Patří do doby, která není. Byl symbolem génia východoněmeckých inženýrů a techniků. A dnes?
Patří do doby, která není. Byl symbolem génia východoněmeckých inženýrů a techniků. A dnes? Vyvolává nostalgii po starých časech. A je s ním sranda. Vyzkoušeli jsme to na vlastní kůži.
„MÁME NOVÝ AUTO! Hurá!“ radovaly se děti Pavlíny Wolfové, když uviděly trabanta vypůjčeného kvůli reportáži.
„Mami, to je krásný, modrý, jedeme na výlet! Mami, kde je klimatizace?“ „To jsem vám právě chtěla říct, že například klimatizace tu není ...“
„Jé, otevřeme si okna – hele, tady tou klikou ... a pustíme si muziku!“ „Muziku si právě taky nepustíme, budeme si zpívat.“
„Ale jede to, mami, že jo?“ Jede.
Tři dny, jež jsme spolu projezdili, jsem se houpala na vlnách emocí, potila se a soustavně si opakovala: tohle auto neřídil kdysi jen Václav Klaus, ale kdekdo, klidně i nějaký idiot. Tak to přece zvládnu taky! Sehnat legendární vůz z tvrzené bavlny, rozjet se a čekat, co nás spolu potká, byl nakonec můj nápad...
V Reflexu č. 42 (vychází 15. října) najdete také reportážní esej o tom, jak trabant vznikl, jak jezdil, jak hořel a kolik kilometrů v něm nacestoval Václav Klaus. Jan Král jej nazval BAKELITOVÁ SVOBODA:
Zpráva, kterou nešlo přejít jen tak: Na letošním frankfurtském autosalónu byl představen nový trabant. S ekologickým motorem a moderní výbavou má dorazit na trh do dvou let. Ale to už nebude ono.
Jen si zkuste představit tu krásu. Je 7. listopadu 1957, čtyřicáté výročí Velké říjnové socialistické revoluce. A v NDR sjíždí právě u příležitosti tohoto výročí z výrobních linek historicky první trabant. Přihlížející východoněmečtí soudruzi musí být v transu. Důstojnější oslavu si lze jen těžko představit.
Vozítek z duroplastu, tedy ba vlny prosycené pryskyřicí, je pak vyrobeno přes tři milióny. Smrtícím se jim stal až pád berlínské zdi...
Jak se utíkalo TRABANTEM DO KAPITALISMU,
popisuje Pavel Šafr:
Říjen 1989. Starobylá Malá Strana je přeplněná odstavenými trabanty. Jedna východoněmecká rodina už ani neměla, kde by svého bakelitového miláčka zaparkovala a tak ho opustila přímo uprostřed ulice. A pak už honem do svobody, tedy přes zeď západoněmecké ambasády...
Trabant zůstal od těch dob paradoxním symbolem totality i svobody. V zásadě je to strašné, smradlavé, nepohodlné a téměř idiotské auto. To dokázal i náš redakční test. Má ovšem své osobité kouzlo. Díky trabantu získali naši pracující z řad dělníků, rolníků i pracující inteligence alespoň trochu svobody pohybu. Trabant se zapsal do našich duší. Možná se vším všudy.
TAKY JSTE MĚLI (RÁDI) TRABANTA?
