Ze stepi do lesa

Jsme v zrekonstruovaném zeleném domku v Ralsku na Českolipsku. O pár desítek metrů dál vede silnice k sousední obci Ploužnice, kde pět nově příchozích českých rodin z Kazachstánu dostalo byty k pronájmu.
„Má to začít ve dvě, ale oni asi mají zpoždění, jak dojíždějí tím autobusem,“ podívá se na hodinky paní Kadeřábková z občanského sdružení, které pro ně každé pondělí pořádá kurs češtiny. Dnes proběhne teprve podruhé. „Ale vypadají všichni jako slušný lidi, tak s nima asi nebudou problémy, jako s jinýma tady.“ Do místnosti vejde lektorka a připravuje si učebnice.
Zvenčí se ozvou hlasy. „To jsou oni,“ kývne na mě paní Kadeřábková a pak si lektorka asi desetičlennou skupinu odvede do učebny.
Příchozí se posadí ke dlouhému stolu naproti tabuli. Od ruky k ruce koluje prezenčka. „Jak to, že ti dva nepřišli?“ ptá se lektorka. „Oni mají malý děcko a to chtělo spát,“ odpovídá blonďatá holka. Lektorka otevře učebnici. „Trénovali jste abecedu?“ Kluk s tmavými brýlemi se významně hihňá a pokukuje po ostatních, starší paní vedle něj se plácne rukou do čela, jako kdyby se právě dozvěděla nějakou nemilou novinu. „Tak si dáme diktát,“ říká lektorka a spustí, „je pondělí, je úterý …“ „Pracujete u vás v sobotu?“ zeptá se, když dojde k šestému dni v týdnu. „Ano, pracujeme,“ ozve se muž s knírem. „A v neděli?“ rozvíjí lektorka konverzaci. „Ne,“ kroutí všichni sborově hlavami. „Uklízíme,“ špitne starší žena. „A co chlapi? Sportovci! Hrajete fotbal?“ Chlapi zaraženě mlčí. „A hokej hrajete?“ Rozpačité ticho trvá.

V BOROVÉM HÁJI

Zatímco ostatní jdou na autobus, vezeme s kolegou fotografem domů Jelenu a jejího manžela Sašu. Je jim okolo dvaceti a mají s sebou i mimino. Ještě před čtrnácti dny žili v Akťjubinsku, třísettisícovém městě v severozápadním Kazachstánu. Téměř všichni lidé, kteří se do programu letos přihlásili, pocházejí právě odtamtud. Je to rozdíl oproti první repatriační vlně, která probíhala od poloviny devadesátých let do začátku tisíciletí.
Většina z osmi set padesáti tehdy přesídlených osob se narodila ve vesnici Borodinovka, kterou založili Češi před sto lety. Zatímco v Borodinovce se česky mluvilo ještě v devadesátých letech, v Akťjubinsku, kam se Češi stěhovali za prací, se přešlo na ruštinu.
„Tady doleva,“ naviguje Saša.
Vjíždíme do Ploužnice. Obec tvoří několik paneláků, za domy šumí borový les. Jen pár set metrů odsud začíná výcvikový prostor Ralsko. Zdejší sídliště kdysi obývala sovětská armáda. Po odsunu vojsk začala vláda do uprázdněných bytů stěhovat azylanty, repatriované Čechy a také Romy. Přišlo sem i několik krajanských rodin z Kazachstánu a ty zde už zůstaly, protože tu sehnaly práci. V Ploužnici je jediný obchod. Jelena a Saša v něm nakupují každý den, protože ještě nemají lednici.
Výtah nás vyveze do posledního poschodí paneláku, vejdeme do prázdného dvoupokojového bytu. Z nábytku tu je zatím pouze postel darovaná státem. „Z Kazachstánu jsme si nepřivezli nic. Jen oblečení a dítě,“ rozhlíží se po místnosti Jelena. Krátce před odjezdem dokončila povinnou jedenáctiletku, Saša se živil jako řidič kamiónu. Oba žili u rodičů, a tak bydlí poprvé bez dozoru až v Čechách. „Tady teče i teplá voda. To jsme Akťjubinsku neměli,“ pochvaluje si Jelena.
„Jen v zimě,“ dodá Saša.
Oproti životu v Kazachstánu si materiálně určitě polepšili. Možná brzo seženou práci a od státu dostanou i vytouženou ledničku. V odstrčené obci na hromadě s azylanty však budou mít malou šanci začlenit se do české společnosti a těžko budou moci setřást nálepku cizince.

PRVNÍ NÁJEM

Sašovi rodiče bydlí v paneláku na opačném konci ulice. Otevře nám Sašův otec, muž s tmavým knírem, za ním vykukuje šedovlasá paní Zina, Sašova matka. Vedou nás do místnosti, z níž zřejmě bude kuchyň. Saša se opře o parapet okna a poslouchá.
Energická Zina říká, že česky rozumí díky svým rodičům a také proto, že v Akťjubinsku od devadesátých let fungoval český krajanský spolek, kde se jazyk vyučoval. „Někdy jsme se sešli ve škole nebo třeba u někoho doma. Prostě kde bylo místo,“ říká.
„Vidíš to, ženský se učily a chlapi makali,“ přeruší ji manžel a začne vysvětlovat, v čem se od Kazachů lišili. „Tam jsou vlastně jenom dvě národnosti. Kazaši a ti ostatní. I když tam žijí lidé z různých koutů světa,“ řekne a zamyslí se. „Nás tam prostě brali jako místní a přitom věděli, že jsme Češi,“ rozčísne krátkou chvíli mlčení.
Rodina se prý chtěla přihlásit do první vlny přesídlování v devadesátých letech, podobně jako to udělalo několik jejích příbuzných. V Akťjubinsku prý byla od devadesátých let vysoká nezaměstnanost a bylo těžké si najít nebo udržet práci. Sašův otec sice vydělával peníze jako elektromechanik, ale Zina přišla před několika lety o místo zdravotní sestry, a tak byla v domácnosti. „Říkali jsme si hlavně, že bychom se měli přestěhovat, protože děti tady budou mít lepší perspektivu,“ řekne Zina. Odhodlali se až nyní, protože prý konečně mají něco našetřeno.
„To nám ale brzo dojde,“ upřesní manžel. Česká vláda kazašským Čechům platí jen první nájem v novém bytě, aby se o sebe museli začít starat sami. „Třeba tady Saša.
To je nejlepší pracant,“ kývne otec směrem k synovi. „Jenže jak on má dokázat, že je specialista, když nemá na nic osvědčení a když nezná jazyk. Takhle ho nevezmou, i když umí všechno.“ Pro krajany v Ploužnici jsou k mání zřejmě jen nekvalifikovaná místa. Nejčastěji v tovární výrobě, pro kterou není potřeba znalost češtiny. Obvykle v nedaleké Mladé Boleslavi a Mimoni.
Může to být pro krajany začátek jejich kariéry, ale dost možná i její vrchol. Lepší práce se cizincům bez vyššího vzdělání shání špatně.

VLNY Z VNITRA

Pavlu Dymešovi z ministerstva vnitra je okolo třiceti. Pomáhal organizovat přesun kazašských krajanů již v první vlně, tenkrát ještě jako zaměstnanec organizace Člověk v tísni. Druhou vlnu koordinuje již jako zástupce státu.
Ve své úzké kanceláři na ministerstvu říká, že do programu se mohl přihlásit každý příslušník české komunity v Akťjubinsku.
Stěhovat se odmítlo jen pár rodin, a ty prý výslovně uvedly, že do Česka nechtějí, takže tento přesun je zřejmě poslední. Do konce podzimu ministerstvo přiveze z Kazachstánu asi sto padesát lidí. Ten, kdo měl o program zájem, musel prokázat český původ. „Důležitým indifikátorem pro to, koho vybrat, pro nás bylo členství v krajanském sdružení nebo se to dokazovalo matričními doklady,“ říká Dymeš. Po příletu do Prahy pak všichni dostali do pasu štempl o trvalém pobytu, o nějž obyčejný přistěhovalec musí zdlouhavě žádat. „Jinak se ale vůči nim teď úřady chovají stejně jako ke všem cizincům. To znamená, že po pěti letech trvalého pobytu mohou požádat o občanství.“
Během několika dní koordinátoři z ministerstva rozstrkali padesátku krajanů do obcí po celé republice, zejména do větších měst, kde by měli s okolím splynout lépe než na vesnici. Tam byli většinou umísťováni v první vlně. Ministerstvo se navíc snaží, aby v jednom městě nebydlely více než dvě nebo tři krajanské rodiny. Pokud jich totiž žije více pohromadě, častěji se scházejí, vytvářejí svůj mikrosvět a asimilují se pomaleji.
Ploužnice do teoretické šablony, kterou se ministerstvo snaží prosadit, nezapadá.
Obec je to malá a ke všemu tu žije pohromadě pět kazašských rodin. Proč? Bytů pro krajany je nedostatek, a tak se občas musí z ideálních představ trochu

MUSÍME SI POMÁHAT

Jak se daří těm, kteří tu už víc než deset let žijí? Rodiny kazašských Čechů, které přijely v devadesátých letech, se často z přidělených bytů odstěhovaly. Ve vesnici Nový Dvůr nedaleko Horšovského Týna v jihozápadních Čechách bydlelo původně několik kazašských rodin. Zůstala jediná. Druhá se sem nastěhovala teprve nedávno, „protože kousek odsud bydlí můj strejda,“ říká mezi dveřmi třicátník Grigorij, oblečený jen v teplákách. Žije tu s manželkou a dcerou, ale ty jsou dnes pryč.
„Tak pojďte dál,“ zve mě česky s ruským přízvukem. „Ale škoda, že jste nepřijel před týdnem. Příbuzný vedle ze vsi tu slavili křtiny, tak se sem sjelo asi šedesát lidí. Slavili jsme až do rána.“ Naklizený byt s dominantním fialovošedým gaučem, velkou skříní a televizí ostře kontrastuje se špinavou chodbou a vůbec s celou vesnicí poskládanou z několika bytovek okolo chátrajícího družstva. Grigorij uvaří silné kafe a zapálí si již jednou uhašenou cigaretu. V televizi běží ruský kanál. Vypráví, že do Česka přijel před devíti lety. Nejprve se nastěhoval k bratrovi do Jindřichova Hradce, kde pracoval na pile, pak bydlel na statku v Horšovském Týně a nakonec se přestěhoval sem. Pracuje jako dělník v soukromé firmě. Dlouholeté kočování jeho rodiny ale zřejmě bude mít pokračování. „Je tu hezky, ale nic tu není. Malá musí dojíždět do školy, já do práce, obchod je daleko,“ potáhne z cigarety. „Asi se odstěhujem’ do Týna.“
Občanství dostal teprve před rokem. „Nejhorší je na tom ta spousta papírů, co musíš vyřídit,“ vytahuje ze skříně tlustou složku. „Některý dokumenty tě stojej i pět set dolarů a musíš si brát volno, abys to stih’ vyřídit.“ Krajané z druhé vlny to budou mít jen o něco snazší. Každá z obcí, kam budou lidé v probíhající druhé vlně umístěni, by měla mít k dispozici asistenta, který jim s papírováním pomůže. Grigorij říká, že jeho devítiletá dcera ještě občanství nedostala, protože je prý problém dohodnout se s kazašskými úřady. „Pro místní jsem ale stejně vždycky Rusák z východu.“

DOBŘE, ALE …

Program přesídlování kazašských Čechů by se dal zhodnotit jako celkem úspěšná humanitární akce. Pomohla stovkám lidí dostat se z mizérie a najít si bydlení a práci v Česku. Specifická je ale v tom, že se týkala krajanů, tedy původem Čechů se zajímavou kulturní zkušeností. Ta ale nikoho nezajímá. Přijeli sice jako krajané, ale i po letech jsou pro sousedy cizinci.
Lidé těžko chápou, že Češi nemusí být jen ti narození v Česku. Kdyby ministerstvo přivezlo lidi odjinud z Kazachstánu, nebyl by to patrně pro sousedy žádný rozdíl.

---

Co by ještě šlo pro krajany udělat, aby se zde cítili doma?