Trest smrti žije

Trest smrti žije

Trest smrti žije

Poslední poprava na území Česka proběhla před dvaceti lety. Hlasovali byste pro znovuzavedení trestu smrti?

Ačkoli taková změna je z mnoha mezinárodních i právních důvodů nepřípustná, voláme po ní opakovaně. Připomeňme si tedy, jaké to bylo, být katem a odsouzeným v dobách, kdy se u nás ještě popravovalo.


Před dvaceti lety, tedy druhého února 1989, sňali katovi pomocníci z oprátky mrtvolu Vladimíra Lulka. Předtím zavraždil Lulek šestatřiceti ranami nožem manželku, její tři děti a svou vlastní dceru. Patnáct měsíců nato, v květnu 1990, československé Federální shromáždění trest smrti zrušilo. Před závěrečným hlasováním zazněla rekapitulace: v Československu se popravovalo sedmdesát dva roky, na šibenici skončilo dvanáct set sedmnáct lidí. Sedm set třicet z nich viselo za těžké válečné zločiny. Z politických důvodů pověsili Čechoslováci v rozmezí let 1948 až 1989 dvě stě třicet svých spoluobčanů. Zbývajících dvě stě padesát sedm lidí byli za pomoci tehdejšího důkazního aparátu odsouzení zločinci. Až na výjimky do konce tvrdili, že jsou nevinní. Jak by to s nimi bývalo dopadlo, kdyby měli možnost dovolat se testování usvědčujících důkazů například pomocí analýzy DNA, se už nedozvíme.
KATI
Jména poválečných katů byla dostupná, od šedesátých let už znal jejich identitu pouze generální prokurátor.
Novinář Stanislav Motl mluvil s jedním ze tří katů, kteří se na pankráckém popravišti vystřídali za tři desítky let. Rozhovor pak uveřejnil v knize A třináctý byl kat. Na jaře 1990 požádal Motl o písemné interview muže, jehož nikdy předtím ani potom neviděl, o němž jen jistě věděl, že byl vykonavatelem exekucí oběšením.
„Zkusil jsem to. A do týdne přišel strojopis. Pisatel odpověděl téměř na všechny položené otázky. Stručně, věcně, precizně. Přiznal, že se zúčastnil několika poprav. Jak tvrdil, ve všech případech šlo o osoby odsouzené vesměs za kriminální trestné činy – za více násobné vraždy ...“
Čím jste chtěl být, když vám bylo patnáct?
Letcem.
Jaké máte vzdělání?
Středoškolské.
Jak a za jakých okolností jste se dostal ke svému povolání? Co vás vedlo k tomu, že jste si je zvolil?
Touha po dobrodružství.
Jste ženatý?
Ano.
Máte děti?
Dvě.
Věděly o vašem povolání?
Ano.
Místo v životě, jež byste jim doporučoval?
Aby vykonávaly takové povolání, které jim bude zároveň koníčkem.
Jaké jste měl po první popravě pocity?
Šokující.
Byl jste za svou práci placen?
Nebyl jsem placen.
Váš oblíbený spisovatel?
Čapek.
Kniha, která vás v poslední době zaujala?
H. G. Wells – Neviditelný.
Máte nějakého koníčka?
Sport.
Vzpomenete si na svou první popravu? Kdo to byl a jak se choval?
Nevzpomínám si. Při popravě se každý choval klidně.
Znal jste u popravovaných jejich tvář, jméno, případně zločin, za který byli odsouzeni k trestu smrti?
Ano.
Je pravda, že odsouzení měli poslední přání? Jaká to zpravidla byla?
Není to pravda.
Popravil jste někdy ženu? Kdo byla a jak se chovala?
Ne.
Kolik let jste svou profesi vykonával?
(Bez odpovědi)
Čím se nyní živíte?
(Bez odpovědi)
Spíte dobře?
Ano.
Byl jste někdy členem nějaké politické strany? Jste člen odborů?
(Bez odpovědi)
Souhlasíte se zrušením trestu smrti?
Ano. Jen barbarské národy využijí absolutního trestu.
Jaké je vaše oblíbené jídlo?
Ryby.
Neměl jste výčitky svědomí ve vztahu k vaší práci?
Měl a mám.
Kolik je vám let?
(Bez odpovědi)
Nezanechala na vás práce následky v tom smyslu, že byste byl člověkem bez citu, bez soucitu?
Nezanechala.
Kdybych vám mohl splnit tři přání – jaká?
Aby každý člověk na této planetě měl za prvé svobodu, za druhé zdraví, za třetí lásku a přátelství.

ŽÁDÁM O MÍSTO POPRAVČÍHO
„Soudruhu prokurátore, obracím se na Vás se žádostí o místo vykonavatele rozsudků smrti proti všem, kteří chtějí narušovat klidný život v naší vlasti,“ píše v roce 1956 v žádosti o místo popravčího mladík, jehož pro nedostatečnou fyzickou kondici neodvedli na vojnu. Takových dopisů jsou stohy, důvody pro výběr práce kata jsou u jejich pisatelů různé.


Aspirant na místo popravčího ze Slovenska ty své shrnul v roce 1962 větou: „Jsem bezcitný ke komukoliv a úlevu nacházím jen ve spravedlivě vyřešených případech.“ Další žádost z konce sedmdesátých let končí tím, že „funkci popravčího budu zastávat s vědomím, že přispívám naší vlasti v jejím budovatelském úsilí, a tresty budu vykonávat naprosto spolehlivě“. Podepsaný člen SNB Jiří. Povolání popravčího bylo tradičně slušně placené. Před měnovou reformou dostával kat šest tisíc měsíčně plus osmitisícovou prémii za popravu. Pomocníci brali po dvou tisících od kusu. Ti všichni měli povinnost dostavit se jednou za půl roku na zdravotní prohlídku. Měli také nárok na rekreaci.
Od poloviny padesátých let se záznamy o nákladech na popravy i jména a odměny vykonavatelů tajily. V některých po revoluci odtajněných dokumentech lze ale dohledat, že odměna za popravu odsouzeného vraha se pohybovala kolem 850 korun. Součástí účtu za popravu bylo stravné vykonavatele i pomocníků, jízdné a náklady na provaz a lanka pro popravčího, takzvanou popravní sadu.
JAKŽTAKŽ POPRAVA
Požadavky na uchazeče o zaměstnání kat nebo pomocník kata se v čase měnily. Po válce byli mezi katy a jejich pomocníky řidič auta, parketář, tři topiči, šestnáct dělníků, lékařský asistent, uzenář, řezník a jeden jateční pomocník. Nejstarším z nich bylo kolem šedesáti, nejmladšímu dvaadvacet. Jejich základní výbavou byla zručnost a silný žaludek. V popisu práce měli stát na schůdcích vedle šibenice a v případě, že se popravovaný začal dusit, zlomit mu vaz.
Po roce 1945 věšelo z moci svěřené státem v budovách krajských soudů celkem šedesát lidí. Byla to doba válečných retribucí, česky řečeno odplaty, a tito lidé vykonali šedesát procent všech poprav od konce války. V roce 1954 přišly úřady s myšlenkou centralizace popravování do pražské pankrácké věznice. Důvodem ke změně byly úniky informací a efektivita. V té době se rozhodnutím politického sekretariátu Komunistické strany Československa stal klíčem k získání zaměstnání „vykonavatel“ – kromě dobrého žaludku – pouze politický profil. Uchazeči museli být lidé vyznávající proletářský internacionalismus a marxismus, protože jejich náplní byla fyzická likvidace třídních nepřátel.
Kati byli zaměstnanci ministerstva vnitra. Absolvovali sice povinně školení v Ústavu soudního lékařství na téma „theorie oběšení, jakož i nejhumánnější postup při popravě“, ale požadavek na jejich zručnost z kritérií, údajně záměrně, vypadl. „Humánní“ prvorepublikové schůdky pro lámání vazu zmizely a při popravě šlo právě o to, aby si zločinec užil, totiž udusil se z oběšení. V úředních záznamech o exekucích ze sedmdesátých let je i kuriózní zápis „vykonavatel a pomocníci jakž takž provedli výkon exekuce“. Patří do spisu kata proslulého alkoholismem. Teprve poté, co k další „jakžtakž“ popravě bez omluvy nedorazil, ho z ministerstva vnitra propustili.
MRTVÍ MUŽI
„Mrtvý muž přichází!“ volají stráže, které v amerických filmech vedou odsouzence k elektrickému křeslu nebo do kabiny se smrtící injekcí. Je to tradiční rituál. V takových a jim podobných vězeňských chodbách právě teď, ve chvíli, kdy si tohle čtete, sedí a čekají na smrt tisíce odsouzených lidí po celém světě.


Znovu listuji knihou Stanislava Motla. Po revoluci se setkal s posledními československými „mrtvými muži“.
„Dvanáct mužů a žen, kteří byli odsouzeni za vraždu, případně za pokus o ni. Rozmlouval jsem s nimi postupně v průběhu roku 1990. Většinou přímo v jejich celách. Tři z těchto lidí už čekali na popravu. Jeden dostal milost od tehdejšího prezidenta, další dva zachránilo zrušení trestu smrti v roce 1990. První, trojnásobný vrah, mě šokoval tím, když se svěřil, že zrušení trestu smrti je tím nejhorším ortelem, kterého se dočkal: ,Já chci, k sakru, umřít. Vždyť za to, co jsem udělal, nemám přece právo žít.' A pak mi ještě řekl: ,Víte, já v Boha nikdy nevěřil. Já si myslel, že smrtí pro člověka všechno končí. Přijde hluboký ticho, tma, a hlavně klid, po kterým tolik toužím. A najednou, když tu tak vod rána do večera čumím do zdi a občas se kouknu jen na televizi, přistihnu se při myšlence, že někde na konci tý mý zablácený cesty čekají všichni ti, které jsem ... No, vy mi rozumíte ... kterým jsem vzal život. Vzal jsem jim ho jenom proto, že jsem nenáviděl celej tenhle podělanej svět, protože ten svět mi jen ubližoval ... No a ti chudáci to nevinně odnesli ... Je to hrozný ... Já už ale nemohl dál. A sám se zabít nedokážu, na to jsem příliš zbabělej. Přitom vím, že nemám právo žít. A přece žiju. Řekněte mi proč?'
Půl roků poté, kdy i tento rozhovor vyšel v mé knize A třináctý byl kat, jsem dostal zprávu, že přece jen našel odvahu a vzal si život. Oběsil se.
Druhý muž, dvojnásobný vrah, jenž na poslední chvíli unikl šibenici, mi neustále vyprávěl o svém duchovním světě a o tom, jak hledal a našel Boha. Pokud vím, dnes žije na samotě v jižních Čechách a prý se věnuje chovu koní.
Třetí z mužů zavraždil noční vrátnou. Při rozhovoru mi naprosto konkrétně a pragmaticky popisoval svůj pobyt v cele smrti.
,Vždycky jsem se bál smrti a bojím se jí pořád. Smrti se bojí snad každý, ať už to přizná, nebo nepřizná. Protože nevíme, co nás v tý smrti čeká. Já na ni čekal dva roky. V cele, která byla vyklizená: byla to běžná cela, tedy cela standardní. Na topení jste měl dřevěnou ochranu. Pak tam byla zabudovaná stolička, taky stolek, ovšem bylo to udělaný tak, abyste si stejně nemohl k tomu vůbec sednout. Šlo prostě o to, abyste měl co nejvíc ztížený podmínky. Pak tam byla jedna molitanová matrace. Jídlo jste dostával třikrát denně a musel jste se řídit denním řádem. Denní řád spočíval v tom, že jste ráno vstal, následovala prohlídka, kdy člověk musel být otočený čelem ke zdi, v rohu, a podával hlášení. Musel jsem se svléct dohana, za nějakou dobu jste si zase mohl natáhnout to vězeňský pyžamo, dovolili vám umejt se a dostal jste snídani. Můžete pak číst, můžete kouřit. Můžete třeba i cvičit. Neznáte den ani hodinu, nevíte, kdy se otevřou dveře a vy uslyšíte: Pojď! Takhle jsem žil přes dva roky.'
Vyprávěl pak, že vedle jeho cely byly dvě další, v nichž byli rovněž čekatelé na smrt. Muž, který zavraždil taxikáře, a potom už tehdy smutně proslulá Olga Hepnarová, jež najela nákladním autem do lidí čekajících v pražských Holešovicích na tramvaj a osm z nich zabila.
,Občas, když se nám zachtělo, zaťukali jsme si na stěny a požádali o vycházku.'
,Vy jste chodili všichni pohromadě?'
,Jo, pořád dokola. A za sebou. Ta holka byla hrozně zpupná. Pořád těm bachařům nadávala. Hlavně do kurev.'
,Mohli jste společně rozmlouvat?'
,Jakžtakž to šlo. Pokud vím, dost jsme mluvili o tom, co s námi bude. Nějakej starej bachař, co odcházel do penze, nám totiž řekl, že trest smrti bude zrušenej a my dostaneme pětadvacet roků. Bylo nám už taky podezřelý, že na smrt čekáme nějak dlouho.'
,Jak vlastně v cele smrti plynul čas?'
,Hrozně pomalu. Člověk nevěděl, jestli je pátek, nebo pondělí. Celý dny jste chodil po cele, občas jste si něco přečetl, ale jen to, co bylo dostupný, třeba různý politický škváry, který mě nezajímaly ... Ještě před tím, než mě odsoudil Nejvyšší soud, jsem byl dva dny v cele, kde nás bylo sedm. Já byl mezi nimi úplná nula. Tam byli chlapi, kteří měli třeba čtyři mordy, jeden jich měl dokonce pět ...'
,Byl jste někdy svědkem toho, že někoho vyvedli na popravu?'
,Jednou. Slyšel jsem křik a taky se na chodbě motalo příliš mnoho lidí. My museli mít ve dveřích otevřená okénka, aby nás měli stále pod kontrolou, nic konkrétního jsem sice neviděl, protože se mi před to okénko vždycky někdo postavil zády, ale ledacos jsem slyšel.'
Šibenici unikl tak, že dostal milost od tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody. Trest mu změnili na pětadvacet let vězení. Také on už opustil brány vězení, a to čtyři roky po našem setkání. Podle posledních informací žije v severním Německu, kde má příbuzné.“
VOYEUŘI
Poprava bývala ve středověku výchovně společenskou událostí a ještě před dvěma lety se veřejně popravovalo například v Saúdské Arábii. Z archívního záznamu z roku 1950 jsem vyčetla, že popravy jednoho československého politického vězně se „z důvodu instruktáže zúčastnilo dvacet soudruhů ze Státní bezpečnosti“. Necelých čtyřicet let nato už se díval celý svět. Pětadvacátého prosince 1989 sledovali televizní diváci na celém světě popravu zastřelením rumunského diktátorského páru manželů Eleny a Nicolae Ceauşeskových a přikrývání jejich mrtvých těl plachtou. Videozáznam byl k dispozici už pár desítek minut po exekuci.


Třicátého prosince 2006 svět viděl oběšení iráckého prezidenta Saddáma Husajna, natočené na mobilní telefon. Lidstvo se zkrátka rádo dívá. Jste-li na případu zainteresováni, ve věznicích některých amerických států můžete sledovat popravu z hlediště před elektrickým křeslem anebo vestoje okolo prosklené kabiny, v níž odsouzený po injekci do žíly usne napořád. Okolo takových jevišť jsou zábradlí a na nich bezpečnostní nápisy, že v průběhu popravy se k nim za žádných okolností nesmíte přiblížit.
Pro obnovení trestu smrti v České republice je podle posledního průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění dvaašedesát procent dotázaných jejích obyvatel. Jde většinou o potenciální komunistické voliče a lidi se špatnou životní úrovní. Sociologové uvádějí, že zastánci trestu smrti volají po spravedlivém trestu za těžké zločiny a vycházejí při tom z předpokladu, že absolutní trest zabrání zločincům znovu škodit. Kriminologické průzkumy tento předpoklad sice nepotvrzují, ale funguje jako základní argument stoupenců poprav. V Česku existují dvě extremistické politické strany, jež mají trest smrti přímo ve volebním programu, nacionalistická Národní strana a Dělnická strana. Základní a prozatím betonové argumenty pro nepřípustnost absolutního trestu jsou podpis České republiky pod Listinou základních práv a svobod a naše další mezinárodní právní závazky.
ODPŮRCI
Jak příznivci, tak i odpůrci absolutního trestu se sdružují. Převážně v mezinárodních organizacích a operují celosvětovými čísly. Taková čísla v souvislosti se strhujícím líčením amerických procesů jsem našla v knize Fakticky nevinní, kterou napsali v roce 2000 newyorští právníci: Barry Scheck a Peter Neufeld. Právě oni, genetičtí právníci, jak je média přejmenovala, založili kancelář na ochranu odsouzených, kteří se dovolávají dalších zkoumání.


Začali otevírat případy vězňů a řešit je pomocí nejmodernějších kriminalistických metod pracujících s fyzickými důkazy na bázi testování DNA. Časem se skupina rozrostla a dodnes spolupracuje s nejmodernějšími laboratořemi v zemi. Mezi roky 1990 a 2000 dostala pomocí testů DNA na svobodu pětašedesát odsouzených a stovkám dalších vězňů tresty zmírnila.
Bojuje proti absolutnímu trestu tím, že poukazuje na statistiky. V roce 2006 zemřelo na popravišti pětadvaceti států světa oficiálně patnáct set devadesát lidí, neoficiálně mnohem víc. Nejvíce poprav hlásí rok co rok Čína. Kolik lidí tam zastřelí bez řádného soudu, se ovšem jenom odhaduje. Informační centrum pro trest smrti uvádí denně na Internetu novinky.
Čtu tam aktuální petici občanů státu Colorado, volajících po obnovení trestu smrti. Ze zpráv z konce ledna, kdy dva dny po sobě právníci odvrátili popravy svých klientů, lze soudit, že trest smrti žije. Šestadvacátého ledna, mimochodem den před plánovanou popravou, vyhověl soud žádosti o přezkoumání případu odsouzeného vraha z Texasu. Den nato, sedmadvacátého ledna, uznal jiný soud nevinnými pět odsouzených za vraždu z roku 1985. Vzal v úvahu nové důkazy získané testy DNA. „Jsou stoprocentně nevinní, což dokázaly testy, které v osmdesátých letech ještě nebyly k dispozici,“ uvedl v odůvodnění soudce.




CO KDYŽ ...

Genetik DANIEL VANĚK je proti znovuzavedení trestu smrti i proto, že zná pozadí vyšetřování trestných činů v České republice.


Loni na podzim jste se ve Spojených státech zúčastnil vědecké konference, kde byly mimo jiné zveřejněny výsledky tzv. Innocence projectu. Jaké byly?
Genetickým advokátům zabývajícím se přezkoumáváním rozsudků se od roku 1992 podařilo díky novým vědeckým postupům, a zejména analýzám DNA dostat z vězení přes dvě stě třicet lidí. Sedmnáct z nich sedělo v cele smrti.
To je dost.
A to jsou jen ty uzavřené, kdy už jsou lidé venku. Další tisíce případů jsou v běhu. Ono je totiž mnohem lehčí člověka zavřít než ho dostat zpátky na svobodu.
Jak to trvá dlouho?
I když jsou jasné indicie, že dotyčný je nevinný, může to trvat až roky.
Proč?
Protože se musí otevřít nový proces.
Co je předpokladem toho, rozjet takový program?
Základním předpokladem je připustit si, že identifikační technologie vedoucí k odhalení pravého pachatele jdou rychle dopředu a že možnost omylu v minulosti není vyloučena. Konečně, i genetici při analýzách hned po spáchání trestného činu mohou udělat chybu. Stačí, když v laboratoři prohodí zkumavky, a neštěstí je na světě. V Americe je trest smrti, tam je to fatální.
Jak to vypadá u nás?
Řeknu vám dva příběhy jako vyšité z Hlavy XXII. Kluk dostal čtrnáct let za vraždu prostitutky na základě nepřímých důkazů, kdy například „věrohodným“ svědkem byla další prostitutka, a analýza DNA byla neprůkazná, rozcházejí se posudky patologů, Téměř pět let po rozsudku bude znovu zažádáno o obnovení procesu. Kluk má teoretickou šanci, protože je možné znovu přezkoumat vzorky z místa činu. Jenže je tu první problém. O obnovení procesu rozhoduje stejný soudce, který rozhodl o trestu. Takže když rozhodne o obnovení, vystavuje se riziku, že se ukáže, že rozhodl špatně a nevinný člověk je ve vězení neprávem.
To je absurdní.
V tomto případě snad nakonec soudce přezkoumání povolí, ale nejprve je nutné zajistit nové důkazy, jež by obnovu procesu ospravedlnily. Už jsem byl přibraný jako znalec, ale policejní útvar mi odmítl vydat vzorky k nezávislému přezkoumání. Zákon je k tomu údajně nenutí a i v jejich případě by se mohlo prokázat, že tehdy používaná technologie selhala. Takže poslední naděje tohoto odsouzeného se upínají k soudci, který může policejnímu útvaru nařídit, aby vzorky uvolnil pro nezávislou analýzu. Ale jedná se o stejného soudce, jenž ho odsoudil na čtrnáct let.
A ten druhý příběh?
Druhým je případ znásilnění, kdy jiná policejní laboratoř raději vzorky zničila, aby se neukázalo, že mohla chybovat. Je jim jedno, že v kriminále sedí možná nevinný člověk. Když zničíš vzorky, uděláš si monopol na pravdu. A soudce už s tím nic moc neudělá. Ten se spoléhá na policejního znalce, protože problematice nerozumí. A nezávislý znalec nemůže provést přezkoumání, protože vzorky už nejsou a nebudou. A to je velmi nebezpečné, protože podle toho, jak se u nás provádějí analýzy DNA, je možnost omylu – obávám se – dosti velká. Genetika se prostě musí používat za přísného dodržování přísných předpisů.
Jak velká?
Ve Státech v devadesátých letech prozkoumali chybovost identifikačních analýz DNA a zjistili, že je kolem dvou až pěti procent – to je sakra dost. Začali přezkoumávat staré causy a velmi zpřísnili pravidla hry pro laboratoře, které se na vyšetřování podílejí.
Je nakládání s biologickým materiálem jediným důvodem, proč by u nás riziko justičního omylu mohlo být vysoké?
Kolikrát to začíná už na místě činu, kde kriminalističtí technici chodí v civilu, nejsou oblečeni v předepsaném ochranném overalu, nepoužívají ochranné rukavice a roušky, a tím nevědomky ničí anebo poškozují biologické stopy. Já ty kluky znám, vědí to, ale všechno je v penězích – nikdo jim tohle oblečení nekoupí. Po místě činu pak existuje celá řada kritických momentů, kdy je možné při transportu vzorků či v DNA laboratoři vyprodukovat celou řadu falešně pozitivních či falešně negativních výsledků.
Na druhém konci řetězce pak stojí v genetice neproškolený soudce. Teď zrovna jedu ke krajskému soudu, kde se projednává odvolání proti rozsudku, kde soudkyně okresního soudu nesprávně interpretovala výsledky analýzy DNA a málem poslala člověka do vězení na tři roky natvrdo za neposkytnutí pomoci. Při kombinaci všech rizikových faktorů může pravděpodobnost justičního omylu na základě analýzy DNA vzrůst až na deset procent. A co ta procenta představují? Třeba dvě stě lidí ročně? I kdyby to byl jen jeden, je to průšvih.
Byl u nás už prokázán nějaký justiční omyl?
Pokud vím, tak ne.
Jak to v současné době v České republice vypadá se zákonem o DNA?
Jsme snad poslední země EU, která ho nemá. I Slováci ho schválili již před nějakými devíti lety. Přitom jde o pár řádků – o zásady uchovávání vzorků a to, kdo a za jakých okolností může analýzy DNA provádět, kdo a jak nakládá s výsledky analýzy DNA a kdo a jak je oprávněn přezkoumávat již provedené analýzy. Nejhorší je, že přípravě zákona se u nás nejvíce brání genetické laboratoře, jimž by audity a kontrola zhatily dobrý kšeft. Ale někteří poslanci již alespoň ústně zákonu o DNA podporu vyjádřili. A také se snad konečně dočkáme nového zákona o znalcích a tlumočnících.
Jak si jako genetik vysvětlujete, že je u nás stále 62 procent lidí pro trest smrti? Máme v genech pomstychtivost?
V Americe najdete v každém hotelu na nočním stolku bibli: oni v sobě zásadu oko za oko, zub za zub prostě mají, i proto je tam v některých státech trest smrti dodnes. I já si někdy řeknu: nejlepší by bylo zbavit se takového člověka. Ale pak si při tom všem, co vím, řeknu: co když ...
MILAN TESAŘ

Poslední poprava v Česku proběhla před 30 lety. Na šibenici skončil vrah vlastní rodiny >>>