Kniha polského spisovatele a reportéra Mariusze Szczygiela GOTTLAND se stala v Česku bestsellerem.
Jeho kniha GOTTLAND se stala v Česku bestsellerem. Polský spisovatel a reportér deníku Gazeta Wyborcza MARIUSZ SZCZYGIEL si oblíbil Čechy a nejednoznačné příběhy z jejich historie.
Rozhovor Petra Vavroušky Češi, má láska najdete v plném znění v Reflexu č. 41 (vychází 8. 10. 2009). Vybíráme ukázky, které napoví, jak Mariusz Szczygiel vnímá Čechy a jak Poláky. Co si o nich a o nás myslíte vy?
Sledujete aktuální dění na české politické scéně? To, že jsme si odsunuli plánované volby až na příští rok? Je to pro vás zajímavé?
Je, protože to vypadá jako u nás v Polsku, a ztratil jsem tak své idealistické představy o České republice. Myslel jsem si, že u vás je všechno lepší. Několik let jsem žil představou, že ten stát dokážete řídit mnohem lépe než my Poláci. Už mě to přešlo. Už jsem vyrostl z vlastního období idealizace Česka.
Trvalo dlouho?
Hodně let. Moje láska k Čechám vznikla díky mému rozčarování z Polska. A je logické, že když ztrácíte jednu milovanou osobu, tu novou si velmi idealizujete.
Gottlandu popisujete (mimo jiné) příběh stavby Stalinova pomníku v Praze. Setkal jste se s lidmi, kteří vše pamatují. Přesto se báli i po padesáti letech o těch událostech mluvit. Panuje i v Polsku tak intenzívní latentní strach z minulého režimu?
Ne, to mě v Čechách překvapilo ... To máte tak. Posledních dvě stě let v Polsku, to jsou jen samá povstání. U nás je každý povstalcem, aniž by se čehokoliv účastnil. Je to v nás. Nemáme v sobě tak silný pocit strachu. Proto sametová revoluce byla u vás až v listopadu 1989, zatímco my už jsme měli první svobodné volby v červnu. Když vznikl 8. května 1989 první nezávislý, necenzurovaný deník ve východní Evropě, Gazeta Wyborcza, tak váš budoucí prezident Václav Havel ještě seděl ve vězení. A to je ten rozdíl mezi Čechy a Poláky.
Letos je to dvacet let od pádu komunismu. Jak se Polsko s minulým režimem vyrovnalo?
Poláci se chovají tak, jako by se nemuseli vlastně s ničím vyrovnávat. Každý byl najednou antikomunistou, hrdinou. Všichni tvrdí, že jsme přece ten režim nepodporovali, nemáme se s čím vyrovnávat.
Napadá mě, jestli to není i tím, že v Polsku na rozdíl od nás nebyla od roku 1938 politická strana s komunismem v názvu? Ta režimní se jmenovala Polská sjednocená dělnická strana. Možná i to podvědomě hraje roli?
Samozřejmě. Jazyk je zrcadlem duše, mentality a osobnosti. Poláci ale po roce 1989 v sobě objevili zajímavou vlastnost. Většina si připadala ublíženě. Každý byl obětí nějaké křivdy. Ubližoval mu soused, řidič autobusu, stát, prodavačka v obchodě. Ta křivda měla ukázat, že je ten člověk šlechetný. Když se mi totiž ubližuje, tak jsem morálně čistý. Na začátku kapitalismu chtěl každý ukázat, že nic nemá, o vše přišel, a je tedy obětí křivdy. Připomíná mi to telefonáty mé matky s její sestrou. Matka říká, jak ji bolí noha, a sestra na to, že ji bolí noha i ruka. Matka přidává, že ji bolí noha, ruka, a ještě i hlava. Sestru pak noha, ruka, hlava, a ještě srdce. To je prostě licitace, kdo je větší obětí. A komu je hůř, ten má právo na to, být lepším člověkem. To je tak typické pro Poláky starší čtyřiceti let.
Jak vnímáte to, že dva vaši poslední prezidenti, Wałęsa a Kwaśniewski, jsou podezřelí ze spolupráce s Bezpečnostní službou?
Ukazuje to na to, že my Poláci máme problém s přiznáním pravdy ... Kdyby se skutečně potvrdilo, že oba prezidenti byli agenty, pro Poláky by to znamenalo velké zklamání. My Poláci totiž musíme být těmi „hrdiny“. My musíme být hezcí, šlechetní. A kdyby se něco takového potvrdilo, tak by to byla národní tragédie.
Zanedlouho vyjde v Polsku kniha reportáží nejrůznějších autorů, kterou jste sestavil. Mají nejvěrněji popsat, jak se změnili Poláci a Polsko za uplynulých dvacet let. Co jste se při čtení těch materiálů o svém národě dozvěděl?
Kromě pocitu křivdy máme jednu velmi pozitivní vlastnost. Důvtipnost. Schopnost si vždy poradit. Kdysi jsem popsal příběh tří velmi chudých osmdesátiletých babiček z malého městečka na jihu Polska. Aby ušetřily za nájem, sestěhovaly se do jednoho bytu. Jedna vařila, ta, co nejlépe viděla, ostatním nahlas četla, ta nejmladší uklízela. A když přecházely silnici, tak vždy pohromadě. Kdyby je náhodou porazilo auto, ať tedy všechny najednou. To je důkaz toho, že Poláci si vždy vědí rady.
... Ze silného katolicismu v polské společnosti pramení ten náš stud. V Česku se v posilovně nebo na bazéně sprchují muži nazí. V Polsku byla na Internetu debata, jestli se mají lidé ve sprchách svlékat, nebo nesvlékat. Většina tvrdí nesvlékat. Jenže za ten náš stud nemůže jen vliv církve, ale taky zvláštní paradox. Poláci se cítí sice být statečnými, ale zároveň mám dojem, že většina má problém najít v sobě odvahu být sami sebou. Takovými, jací doopravdy jsou. Bojí se, co by tomu třeba řekl soused, co si pomyslí. Život řady lidí je jen ilustrací toho, co se od nich očekává. Žijí tak, aby naplnili představy svého souseda. A přitom ty představy vůbec neznají.
A to pokrytectví platí i ve vztahu k církvi?
Ano. Dá se to přirovnat k pokrytectví Čechů za normalizace. Někteří se připojili ke komunistické straně a předstírali, že ji podporují, aby měli klid. A my něco podobného děláme teď v Polsku. Znám spoustu lidí, kteří jsou nevěřící, ale chodí do kostela. Nechají si křtít dítě, ale přitom církev nesnášejí. Dělají jen to, co se od nich očekává. V Polsku máme dokonce sociální fenomén, generace JPII. Generace lidí papeže Jana Pavla II. To jsou mladí lidé, kteří mají stejné křesťanské hodnoty. Podporují církev. Ale pak se v průzkumech zjistilo, že kondom považují za běžný antikoncepční prostředek. Prostě si z víry vybírají to, co se jim líbí.
Přemýšlel jste nad tím, proč Češi jsou tak silně ateistickou společností?
Samozřejmě. Zajímalo mě, jak se vám žije bez Boha. Věřící v Polsku to vůbec nechápou. A já je rád provokuji a říkám jim: A představ si, že dítěti v Česku taky říkají, že nemá krást, zabíjet, lhát. A že v životě je důležité přátelství a solidarita. A nemusí k tomu používat Boha. Jak je to možné? A Poláci nikdy nevědí, co mi na to mají odpovědět.
Před šestnácti lety jste napsal esej Polský onanismus. O tom, jak se Poláci stydí mluvit veřejně o takových věcech, jako je homosexualita, sex. Změnila se polská společnost za ty roky? Už je otevřenější, smělejší?
Moc ne. Ti, kteří jsou otevření a sex pro ně není tabu, jsou na Internetu. To je pro ně velké útočiště. Tam jsou jak šílení. Tam cítí svobodu. Internet jim zachránil život. Ale do veřejného prostoru pořád citlivá témata pronikají s obtížemi.
Co si o Češích a o Polácích myslíte vy?
