Naše města dávno ztratila svou anonymitu a na nás, chodce kráčející po ulicích a vstupující do obchodů, dohlížejí stovky kamer, o nichž nevíme, komu patří. Má tohle soustavné špiclování nějaká pravidla? Existuje nějaký kontrolní úřad, který kontroluje špicly? Jsme monitorováni podle nějakého předpisu či vzorce, nebo si nás může prohlížet kdo chce a jak chce?
Co vlastně znamená, když se nějaké město rozhodne pokrýt svůj veřejný prostor kamerami? Teprve nedávno jsem si všiml, že kolem Benešova u Prahy přibyly u vjezdu do města cedule oznamující návštěvníkovi, že město je střeženo kamerami. Na první pohled to působí legračně, Benešov představuje cosi jako oázu klidu. Co ale taková cedule znamená?
Vydám se za místostarostou Jaroslavem Durasem, který má kamery v kompetenci, a ještě předtím se vloudím do operačního střediska, kam se přenáší kamerový záznam. Jde o pracoviště městské policie, jež město monitoruje – to je obvyklá situace u městských kamerových systémů. Operační středisko je místnost, kde jedna osamělá žena sedí u stolu s LCD displejem a sleduje obraz jedné z městských kamer. Přímo proti stolu na zdi je ocelová konstrukce na šest velkých monitorů (byť přítomny jsou momentálně jen čtyři), na nichž běží záznam. Monitory lze samozřejmě přepínat a to, co chce operátor vidět zvlášť podrobně, přepne na monitor počítače a zaměřuje. Přehledné a srozumitelné.
Pak mne přijme pan Duras. Je to barvitá osobnost, rocker a člen zdejší bigbeatové kapely (dodává, že už seniorské). Když mají v neděli koncert v hospodě a občanům se zdá, že hraje moc hlučně, chodí si na něj v pondělí na úřad stěžovat jemu samotnému. Je dobře, když to má pod dohledem člověk trochu nestandardní, neboť takoví nemají špiclování občanů z podstaty v oblibě.
„Zavedli jsme kamery v roce 2005 v podstatě na společenskou objednávku občanů. V centru, přímo na náměstí a v dalších lokalitách narůstalo nežádoucí chování. Dostali jsme od ministerstva vnitra grant dva milióny a za ně jsme pořídili šest kamerových bodů, najali operátorky, zřídili operační centrum a začali monitorovat. Zlepšení přišlo okamžitě, ubylo drobných výtržností a vandalismu.“
Takže idyla. I pan místostarosta Duras si je vědom, že tak úplně neproblematické to není, a soudí, že je nutné najít kompromis mezi dozorem a svobodou. V Benešově se to prý daří. „Kamery nikomu nevadí, vůbec jsem tu takový názor nezaznamenal.“
Když se podíváme na kameru, která něco sleduje, nevíme to nejdůležitější. Pořizuje ta kamera záznam, nebo jenom streamuje obraz někam na monitor? A je ten monitor privátní, nebo veřejně přístupný? Sama kamera to nepoví, a přitom jde o klíčové informace.
Kamera pořizující záznam je totiž mnohem více pod kontrolou. Podle předpisů musí být monitorovaný prostor označen cedulkou, že tam kamera je. Záznam našeho obličeje je totiž považován za osobní údaj a to je citlivá věc, kterou hlídá sám Úřad na ochranu osobních údajů. Ten může za nepravosti při zacházení s kamerovým záznamem udělovat pokuty až do výše deseti miliónů korun. Než začnete provozovat takový kamerový systém, musíte si předem požádat u úřadu o registraci a splnit řadu přísných podmínek. Především musíte udat účel monitorování a doložit, že téhož nelze dosáhnout jiným způsobem, než je právě zavedení kamerového systému. Další, o co se úřad zajímá, je, jak dlouho budete zaznamenaná data skladovat. Čím kratší dobu, tím pro úřad lépe. Například obchodní řetězce skladují záznam tři dny. Každé delší skladování dat musíte opět zdůvodnit.
Pokud podmínky registrace splníte, jste umístěni do veřejného registru provozovatelů takových systémů, jenž je dostupný na www.uoou.cz. Když se podíváte, najdete tam například všechny hypermarkety, které znáte. Ty provozují kamerové systémy jako obranu proti zlodějům.
Trochu jiná pravidla platí u kamerových systémů, jež existují na základě zvláštního zákona – to je především městská a státní policie. Ale také prevence havárií, ostraha jaderné elektrárny a podobně. Tyhle subjekty v registru nenajdete.
A konečně, když kamerou zaznamenáváte například jednání valné hromady akcionářů, kteří s tím všichni souhlasili, žádné povolení úřadu nepotřebujete.
Podobně nemusíte mít povolení u kamer, které nepořizují záznam, ale pouze přenášejí obraz na monitor. Když se podívám na kameru instalovanou na žižkovské věži a ovladatelnou přes web, z níž byly pořízeny záběry přiložené k tomuto textu, nevím, jestli je to dobře.
Naštěstí takové kamery, které mohou zobrazit detail – třeba obličej –, podléhají širším zákonům na ochranu soukromí v rámci občanského zákoníku. To je ovšem norma mnohem širší, jež o kamerách výslovně nehovoří. Ale říká se tu: „… Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením.“ Takže, velmi obecně řečeno, by monitorovací kamery neměly zabírat obličej.
Doktorka Hana Štěpánková je tiskovou mluvčí Úřadu na ochranu osobních údajů a má se mnou trpělivost, neboť se v předpisech upravujících zacházení s kamerami opravdu neorientuji. Pomalu mi vysvětluje, že žádný zákon o kamerách prostě není. Bude? „Podle mých informací se žádný takový zákon nechystá.“ Takže legislativní rámec v tomto případě není, ale je zřízen úřad, který se má zabývat jednotlivými konfl ikty spojenými s provozováním kamerových systémů. Ale to musí nejdříve nastat. Paní Štěpánková si například myslí, že privátní bezpečnostní kamery by neměly zabírat obličej, jenže v praxi se to zatím nevymáhá. Nikdo si nestěžoval, a kde není žalobce, není soudce.
Paní doktorka byla tak laskavá a probrala se mnou po jedné všechny mediálně známé kamerové průšvihy poslední doby: Causa Plzeň je nejčerstvější – tam má městská policie nainstalovanou kameru, jež je ovladatelná, ale která je také chvílemi připojena na web, takže se může podívat každý, kdo zná její internetovou adresu. Jak ukázalo vyšetřování, jeden ze strážníků kameru zamířil na konkrétní byt, nechal okna, jimiž bylo vidět dovnitř, v záběru a šel domů. Co se děje v bytě, mohl pak sledovat každý uživatel Internetu. Úřad za to udělil pokutu.
Causa Dubí mohla znamenat převrat v boji proti prostituci. Byl to tamní malý pokus nabonzovat manžely žárlivých manželek při cestě do nevěstince. Kamery byly umístěny tak, aby snímaly, kdo kráčí do hampejzu. Záběr sice neměl brát obličej, přesto tento typ vymáhání manželské věrnosti úřad zatrhl, že jde o příliš velký zásah do soukromí občanů.
Velkou pozornost vzbudil případ hned několika škol, které nainstalovaly kamery v prostorách, kde se zdržují žáci. Včetně toalet. Úřad na ochranu osobních údajů školám nezakázal monitoring obecně, ale ohradil se proti těm záznamům, jež lze považovat za špiclování. Takže například ony toalety školy do budoucna pokrývat kamerami nesmějí.
Marek Tichý ze společnosti Iuridicum Remedium je koordinátor projektu Lidská práva a technologie. Je IT specialistou a pracovníkem společnosti, která každoročně uděluje cenu Big Brother za nejšpiclovštější počin. Ptám se ho, co je u nás kolem kamerových systémů špatně, kde je chyba a problém. Vysvětlí, že není ve fungování státu, a dokonce pochválí úřad, byť dodá, že si může představit i jeho mnohem lepší fungování, a říká: „Jsou vůbec tak brutální zásahy do soukromí lidí nutné? Zabrání skutečně závažnější kriminalitě, anebo je jejich užitek jen v tom, že občas městská policie někoho přistihne, když dělá bordel? Kamerové systémy a monitoring jsou velice drahé, a jejich efektivita je nízká. Vyplatí se tedy vůbec?“
A pak mi jako příklad přes čáru ukáže na webu katalog skrytých kamer určených například ke sledování zaměstnanců. Zvláště oblíbené jsou nástěnné hodiny, jež sice ukazují čas, ale také v nich je malý objektivek. Či řvoucí kameru, kterou zkoušejí v Británii – to jest kamery městské policie vybavené reproduktory, jimiž na výtržníka z operačního střediska monitorující policista houkne.
Celý tanec kolem kamer není samoúčelný. V Číně používají sledování jako způsob mučení politických vězňů. V našich velkoměstech jsou kamery všude.
Kamery jsou na silnicích ke sledování toho, zda dodržujeme rychlost. V supermarketech, kde hlídají, zda nekrademe. V metru, kde hlídají veřejný pořádek. Na ulicích, kde sledují dopravní situaci. Na soukromých domech, kde sledují, zda se tam někdo nevloupává. A na místech zcela nesmyslných, jako je žižkovská věž, kde sledují, co se přes Internet připojenému divákovi namane. Zblázníme se z toho?
Skutečnost, že úřad existuje a zaujímá v klíčových causách stanoviska, snad zatím stačí. Ale neměli bychom zapomínat, že kamerové špiclování u nás nemá žádnou zvláštní právní normu a že může snadno nastat situace, kdy ji budeme opravdu potřebovat.
Co si o kamerách v ulicích myslíte vy?
Vydám se za místostarostou Jaroslavem Durasem, který má kamery v kompetenci, a ještě předtím se vloudím do operačního střediska, kam se přenáší kamerový záznam. Jde o pracoviště městské policie, jež město monitoruje – to je obvyklá situace u městských kamerových systémů. Operační středisko je místnost, kde jedna osamělá žena sedí u stolu s LCD displejem a sleduje obraz jedné z městských kamer. Přímo proti stolu na zdi je ocelová konstrukce na šest velkých monitorů (byť přítomny jsou momentálně jen čtyři), na nichž běží záznam. Monitory lze samozřejmě přepínat a to, co chce operátor vidět zvlášť podrobně, přepne na monitor počítače a zaměřuje. Přehledné a srozumitelné.
Pak mne přijme pan Duras. Je to barvitá osobnost, rocker a člen zdejší bigbeatové kapely (dodává, že už seniorské). Když mají v neděli koncert v hospodě a občanům se zdá, že hraje moc hlučně, chodí si na něj v pondělí na úřad stěžovat jemu samotnému. Je dobře, když to má pod dohledem člověk trochu nestandardní, neboť takoví nemají špiclování občanů z podstaty v oblibě.
„Zavedli jsme kamery v roce 2005 v podstatě na společenskou objednávku občanů. V centru, přímo na náměstí a v dalších lokalitách narůstalo nežádoucí chování. Dostali jsme od ministerstva vnitra grant dva milióny a za ně jsme pořídili šest kamerových bodů, najali operátorky, zřídili operační centrum a začali monitorovat. Zlepšení přišlo okamžitě, ubylo drobných výtržností a vandalismu.“
Takže idyla. I pan místostarosta Duras si je vědom, že tak úplně neproblematické to není, a soudí, že je nutné najít kompromis mezi dozorem a svobodou. V Benešově se to prý daří. „Kamery nikomu nevadí, vůbec jsem tu takový názor nezaznamenal.“
SE ZÁZNAMEM A BEZ NĚJ
Když se podíváme na kameru, která něco sleduje, nevíme to nejdůležitější. Pořizuje ta kamera záznam, nebo jenom streamuje obraz někam na monitor? A je ten monitor privátní, nebo veřejně přístupný? Sama kamera to nepoví, a přitom jde o klíčové informace.
Kamera pořizující záznam je totiž mnohem více pod kontrolou. Podle předpisů musí být monitorovaný prostor označen cedulkou, že tam kamera je. Záznam našeho obličeje je totiž považován za osobní údaj a to je citlivá věc, kterou hlídá sám Úřad na ochranu osobních údajů. Ten může za nepravosti při zacházení s kamerovým záznamem udělovat pokuty až do výše deseti miliónů korun. Než začnete provozovat takový kamerový systém, musíte si předem požádat u úřadu o registraci a splnit řadu přísných podmínek. Především musíte udat účel monitorování a doložit, že téhož nelze dosáhnout jiným způsobem, než je právě zavedení kamerového systému. Další, o co se úřad zajímá, je, jak dlouho budete zaznamenaná data skladovat. Čím kratší dobu, tím pro úřad lépe. Například obchodní řetězce skladují záznam tři dny. Každé delší skladování dat musíte opět zdůvodnit.
Pokud podmínky registrace splníte, jste umístěni do veřejného registru provozovatelů takových systémů, jenž je dostupný na www.uoou.cz. Když se podíváte, najdete tam například všechny hypermarkety, které znáte. Ty provozují kamerové systémy jako obranu proti zlodějům.
Trochu jiná pravidla platí u kamerových systémů, jež existují na základě zvláštního zákona – to je především městská a státní policie. Ale také prevence havárií, ostraha jaderné elektrárny a podobně. Tyhle subjekty v registru nenajdete.
A konečně, když kamerou zaznamenáváte například jednání valné hromady akcionářů, kteří s tím všichni souhlasili, žádné povolení úřadu nepotřebujete.
Podobně nemusíte mít povolení u kamer, které nepořizují záznam, ale pouze přenášejí obraz na monitor. Když se podívám na kameru instalovanou na žižkovské věži a ovladatelnou přes web, z níž byly pořízeny záběry přiložené k tomuto textu, nevím, jestli je to dobře.
Naštěstí takové kamery, které mohou zobrazit detail – třeba obličej –, podléhají širším zákonům na ochranu soukromí v rámci občanského zákoníku. To je ovšem norma mnohem širší, jež o kamerách výslovně nehovoří. Ale říká se tu: „… Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením.“ Takže, velmi obecně řečeno, by monitorovací kamery neměly zabírat obličej.
ÚŘAD
Doktorka Hana Štěpánková je tiskovou mluvčí Úřadu na ochranu osobních údajů a má se mnou trpělivost, neboť se v předpisech upravujících zacházení s kamerami opravdu neorientuji. Pomalu mi vysvětluje, že žádný zákon o kamerách prostě není. Bude? „Podle mých informací se žádný takový zákon nechystá.“ Takže legislativní rámec v tomto případě není, ale je zřízen úřad, který se má zabývat jednotlivými konfl ikty spojenými s provozováním kamerových systémů. Ale to musí nejdříve nastat. Paní Štěpánková si například myslí, že privátní bezpečnostní kamery by neměly zabírat obličej, jenže v praxi se to zatím nevymáhá. Nikdo si nestěžoval, a kde není žalobce, není soudce.
Paní doktorka byla tak laskavá a probrala se mnou po jedné všechny mediálně známé kamerové průšvihy poslední doby: Causa Plzeň je nejčerstvější – tam má městská policie nainstalovanou kameru, jež je ovladatelná, ale která je také chvílemi připojena na web, takže se může podívat každý, kdo zná její internetovou adresu. Jak ukázalo vyšetřování, jeden ze strážníků kameru zamířil na konkrétní byt, nechal okna, jimiž bylo vidět dovnitř, v záběru a šel domů. Co se děje v bytě, mohl pak sledovat každý uživatel Internetu. Úřad za to udělil pokutu.
Causa Dubí mohla znamenat převrat v boji proti prostituci. Byl to tamní malý pokus nabonzovat manžely žárlivých manželek při cestě do nevěstince. Kamery byly umístěny tak, aby snímaly, kdo kráčí do hampejzu. Záběr sice neměl brát obličej, přesto tento typ vymáhání manželské věrnosti úřad zatrhl, že jde o příliš velký zásah do soukromí občanů.
Velkou pozornost vzbudil případ hned několika škol, které nainstalovaly kamery v prostorách, kde se zdržují žáci. Včetně toalet. Úřad na ochranu osobních údajů školám nezakázal monitoring obecně, ale ohradil se proti těm záznamům, jež lze považovat za špiclování. Takže například ony toalety školy do budoucna pokrývat kamerami nesmějí.
PROTI KAMERÁM
Marek Tichý ze společnosti Iuridicum Remedium je koordinátor projektu Lidská práva a technologie. Je IT specialistou a pracovníkem společnosti, která každoročně uděluje cenu Big Brother za nejšpiclovštější počin. Ptám se ho, co je u nás kolem kamerových systémů špatně, kde je chyba a problém. Vysvětlí, že není ve fungování státu, a dokonce pochválí úřad, byť dodá, že si může představit i jeho mnohem lepší fungování, a říká: „Jsou vůbec tak brutální zásahy do soukromí lidí nutné? Zabrání skutečně závažnější kriminalitě, anebo je jejich užitek jen v tom, že občas městská policie někoho přistihne, když dělá bordel? Kamerové systémy a monitoring jsou velice drahé, a jejich efektivita je nízká. Vyplatí se tedy vůbec?“
A pak mi jako příklad přes čáru ukáže na webu katalog skrytých kamer určených například ke sledování zaměstnanců. Zvláště oblíbené jsou nástěnné hodiny, jež sice ukazují čas, ale také v nich je malý objektivek. Či řvoucí kameru, kterou zkoušejí v Británii – to jest kamery městské policie vybavené reproduktory, jimiž na výtržníka z operačního střediska monitorující policista houkne.
Celý tanec kolem kamer není samoúčelný. V Číně používají sledování jako způsob mučení politických vězňů. V našich velkoměstech jsou kamery všude.
Kamery jsou na silnicích ke sledování toho, zda dodržujeme rychlost. V supermarketech, kde hlídají, zda nekrademe. V metru, kde hlídají veřejný pořádek. Na ulicích, kde sledují dopravní situaci. Na soukromých domech, kde sledují, zda se tam někdo nevloupává. A na místech zcela nesmyslných, jako je žižkovská věž, kde sledují, co se přes Internet připojenému divákovi namane. Zblázníme se z toho?
Skutečnost, že úřad existuje a zaujímá v klíčových causách stanoviska, snad zatím stačí. Ale neměli bychom zapomínat, že kamerové špiclování u nás nemá žádnou zvláštní právní normu a že může snadno nastat situace, kdy ji budeme opravdu potřebovat.
Co si o kamerách v ulicích myslíte vy?
