Z pohledu televizní kamery byl během prezidentské volby nejdůležitějším místem Španělský sál Pražského hradu s celou svou pozlacenou nádherou a lesem hlasujících rukou. Skutečným volebním srdcem však byl přilehlý Rothmayerův sál.
Jeho prostor připomínal obrovskou zastřešenou chodbu, po níž desítky hodin sem a tam korzovalo několik set lidí. Poslanci a senátoři tiskli ruce svým známým, vypouštěli bubliny spekulací a zakrátko mizeli v přilehlých sálech a sálcích, které byly vyčleněny pro jejich stranické kluby. Visačku s názvem Veřejnost měli nejčastěji kolem krku zavěšenu nefalšovaní veksláci polistopadové éry — lobbisté tvářící se, že mají všechno pod kontrolou; byť většina z nich v tu chvíli prodávala pouze vzduch. Nesourodou společnost doplňovalo několik velvyslanců a pracovníků tiskových oddělení evropských států.
Mezi nimi se proplétaly tři stovky vyčerpaných novinářů, jimž zbyly jen cynické poznámky a okoralé chlebíčky v bufetu. Těsně pod bílou Masarykovou sochou z roku 1921 pak byla umístěna obrovská plazmová televize. Pohledem na ni se „společnost z korza“ utvrzovala v tom, že všechno je tak, jak ve skutečnosti je.
OBCHOD NA KORZE
Druhá volba oficiálně začala v deset hodin dopoledne a skončila ve tři čtvrtě na šest téhož dne. Lemovalo ji několik důležitých momentů.
9.20
Jako první přerušil nezávazné proudění na korze sociálně demokratický poslanec Evžen Snítilý, když začal vysvětlovat důvody, proč nebude hlasovat pro Jana Švejnara. Okamžitě kolem něj vyrostl hrozen novinářských mikrofonů a kamer, připomínající rojení včel. Jeho prohlášení všichni očekávali, takže hlavním smyslem bylo spíše dostat zvuk a obraz do záznamů mikrofonů a kamer.
9.40
Daleko zajímavější byl výrok Davida Ratha, jednoho z členů „pretoriánské gardy“ Jiřího Paroubka. Bývalý ministr zdravotnictví, který během první volby pomáhal roztáčet divoké kolo obstrukcí a bojových prohlášení, nyní řekl, že komunisté už svým způsobem Václava Klause zvolili, když přišli se svým kandidátem. „Komunisté zkrátka pomohli Václavu Klausovi a ten bude podle mého soudu zvolen.“
Pravý důvod vhození ručníku do ringu nikdo nechápal, protože komunistům se nevěřilo, že Janu Bobošíkovou chtějí skutečně podpořit všemi svými hlasy. Většina pozorovatelů se naopak správně domnívala, že jde jen o způsob, jak zvýšit svou politickou cenu. Rathovo prohlášení bylo v tomto kontextu bráno jako čistá kapitulace. Jak se později ukázalo, Paroubkovo vedení v té době hrálo jen o vyznění prohry.
10.01
Zákonodárci se oficiálně dovídají, že hlasování se nezúčastní ze zdravotních důvodů poslankyně zelených Olga Zubová, což v Rothmayerově sále vyvolá jednu z pravidelných vln spekulací. Za dvě hodiny poskytuje České tiskové kanceláři vyjádření místopředsedkyně zelených Dana Kuchtová, že její kolegyně operaci dlouho odkládala, ale nakonec musela zákrok podstoupit a dnes jí dělá problém jakýkoli pohyb. „Všichni to víme nejméně měsíc, je to dlouhodobější záležitost.“ Tomuto prohlášení nikdo příliš nevěnuje pozornost, protože předseda zelených Martin Bursík a jeho pravá i levá ruka – poslankyně Kateřina Jacques – přesvědčují Rothmayerův sál, že všechno je jinak. Všechny napadá, že možná je to jinak i ve Straně zelených.
12.01
Jiří Paroubek ve svém projevu opět kritizuje KSČM. Říká, že v nominaci Jany Bobošíkové vidí snahu vyšachovat Jana Švejnara. V Rothmayerově sále i jinde vyvolává bouři smíchu výrok, který mu prý adresoval jeden komunistický europoslanec kvůli minulé volbě: „Nakonec jsem se dozvěděl, že vozím fekálie.“
12.54
Závěrečné slovo v rozpravě si bere europoslankyně Jana Bobošíková a oznamuje, že se vzdává kandidatury, což elektrizuje zvadlou náladu v Rothmayerově sále, protože je znovu o co hrát. Jenže o chvíli později se zdá, že ze hry zřejmě nebude nic — Jiří Paroubek opět útočí na komunistického předsedu Filipa, že je překážkou spolupráce obou stran. V Rothmayerově sále začíná převládat názor, že Paroubek už bojuje jenom o interpretaci své nadcházející porážky.
15.21
První kolo voleb končí výsledkem 141:136 ve prospěch Václava Klause. Komunisté podrželi Švejnara. Česká televize se ptá předsedy ČSSD, jestli půjde vyjednávat podporu pro svého kandidáta. Jiří Paroubek reaguje slovy, která před obrazovkou v Rothmayerově sále opět vyvolají salvy smíchu: „Proč já, to musí pan Švejnar.“ Někteří novináři to ironicky parafrázují: „Švejnar, kdo je to Švejnar? Není to ten kandidát zelených? A kdo ho sem vlastně přivedl? Vždyť já ho ani neznám …“
Protiklausovský blok se v tu chvíli definitivně rozpadá a jde jen o to, jestli ten klausovský dá dohromady požadovaný počet hlasů. Vzhledem ke zdravotním odchodům v průběhu minulé volby to nikdo s určitostí neví a volitelé se začínají hlídat navzájem.
15.59
Předsedající schůze Miloslav Vlček vyhlašuje výsledky druhého kola. Václav Klaus dostává opět 141 hlasů, pro Jana Švejnara takticky hlasuje o deset komunistů méně než v prvním kole. Do třetího hlasování se dostává pouze o jeden hlas. KSČM začíná definitivně vyskakovat z poraženého vlaku.
17.46
Vyhlášení výsledků třetího kola. Sto čtyřicet jeden hlas tentokrát Václavu Klausovi stačí k druhému prezidentskému vítězství. Jeho protikandidát dostal sto jedenáct hlasů.
17.58
Předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček ukončuje společnou schůzi dolní a horní komory Parlamentu. Korzující z Rothmayerova sálu začínají opouštět Pražský hrad. Novináři ještě dvě hodiny páčí informace z vítězů i poražených, ale i oni postupně vyklízejí prostory, kde byl chvíli předtím zvolen v pořadí desátý prezident České, respektive Československé republiky.
VAŠE HRA
K čemu vlastně došlo mimo Rothmayerův sál? Předminulý týden se zdálo, že Jiří Paroubek dokázal vytvořit silný prošvejnarovský blok. V průběhu druhé volby se však ukázalo, že šlo jenom o protiklausovský tábor, který byl natolik názorově nesourodý, že se ještě před druhou volbou rozpadl. Vinu na tom má i předseda ČSSD.
V první řadě byl příliš autoritativní ke komunistům. Před první volbou jim adresoval směrnici, že kdo nevolí Švejnara, volí Klause. S tím se komunisté spokojili jen dočasně. Výměnou chtěli politické ústupky (odmítnutí radaru nebo referendum o něm, pakt o neútočení s ČSSD) anebo nového kandidáta (Motejl, Pačes). Ve skutečnosti by jim stačilo jen nezávazné memorandum o společném postupu s ČSSD v krajských volbách. Nedostalo se jim ani jednoho, a tak zahájili emancipaci, jejímž projevem byla kandidatura Jany Bobošíkové.
Říkali tím: berte nás vážně a jednejte s námi. Ozvěnou se jim dostalo Paroubkovo: Kdo nevolí Švejnara, volí Klause. Komunisté na to odpověděli: S touhle politickou rovnicí nesouhlasíme. To není naše hra, ale vaše. Přesně to vyjádřil europoslanec Miloslav Ransdorf, když v předvečer druhé volby napsal: „Na volbě Švejnara nezískáme nic. Je to pokus o havlárnu číslo 2. … Morálně jsou oba tábory na tom stejně. Topolánek má stejně málo mé sympatie jako autoritativní a nechutný Paroubek.“
NEKRVAVÁ REVOLUCE
Ještě před týdnem se zdálo, že vítězem prezidentské volby by se bez ohledu na jméno nové hlavy státu mohl stát Jiří Paroubek. Předseda ČSSD po měsících v ústraní opět stanul v čele bloku, který měl šanci změnit poměry sil v české politice. Svou nekrvavou revoluci ale nedovedl do konce.
Co mělo být její tečkou?
Blokace prezidentské volby do 7. března, kdy prezidentu Klausovi skončí mandát, rozklad vládní koalice, vystoupení zelených a části KDU-ČSL z Topolánkova kabinetu, pověření k vytvoření nového vládního bloku, tentokrát už z rukou předsedy Poslanecké sněmovny Vlčka a nakonec nová vládní sestava.
Jiří Paroubek řekl A (blokace, obstrukce), ale ke kroku B a C už vinou různých taktických a jiných chyb nepřistoupil. Prezidentská volba jako uvažovaný můstek k novému politickému uspořádání se tak stala další ze sérií slavných porážek lemujících jeho politickou kariéru.
Následovat bude hledání a veřejné označování viníků, vyvolávání atmosféry všeobecného podezírání, utužování disciplíny v poslaneckém klubu ... a postupné odchody dalších, kteří tento tlak nejsou ochotni snášet.
Následovat bude hledání ... a tak pořád dokola.
Myslíte, že se Jiřímu Paroubkovi podaří udržet jednotu ČSSD?
