hotelu večírek, kde se jamovalo, zpívalo a také pořádně po slovácku jedlo. Mně to tenkrát připadalo dost nemravné: večeřet, když se koncert odehrával proti chudobě. Nejedl jsem nic. Z principu. Avšak slivovici jsem odmítnout nemohl. Dopadlo to špatně. Proto si nedělám starosti, když při zprávách obědvám. Člověk si musí najít proti zlu jinou obranu, než jsou vnější demonstrace. Může to být láska, víra v Boha, dobrovolnictví ve světě v nevládních organizacích nebo uspořádání vlastního chaosu v duši atd . Jsou tisíce možností. Jen hledat.






Monika Perglová >
  Co bylo podle Vás hlavní příčinou války v Čečně?




Otázka Moniky navazuje na otázku Milici. Hlavní příčiny války v Čečně jsou (nikoliv byly, válka pokračuje už desátý rok) dvě: kaspická ropa a snaha potlačit precedens ohrožující celistvost ruského impéria. Po rozpadu SSSR, kdy bylo Rusko v chaosu, se hospodáři kaspické ropy, především v Ázerbájdžánu a Kazachstánu, stala mezinárodní konsorcia: britská, turecká, americká ... Na Rusko připadlo při dělení krajíce jen asi tak deset procent zásob. Pro psychologii kremelského politického i vojenského vedení je to těžce stravitelný fakt. Přítomnost ruské armády v Čečensku není zapříčiněna drobítky čečenské severokavkazské ropy, nýbrž právě jen snahou o zvrácení situace na Jižním Kavkaze. Čečensko je branou k Jižnímu Kavkazu, kde jsou ložiska ropy největší a je to území, přes nějž vedou a povedou transportní cesty ropy. Pregnantním případem je usilovná snaha Gruzie vymanit se z ruského vlivu. Gruzie jako samostatný stát sice existuje, ale je stále vystavena bezprostřednímu nebezpečí revanše. Rusko podpořilo válku prezidenta Ardzimby v Abcházii a prakticky odtrhlo Abcházii od Gruzie. Podporuje postkomunistický režim v Adžárii, podporuje separatisty v Jižní Osetii. Byl jsem v Cchinvali nedávno: v Jižní Osetii se neplatí larama ale rubly, po území suverénního státu se prohánějí ruské vojenské jednotky. Gruzie marně usiluje o odchod ruských vojsk ze základen. Odpovědí jim je, že Rusko potřebuje čtrnáct(!) let na ubytování vyváděných vojáků. Myslím si, že právě čečenská válka je pouhým preludiem k velké válce kaspické. Začne pomalu, ale je reálná v rozmezí nejbližších deseti let. Rusko se především bude snažit zabránit výstavbě ropovodu Baku-Tbilisi-Džejchan, neboť by ztratilo kontrolu nad transportem. Později mohou nastat snahy o destabilizaci situace v samotné Gruzii, nějaká forma osvědčené bratrské pomoci a tím pádem odříznutí Ázerbájdžánu od Západu. K tomu všemu Rusko potřebuje vojenskou přítomnost v Čečně. Navíc nezapomeňme, že se současný prezident Ruska stal prezidentem přímou volbou na vlně vzbuzené nenávisti vůči Čečencům. Byl vyslyšen jeho návrh používat pevnou ruku. A je vhodné nenávist trochu udržovat. Proto je pro Kreml výhodné, když Čečenci zabijí každý měsíc pár ruských vojáků - nenávist stále doutná.

Co se týče destabilizace Ruské federace: Čečenci byli první, kdo se pokusili porušit celistvost tradičního imperiálního, de facto stále carského ruského impéria. Taky to patřičně odskákali: genocida, kterou jim za to Moskva nadělila je bezprecedentní a kdo to neviděl na vlastní oči, tomu může těžko uvěřit. Nicméně odstartovali proces, který bude pokračovat. Právě tak, jak se rozpadly koloniální říše britská, španělská nebo portugalská, rozpadne se koloniální říše ruská. Bude to bolestný proces, bude ještě mnoho válek, ale pak nastane moment, kdy si Rusko oddechne.






Tomáš >
  Myslím, si, že je úplně zbytečné sledovat válečné zpravodajství v jakékoliv televizi, protože informace, které novináři přinášejí jsou jen zlomkem toho, co se doopravdy děje. Utvrdil mě v tom zatím poslední válečný konflikt v Iráku. Proč všichni stále papouškují ty samé informace? Na kolik procent odhadujete jejich skuteènou pravdivost?




Nemyslím si, že by bylo zbytečné se dívat na zprávy, pokud se na ně člověk dívá skepticky jako vy, Tomáši. Pravdu máte v tom, že informace, které televize přinášejí jsou jen zlomkem toho, co se doopravdy děje. Americké války mají zvláštní specifikaci: existuje dost tvrdá armádní cenzura a prosívání informací. Znám to z Afghánistánu, setkal jsem se s tím při amerických manévrech v Zakavkazsku. Když chcete jako novinář pracovat s americkou armádou, připomíná to slavnou Hlavu 22. O amerických operacích na afghánsko-pákistánském pomezí se nedozvíte prakticky nic. Je to obdobné jako u ruské armády v Čečensku. Dobrat se jiných než oficiálních informací, je pak práce velmi těžká. Někdy se to však povede. Například koncem roku 1999 jsem byl s ruským novinářem Andrejem Babickým v Grozném, které bylo obklíčeno ruskou armádou,. Federální armáda tam nepustila ani myš a my jsme se tam dostali doslova partyzánsky přechodem přes ruské linie. Ruská generalita chtěla zatajit velký vojenský útok na město, s tím, že oficiální zprávy hovořily jen o policejní operaci. Podařilo se nám toto tvrzení přímo z Grozného nabourat. Z toho také posléze pramenila velká nevole ruské generality, jmenovitě tehdejšího zástupce náčelníka generálního štábu ruské armády generála Manilova. Chci tím říci, že úlohou válečného korespondenta je co nejvíc nabourávat informace válčících stran, které jsou obvykle zkreslené, ať už úmyslně či nevolky a také nabourávat informace velkých světových agentur, které často nemohou pracovat neotřelými metodami. Jediné řešení, jak ven z jednostrannosti informací, je sledovat televize, rádia, internetové stránky rozhlasů a novin víc. Je to těžké a nemá na to každý čas. Takže pak zbývá vaše zdravá skepse. Na kolik procent je pravdivá Česká televize, CNN, Fox, ruské zprávy, arabské zprávy atd. nedokážu odhadnout. Sám ze zásady věřím spíš tomu, co vidím na vlastní oči. Proto si myslím, že by bylo strašně důležité využít schopnosti řady mladých českých novinářů, kteří jsou schopni v krizových oblastech pracovat a dát jim na to prostředky. Ulehčit jim možnost dlouhodobě sledovat konflikty, žít v zemích, kde konflikty jsou. Ti ať nám svoje oči propůjčí. Autopsie jen jako doplněk k rekonstrukci zpráv jiných medií nestačí. Musí se stát pevnou součástí zpravodajství. S tím ovšem souvisí následující otázka Isabely.






Isabela >
  Získávání informací a obrázků stojí ve válce asi hodně peněz. Nebylo vám někdy líto, že jste čekal v levném hotelu na svoji příležitost a někteří novináři si potřebné lidi mohli zaplatit?




Válka je drahá. Nepředstavitelně drahá pro novináře. Někdy říkám, že americké filmové štáby mají částky, s nimiž pracujeme my, jen tak na cigarety a na whisky. Přirovnání moc nekulhá. Ve zmíněném obklíčeném Grozném jsem byl ještě taky se dvěma Francouzi a jedním Španělem. Všichni měli na splnění úkolu třicet tisíc dolarů, já měl v kapse patnáct set. Ale nakonec to v penězích není, je to v nápadech, jak přijít skutečnosti na kobylku. Agentura Reuters často pracuje ve válečných konfliktech pomocí stringerů, to jest místních novinářů či kameramanů, kteří za plat materiál donášejí vlastnímu zpravodaji, který sedí někde v pozadí. Přijede produkční poblíž fronty, rozdá z pytle patnáct dvacet malých videokamer například partyzánům a ti je potom s natočeným materiálem za odměnu odevzdají. Vždycky se tam něco najde, i když se těžko bojuje s kalašnikovem v levačce a kamerou v pravé ruce. My jsme si stringery nikdy nemohli dovolit, člověk musí jít sám. Ale je to zajímavější. Lítost nad movitostí bohatších západních kolegů jsem nikdy nepocítil, spíš jsem měl často vztek, že si někteří naši čeští zákazníci, myslím tím média, neuvědomují, jak je válka drahá.






Pitros >
  Je vůbec možné, aby George Bush nevěděl, kde se nachází Saddám Husajn nebo bylo zmizení Saddáma vyměněno za vcelku poklidné "osvobození" Iráku?




Nevím, zda Bush ví, kde je Saddám. Nejsem agentem CIA. Nevěřím však na konstrukce tohoto typu. Přes existenci amerických tajných služeb je americká politika ovlivňována určitým stupněm imperativu průzračnosti, který velí demokracie. Že se Husajn ztratil beze stopy, může být vysvětleno přirozeně. Jeho tajné služby také nejsou žádní začátečníci a ukrýt v takovém městě jako je Bagdád jednoho člověka s malou svitou není těžké. O vesnicích nemluvě. Tady kolem nás jich jsou tisíce a v každé z nich může být Usáma bin Ládin.






Marek Pěnkava >
  Do jaké míry mohou politiky v rozhodování ovlivňovat organizace jako je například Člověk v tísni v České republice?




Myslím, že síla podobných nevládních organizací stoupá a je třeba je brát na vědomí. Jsou projevem občanské společnosti a zodpovědnosti každého za svět. Někdy si dokonce děláme srandu a říkáme, že společnost Člověk v tísni je stínovým ministerstvem zahraničí. Konce konců dobře fungující nevládka může dělat věci, které si diplomat či politik nedovolí. Pozvat významného politika, disidenta, vozit peníze disidentům v diktátorských zemích, poukazovat na chyby politiků atd. Jednou jsem zažil na vlastní kůži jak významné slovo mají nevládní organizace tohoto typu v USA. Když jsme se snažili s bývalým poradcem amerického prezidenta Zbygnievem Brzezinskim osvobodit novináře Andreje Babického, kterého sebrala v Čečensku ruská Federální služba bezpečnosti a strčila ho do koncentráku, brali nás s velikou uctivostí nejen v Kongresu a Bílém domě, ale i v aparátu vlády. Nebylo to kvůli slavnému Brzezinskemu, ale kvůli tomu, že představoval nevládní organizaci podporující ukončení války v Čečensku. Už byl „pouhý“ pan profesor, nikoliv politik a to mu dávalo veliké možnosti. Politik a diplomat jsou příliš sešněrovaní. Člověk v tísni dělá dobrou práci v tomto ohledu, českou politickou scénu se snaží ovlivňovat cílevědomě. Někdy je to však boj s větrnými mlýny. Například v otázce Čečenska.






Havelková >
  Živí (omlouvám se za přímočarou formulaci) vás války, nejímá vás z toho děs a hrůza? A uživí vás?




Války mne neživí a proto mne z výčitek svědomí nemusí jímat děs a hrůza. Jsem svobodný novinář, naše malá agentura Epicentrum je živnost, máme na to živnostenský list a prodáváme své novinářské a filmařské výrobky jako švec boty. Trh v Čechách je malý a smlouvy jsou někdy poměrně ponižující. Takže se máme co ohánět, chceme-li jet do světa něco popsat, natočit. Většina našich „výrobků“ se války netýká, ať už jsou to filmové dokumenty, či knihy, či články, či fotky. Takže chci-li pracovat ve válce, není to proto abych byl v balíku, nýbrž naopak, musím peníze vydělat jinde, abych náklady na válečnou reportáž dotoval.
Já vím, že si občas někdo myslí, že jsme bohatí, občas to někdo i vysloví, ale není to pravda. Náš finanční status bych nazval eufemisticky střední chudobou. Nemáme dlouho žádnou mzdu, ani já, ani Petra Procházková. Své ženě jsem nedal za posledních pět let ani krejcar na domácnost. Jen díky tomu, že je zaměstnaná, máme kde bydlet a děti jsou odrostlé. Nevyplácíme si žádné diety a byly doby v Moskvě, kdy Petra jedla jen kupované zmrazené pelmeně, protože byly nejlevnější. Nepláču, jen se snažím vysvětlit. Všechny peníze, které vyděláme vrazíme do kamer, do letenek, do pobytu ve světě, do samopalníků ochranky apod. Mám na svém účtu teď asi patnáct tisíc korun - to jsou všechny mé peníze, mimo těch dvou tisíc dolarů, které mám teď sebou od zákazníků v Afghánistánu, abych tu mohl točit, vrátit se domů a ustříhat filmy. Ale jsme bohatí jinak. Především jsme svobodní. Nejsme zaměstnanci žádné redakce. Jedeme, kam chceme. Když jsme se vloni rozhodli, že pojedeme na rok do Afghánistánu, vydělali jsme si na to a jsme si tu. Nikdo nám nemůže nic přikazovat. Ani to, kde máme být, ani to, co máme psát a točit. Není to úžasné?






Kamila Háchová  >
  Kdy jste se ocitl nejblíže smrti? Na co jste v tu chvíli myslel?




Asi nejblíž smrti jsem byl před lety v Iránu v horách Zagrosu, kde jsem si zlomil páteř. Pastevci mne nesli dva dny na nosítkách dolů z hor. Nocovali jsme v jedné vesnici. Položili mne pod dub. Najednou jsem cítil, že jedu tunelem. Opravdu jsem jel tím příslovečným tunelem a věděl jsem, že umírám. Byl jsem klidný, to si pamatuju. Netrápil jsem se. Vesničané asi viděli nějakou změnu v mé tváři, přišla bachtiárská stařena, nadzvedla mi hlavu a dala mi napít silného kuřecího vývaru. Loknul jsem si a jízda v tunelu se zastavila. Couval jsem zpátky. Nikdy jindy jsem nemohl říci, že umírám. Ano, byla různá nebezpečí i naprosto bezprostřední, střelba, výhružky popravou atd., ale nikdy jsem už nepocítil ten plynoucí, lehce šustící tunel se světlem na konci.






Petr Kroužil  >
  Překvapilo mě, že Petra Procházková pracuje momentálně v Lidových novinách. Není to škoda? Dlouho jste spolupracovali, mìli jste vždy stejný pohled na věc?




Není škoda, že Petra píše pro Lidovky. Z něčeho musí být živa. Nejvíc jsme spolupracovali samozřejmě v Rusku, kde jsme za desetiletí vybudovali dobrou redakci. Pak byla Petra vypovězena z Ruska, já tam nesmím. Teď jsem odejel do Afgánistánu a Petra zůstala v Praze (vloni jsme tu spolu pracovali půl roku). Potřebuje to. Deset let ustavičné dřiny bez nedělí a svátků, tisíce článků, reportáží, to je vyčerpávající. Zejména když je to o tématech, která jsou skličující a nechávají stopy na duši. Škoda by byla, kdyby Petra, novinář od pánaboha, zůstala u psaní článků z domova od počítače. Každý člověk si však musí jednou uspořádat svůj osobní život, rodinu, zázemí. To všechno Petra za deset let nestihla. Nebojte, zase se brzy vypraví do světa.


Co se týče našeho pohledu na svět, tak byl velmi blízký. Lišili jsme se však občas. Velmi diametrálně například v posuzování bombardování Jugoslávie. Petra byla odpůrcem leteckých zásahů. Možná, že to byl nedostatek její vlastní zkušenosti z Kosova, kde nikdy nepracovala. Ať se mi bombardování příčí jakkoliv, musel jsem po vlastní zkušenosti uznat, že bylo na místě. Nikdo, celá světová politická scéna nedokázala zabránit tomu, aby Miloševič nevyhnal dva miliony kosovských Albánců. Není pravdivý mýtus o tom, že bombardování NATO bylo příčinou exodu. Už půl roku před ním jsem na vlastní oči viděl stovky vysídlených kosovsko - albánských vesnic a tisíce uprchlíků zimujících v údolích na cestě do Černé Hory. Bombardování bylo zlo, ale menší zlo než vyhnání jednoho národa. Bohužel žijeme ve světě, kdy se stalo způsobem života rozhodování mezi dvěma zly: menším a větším. Petra to cítí dobře, ale její zkušenost a ženský instinkt jí nedovolují takové razantní závěry jako si dovoluji já.






Lenka Zajícová  >
  Myslíte si, že existuje reálná možnost, že by některá země použila atomové zbraně?




Možnost použití atomových zbraní je reálná. Konec konců už se tak několikrát stalo: v Hirošimě, v Nagasaki, při sovětských pokusech nad sibiřskými nárůdky. Zdržující moment je však velmi silný. Ani nenávistný kašmírský konflikt nedovolil Pákistánu ani Indii zbraň použít. Držení atomových zbraní je zlo, ale je to menší zlo než jejich použití. Neobávám se použití atomových zbraní vládami či státy. Bojím se jejich zneužití teroristickými jedinci či organizacemi. Atomové zbraně nejsou přenosně jen těžkými letouny či raketami. Existují malé taktické atomové miny a náboje, které se dají vézt v kufru osobního auta či malém náklaďáku. Samozřejmě, že si je teroristická organizace nedokáže vyrobit, ale ukrást je či koupit nemůže být tak nesnadné.






Evžen >
  Bojíte se smrti?




Bojím se smrti, ale jsem s ní smířený.