Po časech, kdy homosexuální hnutí bojovala proti pravidlům, jimiž je většinová společnost vytlačovala na okraj, se dnes může zdát, že homosexuálové jsou privilegovanou menšinou. Je tomu ale skutečně tak?
První blud hovořící o homosexualitě říká, že jde o módní tendenci a že obzvláště ve vyšší, intelektuální, velkoměstské a v českém prostředí pak pražské společnosti je už v podstatě neúnosné homosexuálem nebýt. Že o homosexualitě neustále slyšíme, že je všude v médiích, že má vlastní televizní pořady. Jde o optický klam způsobený zákonitě nastavší etapou vztahu společnosti k homosexualitě a tomu odpovídajícímu uvědomění nejen homosexuálních, ale všech slušných spoluobčanů.
To, že k homosexualitě nemám hodnotící postoj, že jde o zcela běžnou odchylku od většinového sexuálního chování, na které není naprosto nic nejen škodlivého, ale ani veřejného, mohu říkat za sebe, většinové podobné myšlení bohužel zatím není. A hlavně nebylo.
Homosexuálové až donedávna trpěli výraznou diskriminací, byli za svou sexuální preferenci pronásledováni a vězněni a jejich teprve nedávná emancipace jim dává zcela oprávněný důvod tak dvě tři generace slavit a jásat. Odreagovat se z těch staletí útlaku. A všem lidem, kteří nemají rádi diskriminaci nevinných, to dává dobrou záminku alespoň generaci slavit taky. A – kvůli vlastnímu svědomí – se od nedávné diskriminace homosexuálů distancovat svou okázalou homofilií.
Proto je naprosto oprávněné konstatovat, že o homosexualitě se často píše, věnuje se jí veřejný zájem, dokumentární filmy, televizní pořady, čísla Reflexu a kdeco. Ale je zcela mylné to interpretovat módností homosexuality, je to dáno pouze a pouze tím, že je to výhra, že se o ní najednou smí mluvit. Jde o prostou kompenzaci generací útlaku. Mluvit o módnosti homosexuality je stejně ťuklé jako mluvit o módnosti Izraele, protože jak někdy až neadekvátní vojenské akce Izraele, tak někdy až přehnané národní sebevědomí Židů a někdy až těžko stravitelný filosemitismus intelektuálů nejsou ničím jiným než pořád trvající a oprávněnou kompenzací holocaustu.
Druhým bludem, často šířeným samotnými homosexuály v duchu hesla „Je nás víc a stále mohutníme“, je teze, že homosexuálů přibývá. Homosexualita je podle všech vědeckých výzkumů způsobena více faktory, od vrozených přes získané ve velmi raném dětství. To, že se lze „naučit“ homosexualitě třeba v sedmnácti, nepotvrzují absolutně žádné vědecké studie.
Něco jiného pochopitelně je homosexuální chování. Toho samozřejmě valem přibývá, a to hned ve dvou formách, ze dvou příčin. Opět to ale ani v nejmenším nesouvisí s nárůstem módnosti homosexuality a počtu homosexuálů.
První, co skutečně ve společnosti narůstá, je několik málo homosexuálních zkušeností v pubertě či adolescenci – a vztahuje se to na obě pohlaví. V pubertě totiž mladý člověk hledá, zkoumá a zkouší vše, co není brutálně tabuizováno a sociálním tlakem učiněno nepřijatelným. A jak se v generaci dnešních dvacetiletých homosexualita (na rozdíl od padesátiletých dinosaurů) plně odtabuizovala, zkusí to samozřejmě v době seznamování s vlastní sexualitou většina děvčat i s kamarádkou a hodně chlapců s kamarádem.
Druhý faktor je krize mužské role a narůstající agresivita a faličnost žen v postmoderní společnosti. S detabuizací sexuality a růstem počtu falických hyder se křehcí a citliví mladí muži stále častěji uchylují k homosexuálnímu chování, protože si to radši odbaví (byť v jádru heterosexuálové) se stejně citlivým kamarádem než s pragmatickou, studenou a dominantní ženou, na jakou si prostě netroufnou. Tak ovšem nejde o homosexualitu, ale o čistou podobu náhražkového sexuálního chování, srovnatelného s náhražkovým homosexuálním chováním heterosexuálů ve věznicích.
Je ale pravda, že humbuk kolem homosexuality ukazuje na dosud emoční vztah společnosti k tématu. Až vyhasne, budeme se na homosexualitu dívat stejně jako na levorukost – totiž nijak.
Jak se na homosexualitu díváte vy? Máme o ní mlčet, nebo diskutovat?
Hlavní materiály k tématu najdete v aktuálním Reflexu č. 12/2009 (vychází ve čtvrtek 19. března). Přinášíme vám DVA PŘÍBĚHY výrazných homosexuálů, kteří patří mezi špičky svého oboru:
ČESKÁ GAY MAFIE?, zpověď mezinárodně uznávaného fotografa Roberta Vana, jak ji zaznamenala Kateřina Kadlecová
VŽDYCKY JDE O SEX, původní rozhovor Dariny Křivánkové s Gusem Van Santem, režisérem filmů Dobrý Will Hunting, Osudové setkání, Slon a Milk
Speciální bonus pro online čtenáře připravila Darina Křivánková a Ondřej Šturma: HOMOSEXUÁLOVÉ ZA KAMEROU (Reflex online, 19. 3. 2009)
