Nelze říci, že by se, co se hnusnosti týče, následující příběh nějak vymykal z dějin křesťanské Evropy. Avšak rozhodně patří k nejpopulárnějším. Ozvláštňuje jej vysoký stupeň obestřenosti legendami, pověstmi a tajemstvími. Tajemní TEMPLÁŘI! Jejich konec začal přesně před sedmi sty lety, 13. října roku 1307.
Začátek toho příběhu lze datovat rokem 634 našeho letopočtu, jímž začala dodnes dech beroucí islámská expanze. V tom roce muslimové dobyli celou Arábii, za pár let se zmocnili Sýrie, po roce 650 překročili na severu Kavkaz a na východě postoupili až k pohoří Hindúkuš. Na počátku 8. století už dobyli Taškent a celou Střední Asii, obsadili severní Afriku a pronikali přes Španělsko do Francie. Jednotícím prvkem takto vzniklé ohromné, byť politicky takřka nesjednotitelné muslimské moci byla oslnivá arabská kultura, včetně velkolepého rozvoje arabské vědy.
Evropa v době muslimského výboje s pomocí křesťanské ideologie teprve tápavě povstávala z trosek antického světa. A přitom už v roce 638 chalífa Omar I. dobyl al-Kuds, důležité kultovní město, hebrejský Jerušalajim, v němž pak chalífa Abd al-Malik na místě slavného Šalamounova chrámu postavil muslimskou svatyni, kamenný dóm, dokončený r. 691. Nejposvátnější místo křesťanů padlo do rukou muslimů! Křesťané tuto hanu trpěli po staletí, až v r. 1095 vyzval papež Urban II. ve francouzském Clermontu západní křesťanstvo k osvobození „svaté půdy, na niž vstoupili psi“. Za vraždění jinověrců Jeho Svatost křesťanům zaručila odpuštění všech hříchů. A tak zatímco se na nebesích usedavě rozplakal naivní snílek Ježíš, který nikdy nepochopil, co je člověk zač, a přece ho vykoupil svou drahocennou krví, křižáci se v létě roku 1096 s výkřikem: „Bůh tomu chce!“ vydali osvobozovat.
LUP JE TŘEBA CHRÁNIT USILOVNĚ
Historikové se stále nemohou shodnout, co křižáky přimělo opustit své domovy a vydat se do krajů, o nichž neměli žádné nebo jen mlhavé představy, a vyslovili o tom už řadu zajímavých, často zcela si odporujících teorií. Ať už však křižáky na Východ hnalo cokoliv, vždy v tom byla řádná porce chuti zazabíjet si a nakrást, to vše svatě s papežským požehnáním.
Neboť když pak „bratři milí“ (jak je oslovoval papež) Jeruzalém dobyli, dřív než na děkovnou bohoslužbu ve jménu Syna Otce (hlásajícího pokoj a mír) chvátali loupit a vraždit, takže Svaté město utopili v úděsné krvavé lázni. Snad ani není třeba připomínat, že nevraždili jen muslimy, nýbrž všechno živé, na co padli – židy, křesťany, ženy, děti. Následky hrůz byly tragické, to, co se dálo při dobytí Jeruzaléma (a pak i v dalších letech), také natrvalo zatvrdilo muslimy proti křesťanům.
Navíc, když křižáci později dobyli a vyplenili Konstantinopol, nepřeklenutelně tak vyhloubili příkop mezi východními křesťany ortodoxními a západními křesťany římskými. Vítězství západního křesťanství nemohlo být velkolepější – všude nenávist a hrůza.
Úspěch první křížové výpravy se zdál dokazovat sílu křesťanského boha, jenže bůh nebyl v dobré kondici pořád. Jeho síla časem ochabovala a lup bylo třeba bránit stále usilovněji. A právě to byla příhodná chvíle pro vznik duchovních rytířských řádů – roku 1119 templářů, o rok později johanitů a až r. 1190 k nim přibyl řád německých rytířů svaté Panny Marie.
Myšlenka jakési „domobrany“ v dobyté zemi údajně pochází od francouzského rytíře jménem Hugues de Payns, k němuž se připojilo dalších osm rytířů. Tak řád rytířů Templu (= chrámu) spatřil světlo světa. Kdo by se odvážil popírat, že ve svých bílých pláštích s červeným osmihrotým křížem na levé straně prsou svět zdobili? Ale nejen tento estetický klad je pozoruhodný. Ještě pozoruhodnější bylo naprosto jedinečné spojení vojáka a mnicha v jedné osobě, v osobě templáře. Tito mnichorytíři skládali slib chudoby, čistoty a poslušnosti (vrchním šéfem byl velmistr) a ve svých domech žili jako skuteční řeholníci – společně jedli v jídelně (refektáři), spali ve společné místnosti (dormitáři) a účastnili se všech kanonických hodinek (nejméně pětkrát denně modlitby v breviáři).
Z přísných řeholních povinností byl mnichorytíř vyvázán, jen když plnil svou další povinnost, čili chránil jeruzalémské poutníky. Tato druhá část jejich zbožného asketického života je mimo pochybnost. Například Usáma ibn Munkiz, autor proslulé Knihy zkušeností arabského bojovníka s křižáky, píše o jejich chránění poutníků takto: „A cestovali jsme až do neděle. Toho dne ráno nás u al-Muvajlihu překvapilo franské vojsko. Jejich rukou zabit padl Abbás, kdežto jeho syna zajali. Zmocnili se jeho pokladnice a jeho ženy a rodiny. Jinak zabili každého, kdo jim padl do rukou.“ Tuto zdaleka nikoliv ojedinělou zprávu upřesňují moderní historikové v tom smyslu, že „franské vojsko“ byli v tomto případě právě templáři a dřív, než emírovu mrtvolu přibili na bránu města, strašlivě ho zmučili. Pak, vyčerpáni svým křesťanským udatenstvím, se odebrali do komendy ke zbožným modlitbám.
Toto pozoruhodné spojení rytíře a mnicha, tato nehoráznost, tento vykřičník dosvědčují lépe než cokoliv jiného, že katolická církev by se nestala mocností světa, kdyby nezavrhla učení Ježíše Krista. Avšak – jakkoliv je morální odsouzení právě z křesťanského hlediska nabíledni – historie je zajímavější. Na první pohled absurdní kohabitace měla pro evropskou kulturu překvapivě příznivé důsledky.
Templáři, stejně jako johanité, měli velký podíl na vzniku ideálu asketického, zbožného rytíře bez bázně a hany, rytíře řídícího se novým, přísným morálním kodexem, bojujícího čestně a jen ve jménu spravedlnosti a samozřejmě ochraňujícího ženy, chudé a vůbec všechny bezbranné. Četba, respektive přednášení příběhů o takových rytířích (nejlépe těch Artušových od kulatého stolu a hledajících sv. grál) se vbrzku staly módou na všech evropských dvorech snažících se být „na úrovni“ (u nás například na dvoře krále Václava II.). Tak se stalo, že nevázané mravy dříve nezkrotných rváčů zakutých do železa se pronikavě změnily, jejich rvačky se staly rituálem. Nebyl to proces ani přímočarý, ani rychlý, ale stalo se, byť to stávání nebylo ani přímočaré, ani krátkodobé.
MĚLI VŠE. I SMŮLU.
Až sem je příběh templářů celkem jasný. Jenže po celé třinácté století se situace křižáků na Východě trvale zhoršovala. Roku 1244 ztratili definitivně Jeruzalém, pak Antiochii, v r. 1271 nejslavnější a dodnes velkolepý křižácký hrad Krak des Chevaliers v Sýrii a nakonec, v květnu 1291, padl Akkon na pobřeží Středozemního moře, při jehož dobývání se nejdéle držel právě dům templářů. To byl definitivní konec křižáků na Východě. Zatímco johanité se stáhli na Kypr, pak na Rhodos a nakonec do bezpečí Malty, templáře čekal nesrovnatelně horší osud. Stali se obětí kruté a špinavé hry – i když je pravda, že na svém strašlivém pádu sami nesli kus viny.
Během třináctého století templáři už zdaleka nebojovali a nemodlili se jen v Palestině, nýbrž získali kromobyčejnou moc i v Evropě. To, co křižáci předváděli na Východě, totiž krutosti příčící se líčení, předváděli také v Evropě, zejména při zbožné dvacetileté válce proti albigenským, kterou dokonce i přední současný katolický teolog označuje za „bestiální zhanobení kříže a neslýchanou perverzi křesťanství“. (Hlavním hříchem albigenských či katarů bylo to, že se chtěli řídit Ježíšovým učením a vzorem života apoštolů.) Také templáři při válce proti kacířům nelenili, a protože v organizovanosti a přísné asketické kázni neměli konkurenci, nakradli nevídané bohatství. Dobře se o něm vědělo, protože si jím vypomáhali ti nejvyšší.
V Evropě totiž během 13. století došlo k převratným změnám. Jestliže je dvanácté století možné v pozitivním slova smyslu považovat za vrchol toho historického období, které nazýváme příliš neurčitým pojmem „středověk“, pak století následující bylo v Evropě sestupem nebo, jinými slovy, to dobré ve společnosti ustupovalo a mizelo. Platí to v prvé řadě o církvi. V oslnivé osobnosti papeže Inocence III. (papežem byl 1198–1216) dosáhla vrcholu, načež následoval prudký úpadek, především morální. V církvi převážil zájem peněžní, dokonce lze říci, že ve 13. století se z kurie stal především zcela bezostyšný, nestoudný finanční ústav, úzce napojený na právě vznikající evropské bankovní domy. Základem každého bankovního domu je samozřejmě lichva, jenže s tou měla církev značné nesnáze, protože je v Páté Mojžíšově knize „mezi bratry“ zakázána. Jenže církevní teologové, sv. Augustinem počínaje, obvykle dokázali vše protichůdné a vylučující se obvykle správně překroutit, a hlavně: co církev přísně zakazovala svým ovečkám, neplatilo pro její hierarchie. Jeden právník, který navštívil Řím, byl i navzdory své protřelosti tamními poměry zděšen: „Je tu všechno ke koupi či na prodej. Beneficia se dávají za nejvyšší nabídku, kněží jsou zkaženi svou prodejností.“ Nelze sice říci, že by kurie sama lichvu provozovala, ale v širším smyslu lichvařila mohutně a není divu, koneckonců nikdo nepotřeboval finanční injekce pro své opulentní vrcholné instituce víc než ona, respektive ona a také hierarchie světská.
Právě to byla nanejvýš příznivá situace pro mocenský rozmach bankovního domu zvaného templáři. Jejich komendy v čele s preceptory spravovaly rozsáhlý pozemkový majetek, z něhož díky svému výsadnímu postavení nemusely platit desátek, a uskutečňovaly převody peněz. Jejich dům v Londýně byl státní bankou Anglie stejně jako dům v Paříži státní bankou Francie, střežili dokonce korunní poklad (v pařížském domě sídlil velmistr, po Jeruzalémě, Akkonu a Kypru to bylo jeho čtvrté, poslední sídlo). Byli mocní, byli majetní, byli výluční, krátce – budili závist a nenávist. A měli smůlu.
SPIKNUTÍ ODHALENO, INKVIZICE NASTUPUJE
Na francouzský trůn totiž roku 1285 dosedl král Filip IV., řečený Sličný, takto hlavní postava ohavného příběhu a v každém případě nejskandálnější panovník Francie před Napoleonem. Prý byl velmi zbožný a lze tomu zajisté věřit, už jsme viděli, že víra nijak nebránila zločinům, spíš naopak. Filip IV. byl vynikající politik, jeho zásluhy o posílení moci francouzských králů, o nastoupení cesty, na jejímž konci má být centralizovaná národní monarchie, jsou očividné a nemalé. Posílení královské moci umožňovalo především rozhojnění pozemkového majetku královského domu, třeba vojenským záborem Navarrska, výbojem ve Flandrech i v Gaskoňsku. Války to byly pochopitelně nákladné a nepokryly je ani stále nové daně, ani znehodnocování mince. Filip IV. se tedy rozhodl přisvojit si církevní desátek, k malé radosti kurie, která už od dob krále Jana Bezzemka měla podobné problémy s Anglií.
Ale ani to nestačilo, francouzský král byl stále zadluženější a nejvíc dlužil právě templářům.
A tak tedy podle dobrých zvyků křesťanské Evropy v roce 1306 uspořádal pogrom na Židy a konfiskoval židovské majetky. To byla dobrá finanční injekce a vůbec dobrá akce, královský majestát se nově zaleskl v rozvášněných očích ze řetězu puštěných křesťanů. Ale záhy ani to nestačilo, pokladna byla prázdná. A tak se král rozhodl pro řešení takřka geniální ve své jednoduchosti: rozhodl se zbavit se těch, jimž dlužil.
Nevíme, kdy krále ta znamenitá myšlenka napadla, víme však jistě, že někdy v půli září vydal rychtářům a soudcům stran templářů příslušné instrukce a že dne 13. října roku 1307, ještě před rozbřeskem, vtrhli do templářských domů ve Francii královi lidé a templáře zatkli včetně velmistra Jacquesa de Molayeho a jeho zástupce Huga de Perraulta – jen v Paříži to bylo 138 řádových bratří; v celém království asi 2000 templářů. To, že se nechali tak snadno pochytat, je jedno ze skutečných tajemství jejich příběhu. Od královy instrukce uplynul celý měsíc a je nepravděpodobné, že by nebyli varováni, z nejasných zpráv navíc vyplývá, že varováni skutečně byli. Přesto nereagovali, což patrně byl jen projev jejich příslovečné sebejisté arogance. Uniklo jich jen několik, včetně oněch proslulých osmi prozíravých, kteří raději spáchali sebevraždu.
Následující den po zatýkání inkvizitor shromáždil v chrámu Notre-Dame mistry Sorbonny a seznámil je s obviněním, den poté oznámili dominikánští kazatelé a královští úředníci Pařížanům, že bylo odhaleno ohavné spiknutí, a ve stejném duchu Filip obeslal evropské dvory. Obžaloba byla vskutku strašná, tedy přesně taková, aby neměli šanci. Všichni prý byli kacíři a neslýchaní rouhači, kteří haněli kříž pliváním, prováděli okultní rituály, a navíc se prý spolčovali s muslimy, protože prý uzavřeli smlouvu s babylónským sultánem. A aby toho nebylo málo, byli obviněni i ze sodomie. K jejich pobožnostem prý patřilo líbání řiti jejich preceptora.
To soudce zaujalo, stejně jako dnešní teology zajímají etapy invaginace a její míra. V představivosti soudců se líbání preceptorovy řiti jevilo jako skutek překvapivě mohutné, ba nedozírné síly, alespoň podle tvrzení obžalovací listiny královské kanceláře, neboť prý „otřásá nebem i zemí a uvádí živly v chaos“. Takové rozpoutání živlů francouzský král nehodlal a nesměl strpět, a tak viníky předal inkvizici, která právě během třináctého století dospěla k mistrovství v dovednosti s pomocí Boží oddělovat zrno od plev a nevinných od viníků.
Templáři byli mučeni tak dlouho, až se přiznali k čemukoliv. Pak putovali do doživotního vězení, pokud by však některý z nich po mučení své přiznání odvolal, byl by jako „potenciální recidivista“ okamžitě upálen.
HLEDEJ POKLAD TEMPLÁŘŮ!
To vše ještě francouzskému králi cestu k majetku templářů neotevřelo. Aby na něj dosáhl, musel papeže přimět ke zrušení řádu. A to nešlo nikterak hladce, i když tehdejší papež Kliment V. opustil Řím a přesídlil do Avignonu, kde se stal více méně poddajným nástrojem v rukou francouzského krále. Přesto proces s templáři zdaleka neprobíhal tak, jak si Filip IV. přál. Ani v Anglii, ani ve Španělsku či Německu sice oficiálně proti procesu nevystoupili, ale ani jej neschvalovali a takřka po celé Evropě se ozývaly hlasy o nevině templářů. Dante, největší básník středověku, ve své Božské komedii Filipa IV. nazval Pilátem. Dokonce v samé Francii, jež byla nejvíc zmasírována propagandou, kterou král rozpoutal, zdaleka ne všichni ve vinu templářů uvěřili.
Pomoci měl církevní koncil, který se v roce 1311 shromáždil ve Vienne. Jenže biskupové z celé Evropy (bylo jich víc než 300) prohlásili důkazy o vině templářů za nedostatečné. I když pod přímým tlakem Filipa IV. odsouhlasili rozpuštění řádu, velký význam to nemělo, byla to jen obvyklá hra zvůle na spravedlivost – osud templářů, už léta vězněných v temných žalářních kobkách, byl dávno zpečetěn. Jak by také ne, když se všichni, vyjma ty, kteří při mučení zemřeli, ke svým zločinům a hanebnostem přiznali.
Král nepřestával na papeže tlačit, a tak nakonec papež podlehl a ještě před koncem procesu (!) bulou potvrdil, že obvinění jsou prokázána. Teprve na jaře roku 1314 soudil církevní soud v Paříži čtyři nejvyšší templáře, včetně velmistra, a protože se přiznali a káli, odsoudil je k doživotnímu vězení. Jenže po vynesení rozsudku velmistr Molay a mistr Normandie de Charnay povstali a prohlásili, že žádní kacíři nejsou a že se dopustili jen toho, že vynuceným přiznáním hanebně zradili svůj řád, který je „čistý a svatý“. Prakticky okamžitě byla postavena hranice, a ještě než nastala tma, kruté divadlo, jemuž z okna paláce přihlížel zbožný francouzský král, skončilo.
Jestliže byli král a papež zajedno v naprosto vedlejší otázce viny templářů, naprosto rozdílné názory měli na otázku klíčovou, totiž kdo ukradne majetek nahromaděný krádežemi templářů. Viennský koncil jej sice přiřkl johanitům, ale ti z něj dostali jen část, druhou shrábl Filip IV. Velikost toho majetku si ani nelze dost dobře představit, údaje, jež uvádějí historikové, se zdají fantasticky nadsazené. Jisté je, že ani král, ani papež se z výsledku své špinavé hry neradovali dlouho – do roka umřeli; prý je Jacques de Molay na hranici předvolal před Boží soud.
Ani zánik řádu nebyl věčný.
V roce 1808, za Napoleona, byl obnoven a jakožto kuriózní aristokratický klub funguje dodnes. Ale nejen v této formě. Tajných společností hlásících se k údajnému templářskému okultismu a jeho tajným, Orientem načichlým pravdám je bezpočet, počet skoro stejně velký jako počet míst ukrývajících templářské poklady. Jen v malém Česku je jich prý hned několik. Kdo by nevěděl, že třeba na Bezdězu zakopali montserratští benediktýni templářské zlato! Jak k němu přišli, ví sám Bůh, ale cesty Páně jsou nevyzpytatelné. V každém případě se kromě toho, jejž vyzdvihl hrabě Monte Christo, ještě žádný jiný templářský poklad nenašel.
