Představte si, že při očkování dostanete místo bolestivé injekce do hýždí napít sójového mléka. A že vás taková vakcína ochrání nejen proti různým záludným průjmům na dovolené, ale třeba i proti choleře. Českým vědcům a jejich zahraničním kolegům se totiž povedlo vložit do sóje gen, který rostlinu přiměje vytvořit vakcínu. Pěstování léků v rostlinách může znamenat jejich výrazné zlevnění, a tím i konec diktátu dnešních farmaceutických firem.
Je pravé poledne a do skleníku Ústavu experimentální botaniky Akademie věd na pražské Hanspaulce dopadají první paprsky poledního slunce. Pobledlé rostliny sóje je lačně lapají listy a zároveň vystavují na odiv své normálně vypadající, ale transgenní boby. Ty díky genetické úpravě obsahují místo běžné bílkoviny „zneškodněný“ bakteriální toxin, který má sloužit jako vakcína proti průjmům u hospodářských zvířat a teoreticky i u lidí.
Tomáš Moravec a jeho kolegové začali s pokusem se sójou před třemi lety v Danfordově výzkumném centru pro rostlinné biotechnologie v americkém St. Louisu. Nyní pokračuje Moravec ve výzkumu v Praze: „Když bude v sójových bobech dostatečně vysoká koncentrace, stačí je namlít a přimíchat do krmiva a můžete naočkovat celé stádo.“ Průjmy ve velkochovech přitom nejsou žádnou banální záležitostí, naopak, trápí zvířata i jejich majitele po celém světě. Některé „nepřátelské“ kmeny bakterií Escherichia Coli si vytvořily odolnost k antibiotikům (ta se navíc již do krmiva přidávat nesmějí), a nic už jim tedy nestojí v cestě k pořádnému průjmu, na což doplácejí životy především odstavená mláďata.
Lidskou populaci, která se mezitím v některých oblastech světa podmínkám velkochovů velmi podobá, trápí podobné nemoci neméně. Lidé se ale vakcíny ze sóje jen tak nedočkají: „Uvažujeme o veterinárních vakcínách, protože tam by mělo být jednodušší dostat je na trh,“ říká Moravec. „U léčiv pro humánní medicínu musíte provést nákladné třístupňové klinické zkoušky a na to nemá u nás nikdo dost peněz.“ Pokud se vakcína ujme u zvířat, mohla by se ale podle Moravce testů ujmout nějaká zahraniční farmaceutická firma. „Ono to takhle u léčiv většinou funguje, česká věda má velké úspěchy ve vývoji nových léků, ale nakonec se patenty prodají do zahraničí.“ Čeští vědci ovšem samozřejmě mají z patentu na svůj objev určitý podíl.
Přitom představa očkovací látky pro děti ve formě například sójového mléka s vanilkovou příchutí je rozhodně příjemnější než bodání injekční stříkačkou. Vakcína by se hodila i turistům a cestovatelům, protože by je dokázala částečně chránit proti pověstným drastickým střevním katarům zvaným Montezumova pomsta a teoreticky i proti choleře. „Když si vytvoříte imunitu, protilátky bakteriální jed zneškodní, takže nedostanete průjem. Chceme tam přidat i další látky, které by zabránily těm nejnebezpečnějším kmenům se ve střevě vůbec uchytit,“ vysvětluje.
Ve vedlejší části skleníku si vegetuje několik dalších „kytek“ (jak je tituluje jejich stvořitel) sóje coby součást jiných, zatím méně pokročilých genetických pokusů. Jedny mají schopnost plodit boby s vakcínou proti zánětu močového měchýře, další zase proti papillomaviru, který způsobuje rakovinu děložního čípku. Kdyby se podařilo pěstovat takové rostliny ve větším měřítku, nestálo by očkování 10 tisíc jako dnes a mohlo by si ho dovolit víc mladých žen. Zatím ale na trhu žádná léčiva pěstovaná v rostlinách pro lidi nejsou a mezi veterinárními léčivy je to až na jednu jedinou drůbeží vakcínu stejné.
Samotná výroba prvních transgenních rostlin je v počáteční fázi docela piplačka. Metod, jak gen do rostliny dostat, je několik. „My používáme tlakovou láhev, takzvané genové dělo. To si do přístroje dáte rostlinná embrya veliká jako špendlíková hlavička (jsou jich tisíce) a geny do nich v podstatě nastřílíte pomocí mikroskopických částeček zlata,“ popisuje Moravec. Bohužel z jedné várky dostanou zásah přesně do jádra tak jedno dvě a vy je musíte vybrat a tak pořád dokola. Od střílení do vypěstování kytky v květináči, jež má boby, to trvá 10 měsíců.
Vakcíny se zatím vyrábějí hlavně v geneticky pozměněných bakteriích, kvasinkách a hmyzích nebo savčích buňkách. První takto vyrobenou látkou byl v roce 1978 lidský inzulín. K jeho výrobě je potřeba absolutně sterilní prostředí, provoz je nákladný a jen samotné pořízení jedné haly s přístroji zvanými fermentory znamená stovky miliónů dolarů. I tak je ovšem těžké zaručit, že například v savčích buňkách nebude nějaká infekce, třeba ve formě prionů nebo virů, kterou nedokážeme odhalit, a ta se pak přenese na člověka.
U rostlin tohle nebezpečí odpadá. Navíc je kromě počáteční výroby nové transgenní odrůdy výroba léků v rostlinách nesrovnatelně levnější. Když už jednou máte semínka, jsou náklady na pěstování rostlin ve skleníku minimální, v řádu korun nebo haléřů.
Nedůvěra veřejnosti vůči geneticky upraveným rostlinám, i když jsou určeny k výrobě léků, a ne přímo jako potraviny, je ovšem v Evropě veliká. Je proto otázkou, jestli bude vakcína nakonec schválena a odrůda zaregistrována aspoň pro pěstování ve skleníku. Odpůrci geneticky modifikovaných potravin se totiž stavějí proti jejich pěstování a tvrdí, že tyto „frankensteinovské“ potraviny mohou způsobit alergie či jiné, nebezpečnější choroby, zasáhnout nepříznivě do ekosystému a zkřížit se s neupravenými rostlinami s nepředvídatelným výsledkem.
V Evropské unii proto zatím není schváleno například pěstování žádné geneticky upravené (GMO) sóje. Přitom ale z každoročně dovezených 34 miliónů tun sóje do Evropy tvoří až 90 % geneticky upravená odrůda odolná proti herbicidům, pěstovaná v USA, Argentině a Brazílii. Běžně ji konzumujeme téměř ve všech potravinách, zejména v oleji, ale občas i v salámech nebo třeba sladkostech. Na výrobcích je to samozřejmě napsáno, avšak běžný konzument si toho obvykle nevšimne.
Jediná transgenní plodina, již je možné na území EU pěstovat, je takzvaná Bt–kukuřice s genem, který ji chrání proti škůdcům. Ostatní se dovážejí ze zahraničí, ovšem musí být jako GMO označeny a musí jít o Unií schválené odrůdy. Existují sady testů, jež dokáží přidaný gen identifikovat, ale jen tehdy, pokud víte, co máte hledat. Při pohledu na zelené políčko rozhodně nic nepoznáte, v chuti produktu není rozdíl – vařená GMO kukuřice je stejně dobrá jako ta normální, GMO sója zase úplně stejně bez chuti jako ta obyčejná.
Důvodů, proč si čeští vědci pro své pokusy zvolili zrovna sóju, je několik. Za prvé jsou její boby tvořené bílkovinami, které je možné až z poloviny nahradit vakcínou. Vědci už navíc dokážou sóju přimět, aby cizorodé látky vytvářela jen v semenech, takže odpadá problém se zpracováním celých rostlin. Semínko je suché, dá se rok dva skladovat a nemusíte se bát, že vám hned zplesniví.
Další výhoda je v tom, že se sója proti vaší vůli nezkříží nejen s jinou plodinou, ale ani se sousední rostlinou. Jednak tu nemá rostlinné příbuzné, jednak je dokonale samosprašná, čili k rozmnožování žádného parťáka nepotřebuje. Sama se opyluje ještě před otevřením květu. Tuto schopnost, či naopak neschopnost, jak se to vezme, má ostatně společnou třeba s rýží. Nemůže se tak zkřížit například s rostlinami na sousedním ne GMO poli.
„Ale hlavně,“ rozhlíží se vědec po skleníku a prohlíží listy i boby, „při tom objemu vakcíny, který jsme schopni v bobech vyrobit, není ani potřeba pěstovat takovou sóju venku, na to bohatě stačí skleník.“ Takový skleník musí být v souladu se zákonem o GMO neprostupný pro pyl a hmyzuvzdorný, čili musí mít vlastní klimatizaci.
Zajímá mne ovšem jedna věc, a to zda nemůže transgenní sója vyvolávat ještě silnější alergické reakce než ta obyčejná. Odpůrci geneticky upravených potravin se totiž domnívají, že případy alergie na sóju, jež se v posledních letech v USA množí jako houby po dešti, souvisí právě s konzumací GMO odrůdy.
„Testy žádné rozdíly neprokázaly. Naopak, u transgenních rostlin máte větší kontrolu než u běžných odrůd, protože musí projít zkouškami, a navíc znáte vlastnosti látky, kterou do nich dáváte,“ říká Moravec. „Sója, jedno, jestli transgenní, nebo ne, obsahuje stejně jako příbuzné burské oříšky bílkovinu, jež je silným alergenem. Zajímavé je, že podobnou látku obsahuje i latex. No a v USA máte sóju a buráky ve všem, cpete to do sebe už od dětství. Moje německá kolegyně, silná alergička, měla v USA potíže. I když si vařila sama a dávala veliký pozor, stejně skončila několikrát v nemocnici a nakonec se musela vrátit do Evropy.“
Evropu tedy zatím alergie na sóju tolik nezasáhla, ale co není, může být. Bez sójové mouky se už dnes neobejde ani obyčejný salám. Jestli je ale sója tak drsný alergen (taková kočka mezi rostlinami), je vůbec dobrý nápad dávat do ní vakcínu? „Je pravda, že teď řešíme, jestli přidání vakcíny nemůže alergii ještě zhoršovat. Vypadá to ale, že účinek bude spíš opačný: Zlepší se celková odolnost organismu, takže má člověk nebo zvíře šanci se alergie úplně zbavit.“
Obavy veřejnosti z GMO rostlin jsou tak velké, že se s úspěchem nesetkala ani sója, ze které byl hlavní alergen uměle odstraněn. „Vyšlechtili ji u nás v laboratoři a člověk by čekal, že zrovna v USA to bude bomba, ale nikdo o ni neměl zájem,“ krčí rameny vědec.
Na obavách z transgenů už ostatně krachly nejen projekty pro farmaceutické účely nebo snahy vyrobit potraviny pro alergiky, ale i plány na pomoc rozvojovým zemím. Do sóje nebo do rýže je například možné přidat některé látky obsažené v mateřském mléce, jež dokáží zabíjet bakterie. Takto vyrobené rostlinné „mléko“ (pozor, nesmí se vařit!) by coby součást potravinové pomoci dokázalo ochránit před infekcemi děti ze zemí třetího světa, které nemají dostatečnou výživu ani přístup k antibiotikům. Pokus s rýží už proběhl s dobrými výsledky v Latinské Americe, ale tvůrce humanitární rýže, americká firma Ventria, naráží na obavy ostatních pěstitelů i odběratelů. Humanitární rýži chtěla původně pěstovat ve státě Missouri v USA, ale jeden z hlavních odběratelů, Anhauser Bush, který vyrábí americký budweiser, státu pohrozil, že v tom případě bude brát rýži jinde.
Genetickým úpravám plodin se nejspíš stejně nevyhneme, i když se jim budeme úporně bránit. My v Evropě třeba budeme určitou dobu vzdorovat i za cenu ekonomických ztrát, protože si to můžeme dovolit. Chudší země je totiž na rozdíl od nás přivítají s otevřenou náručí. Pro ně to bude možná jediná cesta, jak získat nejen levné potraviny, ale i levné léky. Jak jednou získají z mezinárodních laboratoří semínka, nebudou váhat ani okamžik.
Ostatně nabízí se otázka, co je zvrhlejší: pít sójové mléko proti průjmu, nebo vařit pivo z rýže namísto ječmene?
Co si o této problematice myslíte vy?
Tomáš Moravec a jeho kolegové začali s pokusem se sójou před třemi lety v Danfordově výzkumném centru pro rostlinné biotechnologie v americkém St. Louisu. Nyní pokračuje Moravec ve výzkumu v Praze: „Když bude v sójových bobech dostatečně vysoká koncentrace, stačí je namlít a přimíchat do krmiva a můžete naočkovat celé stádo.“ Průjmy ve velkochovech přitom nejsou žádnou banální záležitostí, naopak, trápí zvířata i jejich majitele po celém světě. Některé „nepřátelské“ kmeny bakterií Escherichia Coli si vytvořily odolnost k antibiotikům (ta se navíc již do krmiva přidávat nesmějí), a nic už jim tedy nestojí v cestě k pořádnému průjmu, na což doplácejí životy především odstavená mláďata.
Lidskou populaci, která se mezitím v některých oblastech světa podmínkám velkochovů velmi podobá, trápí podobné nemoci neméně. Lidé se ale vakcíny ze sóje jen tak nedočkají: „Uvažujeme o veterinárních vakcínách, protože tam by mělo být jednodušší dostat je na trh,“ říká Moravec. „U léčiv pro humánní medicínu musíte provést nákladné třístupňové klinické zkoušky a na to nemá u nás nikdo dost peněz.“ Pokud se vakcína ujme u zvířat, mohla by se ale podle Moravce testů ujmout nějaká zahraniční farmaceutická firma. „Ono to takhle u léčiv většinou funguje, česká věda má velké úspěchy ve vývoji nových léků, ale nakonec se patenty prodají do zahraničí.“ Čeští vědci ovšem samozřejmě mají z patentu na svůj objev určitý podíl.
Přitom představa očkovací látky pro děti ve formě například sójového mléka s vanilkovou příchutí je rozhodně příjemnější než bodání injekční stříkačkou. Vakcína by se hodila i turistům a cestovatelům, protože by je dokázala částečně chránit proti pověstným drastickým střevním katarům zvaným Montezumova pomsta a teoreticky i proti choleře. „Když si vytvoříte imunitu, protilátky bakteriální jed zneškodní, takže nedostanete průjem. Chceme tam přidat i další látky, které by zabránily těm nejnebezpečnějším kmenům se ve střevě vůbec uchytit,“ vysvětluje.
Ve vedlejší části skleníku si vegetuje několik dalších „kytek“ (jak je tituluje jejich stvořitel) sóje coby součást jiných, zatím méně pokročilých genetických pokusů. Jedny mají schopnost plodit boby s vakcínou proti zánětu močového měchýře, další zase proti papillomaviru, který způsobuje rakovinu děložního čípku. Kdyby se podařilo pěstovat takové rostliny ve větším měřítku, nestálo by očkování 10 tisíc jako dnes a mohlo by si ho dovolit víc mladých žen. Zatím ale na trhu žádná léčiva pěstovaná v rostlinách pro lidi nejsou a mezi veterinárními léčivy je to až na jednu jedinou drůbeží vakcínu stejné.
GENOVÉ DĚLO NA KYTKY
Samotná výroba prvních transgenních rostlin je v počáteční fázi docela piplačka. Metod, jak gen do rostliny dostat, je několik. „My používáme tlakovou láhev, takzvané genové dělo. To si do přístroje dáte rostlinná embrya veliká jako špendlíková hlavička (jsou jich tisíce) a geny do nich v podstatě nastřílíte pomocí mikroskopických částeček zlata,“ popisuje Moravec. Bohužel z jedné várky dostanou zásah přesně do jádra tak jedno dvě a vy je musíte vybrat a tak pořád dokola. Od střílení do vypěstování kytky v květináči, jež má boby, to trvá 10 měsíců.
Vakcíny se zatím vyrábějí hlavně v geneticky pozměněných bakteriích, kvasinkách a hmyzích nebo savčích buňkách. První takto vyrobenou látkou byl v roce 1978 lidský inzulín. K jeho výrobě je potřeba absolutně sterilní prostředí, provoz je nákladný a jen samotné pořízení jedné haly s přístroji zvanými fermentory znamená stovky miliónů dolarů. I tak je ovšem těžké zaručit, že například v savčích buňkách nebude nějaká infekce, třeba ve formě prionů nebo virů, kterou nedokážeme odhalit, a ta se pak přenese na člověka.
U rostlin tohle nebezpečí odpadá. Navíc je kromě počáteční výroby nové transgenní odrůdy výroba léků v rostlinách nesrovnatelně levnější. Když už jednou máte semínka, jsou náklady na pěstování rostlin ve skleníku minimální, v řádu korun nebo haléřů.
NEDŮVĚRA K TRANSGENŮM
Nedůvěra veřejnosti vůči geneticky upraveným rostlinám, i když jsou určeny k výrobě léků, a ne přímo jako potraviny, je ovšem v Evropě veliká. Je proto otázkou, jestli bude vakcína nakonec schválena a odrůda zaregistrována aspoň pro pěstování ve skleníku. Odpůrci geneticky modifikovaných potravin se totiž stavějí proti jejich pěstování a tvrdí, že tyto „frankensteinovské“ potraviny mohou způsobit alergie či jiné, nebezpečnější choroby, zasáhnout nepříznivě do ekosystému a zkřížit se s neupravenými rostlinami s nepředvídatelným výsledkem.
V Evropské unii proto zatím není schváleno například pěstování žádné geneticky upravené (GMO) sóje. Přitom ale z každoročně dovezených 34 miliónů tun sóje do Evropy tvoří až 90 % geneticky upravená odrůda odolná proti herbicidům, pěstovaná v USA, Argentině a Brazílii. Běžně ji konzumujeme téměř ve všech potravinách, zejména v oleji, ale občas i v salámech nebo třeba sladkostech. Na výrobcích je to samozřejmě napsáno, avšak běžný konzument si toho obvykle nevšimne.
Jediná transgenní plodina, již je možné na území EU pěstovat, je takzvaná Bt–kukuřice s genem, který ji chrání proti škůdcům. Ostatní se dovážejí ze zahraničí, ovšem musí být jako GMO označeny a musí jít o Unií schválené odrůdy. Existují sady testů, jež dokáží přidaný gen identifikovat, ale jen tehdy, pokud víte, co máte hledat. Při pohledu na zelené políčko rozhodně nic nepoznáte, v chuti produktu není rozdíl – vařená GMO kukuřice je stejně dobrá jako ta normální, GMO sója zase úplně stejně bez chuti jako ta obyčejná.
SEXUÁLNĚ SAMOSTATNÁ SÓJA
Důvodů, proč si čeští vědci pro své pokusy zvolili zrovna sóju, je několik. Za prvé jsou její boby tvořené bílkovinami, které je možné až z poloviny nahradit vakcínou. Vědci už navíc dokážou sóju přimět, aby cizorodé látky vytvářela jen v semenech, takže odpadá problém se zpracováním celých rostlin. Semínko je suché, dá se rok dva skladovat a nemusíte se bát, že vám hned zplesniví.
Další výhoda je v tom, že se sója proti vaší vůli nezkříží nejen s jinou plodinou, ale ani se sousední rostlinou. Jednak tu nemá rostlinné příbuzné, jednak je dokonale samosprašná, čili k rozmnožování žádného parťáka nepotřebuje. Sama se opyluje ještě před otevřením květu. Tuto schopnost, či naopak neschopnost, jak se to vezme, má ostatně společnou třeba s rýží. Nemůže se tak zkřížit například s rostlinami na sousedním ne GMO poli.
„Ale hlavně,“ rozhlíží se vědec po skleníku a prohlíží listy i boby, „při tom objemu vakcíny, který jsme schopni v bobech vyrobit, není ani potřeba pěstovat takovou sóju venku, na to bohatě stačí skleník.“ Takový skleník musí být v souladu se zákonem o GMO neprostupný pro pyl a hmyzuvzdorný, čili musí mít vlastní klimatizaci.
SÓJA PRO ALERGIKY?
Zajímá mne ovšem jedna věc, a to zda nemůže transgenní sója vyvolávat ještě silnější alergické reakce než ta obyčejná. Odpůrci geneticky upravených potravin se totiž domnívají, že případy alergie na sóju, jež se v posledních letech v USA množí jako houby po dešti, souvisí právě s konzumací GMO odrůdy.
„Testy žádné rozdíly neprokázaly. Naopak, u transgenních rostlin máte větší kontrolu než u běžných odrůd, protože musí projít zkouškami, a navíc znáte vlastnosti látky, kterou do nich dáváte,“ říká Moravec. „Sója, jedno, jestli transgenní, nebo ne, obsahuje stejně jako příbuzné burské oříšky bílkovinu, jež je silným alergenem. Zajímavé je, že podobnou látku obsahuje i latex. No a v USA máte sóju a buráky ve všem, cpete to do sebe už od dětství. Moje německá kolegyně, silná alergička, měla v USA potíže. I když si vařila sama a dávala veliký pozor, stejně skončila několikrát v nemocnici a nakonec se musela vrátit do Evropy.“
Evropu tedy zatím alergie na sóju tolik nezasáhla, ale co není, může být. Bez sójové mouky se už dnes neobejde ani obyčejný salám. Jestli je ale sója tak drsný alergen (taková kočka mezi rostlinami), je vůbec dobrý nápad dávat do ní vakcínu? „Je pravda, že teď řešíme, jestli přidání vakcíny nemůže alergii ještě zhoršovat. Vypadá to ale, že účinek bude spíš opačný: Zlepší se celková odolnost organismu, takže má člověk nebo zvíře šanci se alergie úplně zbavit.“
KDO ZAVÁHÁ, NEHRAJE
Obavy veřejnosti z GMO rostlin jsou tak velké, že se s úspěchem nesetkala ani sója, ze které byl hlavní alergen uměle odstraněn. „Vyšlechtili ji u nás v laboratoři a člověk by čekal, že zrovna v USA to bude bomba, ale nikdo o ni neměl zájem,“ krčí rameny vědec.
Na obavách z transgenů už ostatně krachly nejen projekty pro farmaceutické účely nebo snahy vyrobit potraviny pro alergiky, ale i plány na pomoc rozvojovým zemím. Do sóje nebo do rýže je například možné přidat některé látky obsažené v mateřském mléce, jež dokáží zabíjet bakterie. Takto vyrobené rostlinné „mléko“ (pozor, nesmí se vařit!) by coby součást potravinové pomoci dokázalo ochránit před infekcemi děti ze zemí třetího světa, které nemají dostatečnou výživu ani přístup k antibiotikům. Pokus s rýží už proběhl s dobrými výsledky v Latinské Americe, ale tvůrce humanitární rýže, americká firma Ventria, naráží na obavy ostatních pěstitelů i odběratelů. Humanitární rýži chtěla původně pěstovat ve státě Missouri v USA, ale jeden z hlavních odběratelů, Anhauser Bush, který vyrábí americký budweiser, státu pohrozil, že v tom případě bude brát rýži jinde.
Genetickým úpravám plodin se nejspíš stejně nevyhneme, i když se jim budeme úporně bránit. My v Evropě třeba budeme určitou dobu vzdorovat i za cenu ekonomických ztrát, protože si to můžeme dovolit. Chudší země je totiž na rozdíl od nás přivítají s otevřenou náručí. Pro ně to bude možná jediná cesta, jak získat nejen levné potraviny, ale i levné léky. Jak jednou získají z mezinárodních laboratoří semínka, nebudou váhat ani okamžik.
Ostatně nabízí se otázka, co je zvrhlejší: pít sójové mléko proti průjmu, nebo vařit pivo z rýže namísto ječmene?
Co si o této problematice myslíte vy?
