Noc s Greenpeace na kótě 718

Noc s Greenpeace na kótě 718

Noc s Greenpeace na kótě 718

Stručná SMS od jednoho z aktivistů GREENPEACE „Máme návštěvu“ nás s fotografem Honzou Šibíkem přiměla, abychom urychleně opustili relativně pohodlnou vozovou cestu a skryli se v lese asi padesát metrů od ní. Nechtěli jsme riskovat, že po více než hodinové deštivé večerní pouti lesem a přes promáčené louky nás vojenští policisté posadí do auta a vyvezou z brdského vojenského prostoru. Byla by to trapná prohra. „Radarová“ kóta 718, obsazená Greenpeace, byla už na dohled.

Přikrčeni mezi stromy jsme asi půl hodinu čekali, než reflektory policejního vozu protnuly brdský soumrak a policisté odjeli na níže položené místo, kde hlídali, aby se přibližně k deseti aktivistům Greenpeace na kótě 718, na místě, kde má vyrůst americký radar, nemohl připojit nikdo další. V takových manévrech jsme už měli praxi.
Z vesnice Míšov sice ke kótě vedou široké vozové cesty, ale vydat se po nich je hotové šílenství: číhají na nich policisté, kteří se sice chovají korektně, leč nekompromisně – zapíšou si vás, sdělí vám, že jste se vstupem do vojenského prostoru dopustili přestupku, což vás může přijít na tři tisíce korun, a především — nepustí vás dál.
Postup je tedy jasný: od míšovské pily přes louku, pak mezi dvěma listnatými stromy vstoupit na pěšinu v lese, po ní ale jen chvíli, maximálně dokud neuvidíte mezi stromy obrys bílého policejního vozu. A pak prostě držet směr, cesty využívat jen výjimečně a doufat, že dříve či později tábor Greenpeace najdete. „Dříve“ znamená asi po tři čtvrtě hodině. „Později“ našlo během prvních dnů akce svůj výraz v šestihodinovém bloudění jednoho z aktivistů.

TÁBOR

Aktivisté z Greenpeace dorazili na kótu v noci 28. dubna, aby vyjádřili protest proti vybudování amerického radaru. Na místě jsme jich potkali deset – studenty, kteří spolupracují s Greenpeace jako dobrovolníci, zahraniční zkušené členy lezeckého týmu ze Slovenska a ze Švýcarska i třeba ostříleného Jana Piňose, který má za sebou legendární protesty proti likvidaci Libkovic a dnes je vedoucím kampaní Greenpeace.
Jak jsme mohli následující den posoudit, postavili tu poměrně sofistikovaný tábor, v němž se kombinují prvky symbolické, praktické a hi-tech. Nad prostranstvím na vrcholu kopce pověsil lezecký tým mezi čtyři stromy obří transparent v podobě terče. Lezci po zavěšení transparentu zůstali na krytých plošinách v korunách stromů. Není to samoúčelná frajeřina – jedna ze tří plošin se stala výkonnou kanceláří, která zprostředkuje přímý videopřenos z kóty a umožňuje rychlé wifi připojení, což je v brdských lesích, kde je problém i se signálem pro mobil, radikální novinka. Pomáhá při tom satelit na domku jednoho ze sympatizantů v blízkém okolí.
Pod transparentem stojí totem symbolizující svobodu a mezi stromy jsou rozvěšeny fotografie pořízené v rámci „fotoblokády“ – lidé sympatizující s akcí se nechávají vyfotit s letákem „Mám cíl nebýt cíl“. V době, kdy jsme tábor opouštěli, tu začala stavba „Mostu setkání“ – dřevěné konstrukce, má být symbolem spojování lidí. Radar podle Greenpeace lidi naopak rozděluje do nepřátelských táborů.
Pár desítek metrů pod vrcholem stojí velký polní stan – slouží jako kuchyně, ložnice pro hosty i pro část týmu Greenpeace. Energii pro jeho osvětlení dodávají pochopitelně solární panely. Kolem je několik menších stanů pro zbylé aktivisty. Když jsme do tábora přicházeli, byl už celý obehnán policejní páskou, vymezující místo přestupku, což mu dodává dávku výlučnosti i křehkosti: lidé v prostoru uvnitř byli zatím policií tolerováni, vedení armády zaujalo vyčkávací postoj a nechtělo riskovat, že násilné vyklizení kóty přinese akci ještě větší popularitu. Vykročit za pásku znamená ovšem dopustit se dalšího přestupku a riskovat, že budete mít problém dostat se zpátky. Ne že by policisté hlídali bezprostředně u tábora, ale hlídky v jeho okolí průběžně posilovali.
Získat informace o přípravě akce je téměř nemožné. Ředitel české pobočky Greenpeace Jiří Tutter totiž odmítá, že by šlo o organizovanou akci Greenpeace: „Dobrovolníci a sympatizanti jsou tu každý sám za sebe. My z vedení Greenpeace jim poskytujeme jen mediální servis, dohlížíme na to, aby neřekli a neudělali něco, co by bylo v rozporu s cíli a idejemi Greenpeace.“ Jednotliví aktivisté také nejsou nakloněni diskusi o tom, jak, kdo a kdy na místo dopravil všechen potřebný materiál.

LUPIN

Uvnitř centrálního stanu jsme s povděkem přijali nabídnuté karimatky, a dokonce i pozvání k večerní misce rýže s mrkví. A stali jsme se tak svého druhu „embedded journalists“, což je termín používaný nejčastěji pro válečné zpravodaje, kteří se kvůli získání autentických informací často ocitají s jednou z válčících stran „v posteli“. A kteří riskují, že jejich pohled nebude dostatečně nezávislý. Na svoji obranu můžeme uvést jen tolik, že spacáky jsme měli vlastní.
Zásoby jídla si aktivisté na kótu nedovlekli nijak luxusní. Nicméně vyhladovění jim zřejmě nehrozí – pozdě večer dorazili do tábora dva sympatizanti z nedaleké vesnice a předali plný batoh potravin. Lesní cesty znají dokonale, a tak pro ně není problém vyhnout se policejním hlídkám. Riskují nicméně mnohem nebezpečnější setkání: v okolí tábora se kromě policistů prý pohybuje velké množství divokých prasat.
Razantního spojence mají ale policisté přímo v táboře. Nedivil bych se, kdyby jeho činnost soudržnost aktivistů narušila. A kdyby ohrozil i jejich zásoby. Klasickým reprezentantem páté kolony je sedmiměsíční ohař Lupin, který paradoxně patří Jiřímu Tutterovi. Lupin vydává nesnesitelné kňučivé zvuky, kdykoli se jeho pán od něj na chvíli vzdálí, v noci pročesává stan a krade jakékoli jídlo, které má v dosahu, a stejně tak se nerozpakuje odebírat ze společných zásob na stole. „Obávám se, že ten pes je idiot,“ konstatoval Tutter. „Ne, vážně, četl jsem, že idiotie je u tohoto plemene poměrně častá diagnóza.“

GREENPEACE A RADAR

Jiří Tutter mi ukazoval článek z jednoho celostátního deníku, který začínal slovy: „Čtyři plošiny umístěné v korunách borovic …“ Komentoval to: „Typické – z těch slov je pravdivé pouze slovo plošina. Jinak, jak jste sám viděl, jsou tři a žádné borovice tu nejsou.“ I jinak mají Greenpeace s médii zkušenosti často negativní: „Ne že by uváděla vyslovené nepravdy, ale novináři se při našich akcích často ptají na nepodstatné věci typu, kam chodíme na záchod, a opomíjejí, proč tu kterou věc děláme. Na co se budete ptát vy?“ Otázka byla dostatečně sugestivní na to, abychom v noci konečně zahájili debatu na téma radar, respektive proč jsou Greenpeace proti němu. (Stejně ale vím, že si několik desítek metrů od stanů vyhloubili v lese prostou latrínu. Obávám se, že kdykoli ji použijí, dopouštějí se přestupku.)
Greenpeace se od začátku akce nejčastěji předhazovalo, že se jako ekologická organizace pletou do něčeho, co jim není vlastní. A také, že jejich hlavní argument – totiž, že stavba radaru zvýší bezpečnostní rizika pro Českou republiku – je zcela nedostatečný a zbabělý. „Hnutí Greenpeace vzniklo v roce 1971 v souvislosti s protestem proti americkým zkouškám jaderných zbraní. Vazba mezi mírem a ekologií, kterou máme v názvu, nás provází od počátku. Navíc kampaň proti radaru vedeme už dlouho. I když byla možná mediálně méně viditelná než kampaň sdružení Ne základnám. Spolupráce s ním je pro nás ale vyloučená, protože pro nás je nepřijatelné, abychom se někde objevili společně s mladými komunisty,“ vyvracel Tutter první část námitky.
Vedoucí radarového projektu Greenpeace, Jan Freidinger, který před několika lety ukončil studium politologie a mezinárodních vztahů, namítal proti druhé: „Není to náš hlavní argument, obecně je to spíš argument podružný. My vycházíme z toho, že stavba radaru je součástí systému, který není technologicky dotažený a nemůže splňovat očekávání, jež jsou s ním spojována. Bude jen součástí nesmyslného, drahého a nebezpečného kola závodů ve zbrojení.“
Greenpeace vycházejí mimo jiné z názorů a informací amerického experta na zbraňové systémy Philipa Coylea, který byl za prezidenta Clintona náměstkem ministra obrany. Opírá se přitom i o dokumenty Pentagonu, které mu dávají za pravdu.
Dosavadní testy podle něj ukazují, že protiraketový systém je schopen vypořádat se pouze s útokem vedeným jednou až dvěma raketami, jež nepoužívají žádná protiopatření, například nastražení klamných cílů. A i v tomto případě je systém úspěšný jen z poloviny. Jeho vývoj dnes pohání především imaginární íránská hrozba a je připraven na odražení naprosto nepravděpodobné podoby útoku. Vede ale k vyhrocování mezinárodního napětí, komplikacím ve vztahu mezi NATO a Ruskem i mezi Spojenými státy a některými členy NATO. A k dalšímu zdokonalování útočných raket do podoby, jež si s obranou poradí.
Nabídl jsem standardní protiargumenty obhájců radaru: i kdyby dnes nebyla například íránská hrozba reálná, znamená to snad, že máme čekat, až se v nestabilních zemích dostanou k moci ještě větší šílenci? Máme věřit tomu, že například Čína a Rusko budou směřovat k demokracii a mírové politice? Není princip kolektivní obrany tou nejlepší možností? A nebyla by neochota Česka se ho účastnit alibistická a krátkozraká? Navíc i kdyby současný protiraketový systém nebyl dokonalý, znamená to snad, že se nemá pokračovat v jeho vývoji?
Podle Freidingera jsou to vše podstatné argumenty. „Ale informace, které máme, nás vedou k závěrům, že v současné chvíli je ten systém kontraproduktivní. Proto chceme, aby politici nepřijímali unáhlená rozhodnutí. Aby diskuse pokračovala.“

EPILOG

Na Prvního máje přišlo do tábora několik desítek lidí. Celé rodiny s dětmi, byli tu psi, kteří na chvíli odvedli pozornost destruktivního Lupina. Policisté nikomu nedělali problémy. Most setkání nabýval konkrétních obrysů a začalo být uvěřitelné, že se skutečně stane i řečnickým pódiem pro diskuse o radaru. Greenpeace pozvali ministryni Parkanovou nebo ministra Bursíka. V době uzávěrky jsem jejich odpověď ještě neznal.
Odhaduji, že i pokud policie nesáhne k razantnímu řešení, budou v době vydání tohoto článku sami aktivisté zvažovat, jak akci ukončit. Kótu by mohli opustit spokojeně: akce přitáhla extrémní zájem médií a nabídla možnost znovu rozproudit diskusi o radaru, třeba s trochu jinými lidmi, kteří odmítají prvoplánovou politizaci spojením s mladými komunisty, a trochu jinými argumenty, jež se více zaměřují na technické a mezinárodní souvislosti projektu.


Co si o akci Greenpeace myslíte vy?