A není pomoci ...

A není pomoci ...

A není pomoci ...

Šlo o jasný případ TÝRÁNÍ ZVÍŘAT. V rybníku v Praze-Kyjích se několik dní dusily vzrostlé ryby, aniž byl někdo z orgánů, které to mají v popisu práce, ochoten zakročit. Reflex se pokusil sumarizovat, kdo všechno má podíl na tom, že je přes intenzívní a dlouhotrvající zájem médií nechali pochcípat.



Byla středa osmého srpna odpoledne. Zazvonil mi služební telefon, čtenář pan Zych měl tip. V Praze Kyjích rekonstruují rybník, a tak ho vypustili: „Druhý den koukám na dva obrovské tolstolobiky, jak se dusí v bahně, volal jsem snad na všechny úřady, a nebylo to nic platné. Přijeďte – ještě jsou živí.“ To odpoledne jsem už měl plno, tak jsme se domluvili na čtvrtek. Chvíli po poledni jsem zaparkoval u kyjského rybníka. Jeho majitelem je hlavní město Praha, jeho opravu zajišťují Lesy ČR a platí ji magistrát z dotace. Zároveň je to ale rybářský revír, takže o ryby a hospodaření v něm se stará a rybník spravuje Český rybářský svaz.

ŠKEBLE

Cause kyjského rybníka se už věnovalo snad deset médií. Televize NOVA upozornila druhého července na první velký průšvih – na úhyn stovek škeblí rybničních, které vyschly po vypuštění vody v bahně. Matně jsem v reportáži zahlédl inspektora Kerouše, jak vysvětluje: „Doposavad jsme nalezli pouze škebli říční, která nepatří mezi zvláště chráněné druhy živočichů. Já si myslím, že se nestalo nic závažného.“ To je hezké, že tu nenašli nic ohroženého, ale že by to byl argument, proč nechat uhynout stovky škeblí …? Protože stačilo poslat kolem vody pár chlapů s kýbly, měkkýše vysbírat a přemístit je někam jinam. Tedy – nakonec ty škeble rybáři přece jen vysbírali, sbírali až dvakrát denně, ale už bohužel často mrtvé. Uhynuly jich stovky.
Druhý problém NOVA zveřejnila osmnáctého července. To v kyjském rybníku uhynulo několik metráků ryb a plavaly po hladině. Nikdo nevěděl přesně proč. Nyní, po vyšetření, je nejpravděpodobnější příčinou únik splašků do přítoku napůl vypuštěného rybníka kombinovaný s horkým počasím. Rybník je totiž špatně postaven a není v něm možný úplně normální výlov, zůstává v něm nevypustitelná laguna. A po každém dešti se, aniž to může nějak někdo ovlivnit, velmi rychle zaplní vodou.
Rybáři mrtvé ryby vylovili (to už na rozdíl od vylovení živých zjevně šlo) a odvezli. Věc ale nezůstala bez odezvy. Ředitel pražské veterinární správy MVDr. Kozák mi říká jednoznačně: „Ve věci jsme zahájili řízení!“ Stejně tak jednoznačně odmítavě se o úhynu ryb vyjadřoval pro MF Dnes, která o cause psala dvacátého července, ředitel odboru životního prostředí pražského magistrátu ing. Winkler: „Vyšetřování celého případu teprve začalo, takže zatím není možné jednoznačně určit viníka. Rybářský svaz ale na situaci nějaký podíl určitě má.“
Je osmého srpna, více než čtrnáct dnů od druhého skandálu, a byl nazván viník. Příslušný orgán, který má v kompetenci týrání zvířat, to jest veterinární správa, zahájil stíhání. Zdánlivě vše, jak má být. Přesto mi zazvonil ten telefon.

RYBY V BAHNĚ


Kyjský rybník je obestavěný domy jen z malé části břehu, já zaparkoval v místě přesně protilehlém a rybník jsem si obešel. Je moderně obehnaný cedulemi, že se rekonstruuje, která firma to dělá (záměrně ji nejmenuji, neboť nemá s pochcípáním ryb pranic společného), a vše působí úhledně. Včetně obrovské plochy bahna, míst, odkud se stáhla vypuštěná voda a která jsou poseta mrtvými škeblemi.
Na půli cesty mě čeká pan Zych s kokršpanělem a dalekohledem.
„Pozoruju ty ryby od středy. Volal jsem snad všude – na magistrát, do Agentury pro ochranu přírody a krajiny, na Českou inspekci životního prostředí ... A nebylo to nic platné, pojďte se podívat, jak se ti chudáci dusí.“
Jdeme dalších sto metrů až k parkovišti pro rybáře, kteří zde rádi provozují svého mlčenlivého koníčka, a tam skutečně i bez dalekohledu vidím kousek od bahna, pár metrů od začátku zredukované vodní hladiny, cosi podivného. Na boku tam leží dvě obrovské ryby, kolem nich je snad jen pět centimetrů vody. Občas se mrsknou. O kus dál, kde je laguna hlubší, podobných mastodontů rejdí desítky.
„Ten rybník je prý neslovitelný, ale já si myslím, že by odtud dostat šly,“ říká místní. Poradíme se a já navrhuju, že pro ně dojdu.
Pan Zych odejde do svého pár metrů vzdáleného domu pro neoprenové boty, já se na zpevněném břehu svléknu do trenýrek, obuju ony neo prenové přezůvky a stanu se neodolatelným. V tu chvíli se na břehu objeví inspektor České inspekce životního prostředí pan Kerouš (přece jen ty telefonáty k něčemu byly), doprovázen jedním význačným pražským teraristou, a hovoří s místními ženami. V neoprenových keckách a trenýrkách se přiblížím a ptám se, co jako tomu říká, a s obrovským údivem zaznamenávám, že pan inspektor vysvětluje místní ženě, že se vlastně nic neděje. „To v Třeboni při výlovech takhle uhynou metráky ryb!“ Natolik mě to zhnusí, že se lehce bez rozmyslu vydám zachraňovat ryby, v ochranné obuvi jaře vykročím směrem k nim a zapadnu až po trenýrky do bahna. Věřím, že to panu inspektorovi udělalo radost.
Když se vyprostím, radíme se, co dál. Ryby se nevesele plácají v bahně. Pak se rozhodneme vypravit k nedaleké loďce, kotvící pod lanem bagru. Cestou nacházíme těla obrovských mrtvých candátů, jež také nikdo nevylovil a kteří se udusili první, protože jsou nároční na kyslík. Loďka není přivázaná, a tak nastupujeme vybaveni jedním pádlem (pana Zycha) a jedním prknem. Odstrkuji se ode dna jako benátský gondoliér a šnečím tempem se suneme po rybníce. Ona středová, od oka hlubší laguna je hluboká sotva dvacet nebo třicet centimetrů a všude kolem nás se pohybují ryby. Jsou obrovské a bylo by snadné je všechny slovit sítí, ale o ty nám teď nejde, tyhle zatím dýchají. Byť to také mají zjevně za pár, voda nestačí ani na to, aby jim zakryla hřbet.
Pomaličku se dostáváme k těm, co uvízly v bahně. Popostrčit je do hlubší vody nemá smysl, to bychom jejich konec oddálili jen o pár hodin. Tak se k nim dostrkáme bahnem, na to, aby hliníková pramice plula, není dost vody – a oba obří tolstolobiky nakládáme do loďky. Strašně sebou plácají a jsme oba od hlavy po paty od bahna. Pak se znovu pracně odpichujeme ode dna až k lanu kotvícímu nesající sací bagr uprostřed rybníka. Po tom už ručkujeme, až jsme u břehu, já si otřu ruce od bláta a zavolám městskou policii v naději, že zavolá nějaké rybáře, aby si těch snad třicet kilo ryb odvezli. Jedna každá z nich má skoro metr a půl.

MARNÉ VOLÁNÍ


Odnášíme ryby pár metrů k panu Zychovi na dvůr a myjeme se od bahna, vtom přijíždí městská policie a já z vysílačky slyším, jak těm dvěma chlapům z vysílačky někdo říká, že ty ryby jsou simulanti a že je máme nechat v bahně. Vůbec nechápu, co se děje, ale oba strážníci, kteří nad poloudušenými rybami neskrývají stejné emoce, jaké cloumají námi, dostali své instrukce.
Tak odjedou a my máme na vybranou, zda ta zvířata hodíme zpátky do bahna a necháme udusit, anebo je upytlačíme a zabijeme rychle. Nechám P. T. čtenáře hádat, co jsme udělali, a psát to sem nebudu.
Ještě ten den odpoledne přišel přívalový déšť. Voda v rybníku se zvedla a zbylé ryby byly na pár dní zachráněny. Navíc se vzpamatovaly úřady. „Ve čtvrtek večer a v pátek ještě jednou ten rybník rybáři vylovili!“ říká pan Karnecký, který má na magistrátě na starost vodní toky. Ale to, že by výlov souvisel s telefonáty pana Zycha, popírá.

RYBY? KDE?


Celou věc lze shrnout velmi lakonicky: Přes opakovanou mediální pozornost, přesto, že veterinární správa zahájila řízení pro týrání zvířat kvůli prvnímu úhynu, přesto, že magistrát jako vlastník rybníka opakovaně vyjádřil svou nespokojenost, nechal Český rybářský svaz chcípat v bahně desítky ryb, které bylo možné – jak jsme s místním ověřili v praxi – bez problémů vytáhnout a někam převézt. K poslednímu výlovu došlo až tehdy, když na úřady začali volat situací znepokojení občané. Kdyby aspoň rybáři, když už o ty ryby nestáli, řekli lidem z okolí, ať si je vyloví sami. Ale ani tuhle minimální námahu nevynaložili a nechali je udusit.


Jediný, kdo může znát odpověď na mou otázku, je pan Zdeněk Mužík, jednatel Českého rybářského svazu, územního svazu Praha. Spojím se s ním. „V letním období a ve stavu, který tam je, nejde rybník odlovit. V letním období se rybníky lovit nemůžou.“ Na dotaz, proč tam nebyli alespoň dva chlapi s čeřenem, říká: „Ty mrtvé ryby vyplavaly ze dna těsně před tím, než jste tam přijel. Každý den tam byli naši lidi a sbírali mrtvé ryby.“ Ale my netahali z rybníka mrtvé, nýbrž v bahně čtyřiadvacet hodin zabořené živé ryby! Navíc těch mrtvých bylo u břehu dost, a obřích, a zjevně je nikdo nesbíral.
„Je možné, že tam nějaká rybička mohla zůstat, protože se k ní špatně dostávalo, ale jinak jsme to samozřejmě odklízeli. Naše vina to není, my jsme pouze odstraňovali následky. Jako rybáři jsme tam udělali maximum,“ dodává pan jednatel. Nemám žádný komentář, navíc myslím, že by tato výpověď ve světle výše uvedených skutečností měla zůstat bez komentáře. Poslední slovo ať mají veterináři v již zahájeném řízení. Doufám, že budou tvrdí.


Existuje možnost, jak podobným kauzám zabránit?