„Kolik žen, co tu dneska jsou, by se radši vyspalo se špinavým ulepeným smradlavým Bradem Pittem?“...
„Víte, kdo má spoustu ženskejch? Brad Pitt. Ale tuhle jsem někde slyšel, že Brad Pitt prý nemá moc rád sprchování. Pojďme si tedy udělat takový průzkum. “
Hlavní hvězda sobotního večera v manhattanském klubu Comix je Todd Barry, rachitický pětačtyřicetiletý chlapík s notně prořídlými vlasy. Svírá stojan mikrofonu, jako by to bylo madlo v tramvaji, kterou unesl šílenec, a hovoří monotónním hlasem učitele jógy. Nejčastěji o svých neúspěšných pokusech svést nějakou ženu.
„Kolik žen, co tu dneska jsou, by se radši vyspalo se špinavým ulepeným smradlavým nechutným Bradem Pittem nežli s čistě vydrhnutým Toddem Barrym? Zvedněte ruku. “
Přítomné ženy se dílem stydí, dílem bojí, co bude následovat, a tak ruku nezvedne ani jedna.
„Téda, až takhle drtivě jsem to vyhrál, jo? Hele, vážně, myslela některá z vás na Brada Pitta? No tak, zvedněte ruce. “
Jedna dáma na balkóně se konečně osmělí.
„Fakt? Jak se jmenuješ? “
„Jenny.“
„Tak hele, Jenny, řekněme, že si Brad Pitt nedal sprchu rok a půl. Pak uběhl Bostonský maratón. No a za cílovou páskou zakopl a vletěl po hlavě do obrovitánský hromady sraček od prasat. Zato já, Jenny, já jsem se osprchoval, postříkal příjemným deodorantem ... A navrch jsem prošel myčkou aut. Tak koho by sis vybrala teď ... Jenny?“
Všichni se na ni dívají, na její pohledný obličej, jak je celá rudá, neví, jestli víc studem, nebo smíchem, či vzteky. Ví jen to, že jestli řekne ještě jednou Brad Pitt, bude za úchyla.
„Vybrala bych si tebe!“ vykřikne.
„Děkuji, Jenny. Ale stejně si myslím, že vedle tebe by se tu našly ještě aspoň dvě ženy, co by radši Brada Pitta než mě. Mám pro ně jedno sdělení: Brad Pitt vás nikdy šukat nebude. Zato já ... Já bych třeba mohl. “
Todd Barry to až masochisticky hraje na neúspěšného „lůzra“, ale přitom nás, diváky, drží pevně na obojku a jasně dává najevo, kdo je tu pánem. Obvykle lehce zesměšní jednoho až dva hosty, dámě v druhé řadě vynadá, že spí, slovně se povozí na velkém, blonďatém afru nějakého mondénního teenagera a pohotově zaimprovizuje, když někomu v hledišti spadne se stolu sklenice. Stand-up je boj, dobývání publika.
HLÍNA LONDÝNA
Je středa večer a v Soho Theatru v Londýně otevírá své pětidenní show Scott Capurro. Američan, který se usadil v Londýně, jenž je napůl židovského původu a naprosto otevřeně homosexuální, má pověst komika, který se nezastaví před ničím.
A okamžitě dostává své pověsti – během prvních patnácti minut urazí víceméně, koho může, sexuální, národnostní a jiné menšiny nevyjímaje. Lidé se královsky baví, byť některé vtipy jsou na hraně snesitelnosti, dokonce i v zemi, jež proslula svým šovinismem a minimálně nedůvěrou ke všemu, co je cizí – speciálně, pokud to mluví německy nebo francouzsky.
Capurro dělá vtipy o zmizelých dětech a pedofilech, o bezdomovcích, o náboženství (v jednu chvíli hodnotí Ježíše a proroka Mohameda z hlediska sexuální přitažlivosti pro homosexuála, načež dojde k názoru, že se muslimům nediví, že jsou pořád tak naštvaní, když ikona jejich náboženství je „tlustej, zpocenej chlap s vousama, kterýho bych se nedotknul ani omylem ... To Ježíš, to je jiná ... hmmm.“), použije dokonce v Anglii absolutně nepoužitelné slovo „nigger“, aby si pak pravděpodobně uvědomil, že ještě neurazil Asiaty – „nemám nic proti Asiatům, naopak. Mám je rád, když si to rozdám s Asiatem, je to SKORO, jako bych měl sex se ženskou.“
Za vrchol svých vystoupení v Soho Theatru ale považuje čtvrtý den, kdy jeho humor, jenž už je dávno za hranou, vyprovokuje jednu divačku k tomu, aby demonstrativně odešla. Několik diváků ji následuje. Capurro je přitom z pódia s úsměvem na rtech uráží. Diváci, kteří zůstali, se smějí. Včetně mne.
VYBRANÉ VTIPY BRITSKÝCH STAND-UP KOMIKŮ
Jimmy Carr: Prasečí chřipka, která se rozšířila na Univerzitě v Etonu, je největším zdravotním problémem, se kterým se univerzita potýká od šedesátých let, kdy tam studenti čelili epidemii kapavky. Něco podobného se už ale nemůže opakovat, protože univerzita mezitím zásadně změnila ceremonii pro zápis nových studentů.
Jack Whitehall: Někteří lidé mají problémy přiznat, že jsou homofobové. Já jsem homofob do té míry, jako jsem třeba ofidiofob. Což je strach z hadů. Nemám nic proti hadům ani proti homosexuálům, ale asi bych řval, kdybych něco z toho našel u sebe ve vaně.
Jeson Manfred: Ženský strašně přehánějí. Třeba tvrdí, že bolest při porodu je ta největší bolest na světě. Každopádně za pár měsíců už chtějí další dítě. Kopanec do koulí, to je něco, co bolí. A ukažte mi chlapa, kterýho kopnete do koulí a on za rok přijde a řekne: co kdybysme to dali ještě jednou?
Ricky Gervais (během stand-upu předčítá z bible): A Bůh řekl – budiž světlo ... počkejte, to je fantastický, vymyslel světlo. Úplně, ne že řek': „Tohle, ale trochu světlejší,“ ale vymyslel to celý! A navíc už předtím udělal nebe a Zemi. Což znamená – že je udělal celý potmě!
Scott Capurro: Lidi se mne ptají, jestli při sexu dělám chlapa, nebo ženskou. Ani jedno. Já dělám psa.
Scott Capurro: Sex mezi chlapy dokáže být někdy hodně tvrdý ... (do publika) ... nemyslíte, pane? Jste mi totiž nějaký povědomý. Teda, je mi povědomé temeno vaší hlavy, ale stejně ...
Uráží vás humor stand-up komiků? Bavíte se?
Kompletní materiál STOJÍCÍ KOMICI najdete v Reflexu č. 32/2009.
Sarah Silvermanová:
Lewis Black:
Ještě jednou Lewis Black, tentokrát o Starém zákoně:
Ricky Gervais o Starém zákoně:
Scott Capurro:
