Výlet do duševního světa Václava Bělohradského. Z procházky krásnou fikcí se může náhle stát brutální realita...
Jurský park je krásné místo. Nebe na zemi. Tedy – když se na ně člověk dívá třeba z helikoptéry. Pravěká zvířátka se prohánějí po planinách, dobromyslní brontosauři se povalují v mělkých jezerech. Putování jurským parkem se však jaksi zvrtne.
Z rozmarné procházky krásnou fikcí se může náhle stát brutální realita. Přesně takhle to vypadá i s myšlenkovým světem našeho předního filosofa Václava Bělohradského.
Bělohradský vydal v deníku Právo sérii esejů, jež zajímavě doplňují jeho slavné dílo Myslet zeleň světa a další knihy. Rehabilituje v nich „komunistické ideály“ stejně jako éru Sovětského svazu. Třebaže jen „částečně“ a „v určitém kontextu“.
Když ovšem jeho názory domyslíme do důsledků, ocitáme se ve světě pravěkých netvorů, o nichž jsme se domnívali, že již právem vyhynuli. Bělohradský je držitelem jejich DNA a umí gen komunismu zasadit do nové formy života. Rudý jurský park ožívá.
...
Pojďme vzít prohlídku Bělohradského duševního skanzenu pěkně po pořádku.
PROHLÍDKA DUŠEVNÍCH PAMĚTIHODNOSTÍ
První okruh názorů se týká antikomunismu, který je pro Bělohradského alarmujícím rysem české společnosti v nynějším, posttransformačním období:
– Antikomunismus je odmítnutí odpovědnosti za komunismus, jako by komunismus přišel zvnějšku naší společnosti a nijak nesouvisel s tím, jak se v ní vládne.
– Češi volí ve vysoké míře komunisty právě v reakci na to, jak se v ní vládne. Komunisté tudíž mají právo na účast ve vládě.
– Antikomunismus vede k brutalizaci českého veřejného diskursu, obsahuje fašizující tendence. Musíme pohřbít komunismus i antikomunismus současně.
Podobnost s myšlením Jiřího Paroubka není čistě náhodná. Možná budeme mít po podzimních volbách ve Václavu Bělohradském oficiálního vládního ideologa, který nám zdůvodní, proč máme mít ve vládě komunisty.
Druhým okruhem je vlastní rehabilitace „komunistických ideálů“, jež Bělohradský považuje za součást duchovních statků lidstva.
– Dvě třetiny současné demokracie jsou odpověďmi na otázky, které nám položil Marx. Jsou to lepší odpovědi než ty, které navrhoval on sám, ale našli jsme je jen díky skandálním otázkám, které se díky jeho převratnému dílu nedaly obejít.
– V SSSR byl komunismus úspěšný, pokud úspěch měříme průmyslovou a vojenskou mocí. Komunismus je z tohoto hlediska a v kontextu dané historické situace jen jedním ze způsobů, jak rychle vybudovat průmyslový stát. Celkově o nic násilnější než jiné způsoby.
Co k tomuto skandálnímu tvrzení dodat? Jen to, že Bělohradský má i smysl pro humor a poví nám dokonce vtip:
Na otázku, jaký je rozdíl mezi kapitalismem a komunismem, odpověděl jakýsi český lidový mudřec správně: V kapitalismu člověk vykořisťuje člověka, zatímco v komunismu je tomu naopak.
Netřeba vysvětlovat, že smysl tohoto vtipu na marxistickou ideologii byl v kontextu života v komunistické diktatuře zcela odlišný, než v jakém jej použil Bělohradský.
Právě na tom se však ukazuje nejcharakterističtější rys Bělohradského myšlení: Jde o setrvalé smazávání rozdílů mezi póly dobra a zla, zločinného a legitimního, mezi totalitou a svobodou. V prosazování morálního relativismu je Bělohradský více než důsledný a ti, kdo dobro od zla stále ještě odlišují, jsou pro něj ryzí zpátečníci.
VINA ZÁPADU?
Nelze ale říci, že by jeho dílo nepracovalo s tradičními etickými kategoriemi. Zlo a vina v jeho myšlení jaksi přežívají a jsou obvykle přisouzeny – jak jinak – Západu a katolické církvi.
Třetím tematickým okruhem jsou tedy viny Západu:
– Druhou světovou válku zavinilo sobectví západních mocností.
– Koncentrační tábory nevymyslel ani Stalin a ani Hitler. Zavedli je Britové při búrské válce. (Bělohradský se mýlí – vynalezli je Španělé roku 1897 na Kubě v rámci potlačování rebelů během kubánské války za nezávislost. Ani v jednom případě však koncentráky nebyly produktem totalitního ideologického systému. Jakkoli byly odporné, režim na nich nestál.)
A čtvrtým tematickým okruhem jsou viny katolické církve. Kritika církve a náboženství vůbec má v Bělohradského textech téměř obsedantní frekvenci. Snad nějaké trauma z ministrování?
– Katolická církev neexkomunikovala fašisty, naopak uzavírala s nimi konkordáty.
– Náboženství je nedostatkem odvahy přijmout konečnost a dějinnost. Odsouvá řešení vážných problémů lidstva do zásvětí, aby se nemusely řešit. Tím vytváří falešnou představu morálky jako systému hříchů a odplat.
A nakonec pátý tematický okruh. V něm jde o překonání studenoválečnické primitivní bipolarity, podle níž byl Západ dobrý a Rusko a komunisté ti špatní. Bělohradský to však činí zvláštním způsobem bipolárně: Zatímco Západ, církev, Thatcherová, Reagan a Bush sedí v Bělohradského textech již tradičně na lavici obžalovaných, tak pro Rusko a Čínu je třeba naopak najít pochopení. Spekulace o tom, že iniciativu proti americkému radaru Ne základnám podporuje ruská tajná služba, jsou podle Bělohradského projevem rétoriky polarizace a vyvolávání strachu, což může vést k fašizaci společnosti.
Klíčová je pro Bělohradského idea nukleárního odzbrojení a ustavení multipolární governance globalizovaného světa.
Co si pod tímto pseudovědeckým pojmem představit jiného, než že po odzbrojení jediné demokratické supervelmoci, tedy Spojených států, bude světu vládnout „multipolarita“. Třeba Čína společně s Ruskem, Amerikou, Evropskou unií, Íránem, Indií či Saúdskou Arábií a mnoha dalšími póly celkové světové multipolarity. To bude určitě úplný ráj!
Rovnou bychom do takového „spolku pro řízení světa“ mohli zahrnout třeba i al-Ká'idu. Smazání rozdílu mezi legitimitou a ryzím darebáctvím je prvním a základním předpokladem pro zavedení „multipolární governance“.
Rozdíl mezi Immanuelem Kantem a Václavem Bělohradským je prostý: Bělohradský možná vidí hvězdné nebe nad hlavou, ale rozhodně nenašel žádný mravní zákon v sobě. Takhle to prostě vypadá, když někdo myslí zeleň světa ...
Plné znění polemiky JURSKÝ PARK V HLAVĚ FILOSOFA s články filosofa Václava Bělohradského (vyšly v deníku Právo, 18. 7. Proč nejsem antikomunistou, 1. 8. Antikomunismus a velké prázdno) najdete v Reflexu č. 34/2009.
