Kozy význam neztratily

Autorem scénáře ke komiksu Nitro těžkne glycerínem je ŠTĚPÁN KOPŘIVA Začínal jako filmový a komiksový publicista, ale je rovněž autorem sci-fipovídek a později se stal i výrazným komiksovým scenáristou. Upozornil na sebe jako člen autorské a publicistické skupiny Rigor Mortis, jež před deseti lety pobuřovala vstřícným vztahem k násilí ve filmových a literárních dílech. Je autorem obratně napsaného románu Zabíjení (2004), který má podobný půdorys příběhu jako Nitro těžkne glycerínem. V těchto historkách o brutálních zabijácích ve světě budoucnosti je absence kladných hrdinů omluvena extra porcemi sarkasmu a černého humoru. Odvrácená tvář Štěpána Kopřivy má na svědomí spolupráci na scénáři úspěšného televizního seriálu Místo nahoře.

Spolupracujete nyní výhradně s výtvarníkem Jiřím Grusem. Čím vám Grus vyhovuje?
Ani náhodou, žádná výhradka, my tady, v Čechách, jsme všichni vesele promiskuitní. Na české komiksové scéně v tomhle ohledu běsní ještě pořád duch sedmdesátých let -AIDS je daleko a monogamie je raritnější než Z-grill. Ale fakt je, že s Jirkou Grusem spolupracujeme nejčastěji: asi proto, že oba bereme komiks jako jednu z hlavních věcí, kterou bychom se chtěli zabývat, a není to pro nás jen bokovka, co si člověk šmudlá po večerech.

Co by se muselo stát, aby vás komiks uživil?

Klíčové je vybudovat si autorskou pozici, jež zajišťuje stabilní zahraniční odbyt. Jenže to je asi tak snadné jako prosadit se v Hollywoodu. Z východní Evropy na mezinárodní komiksové scéně zatím prorazilo pouze pár kreslířů, Grzegorz Rosizski z Polska, Igor Baranko z Ukrajiny, Alex Maleev z Bulharska. A tuším, že jenom jeden scenárista: Darko Macan z Chorvatska.

Jakým způsobem jste na Nitru spolupracovali? Dával jste Grusovi psaný scénář, nebo i náčrtky ...?

Vždycky kromě vlastního scénáře nadrásám takový neumělý stránkový rozkres - z jakého úhlu je jaký záběr, jak budou obrázky rozmístěné po stránce a tak. Ale po čistě výtvarné stránce jsem to nechal úplně na Jirkovi. Já jsem se jenom snažil, aby scénář obsahoval co nejvíc motivů, o kterých vím, že Jirku baví a je v nich king - jako určitá bizarní tělesnost, sci-firetro ošuntělost a podobně.

Prý jste nechal Gruse zvětšovat hrdinkám jejich ňadra. Není prsatá hrdinka už trochu klišé?

Klišé je něco, co neustálým opakováním ztratilo svůj význam. Vážně si myslíte, že kozy ztratily svůj význam? Já si to teda rozhodně nemyslím.

Neptal jsem se na prsa jako taková, ale na ty vaše oblíbené balóny. Proč někdy nevezmete ohled na čtenáře, pro které neplatí rovnice „co je velké, to je hezké“?

Protože takoví čtenáři jsou pouhý kulturní mýtus.

Ve svých příbězích často s nadsázkou používáte extrémní násilí. Je to vaše reakce na přepjatý humanistický optimismus západních
Fotocivilizačních hodnot, nebo vás to rajcuje?

Do jisté míry samozřejmě obojí. A z vypravěčského hlediska na sebe násilí - a destrukce obecně - váže úžasné množství energie. Ale především je to ultimativní kód pro zánik, rozklad, entropii, prostě pro chaos. Jelikož chaos patří k našim životům, takzvané pokleslé žánry si vyvinuly vlastní prostředky, jak se s tím popasovat.

Spolupracoval jste na krátkém filmu Byl jsem mladistvým intelektuálem, kde jste si dělali legraci z obrýlených knihomolů odtržených od reality. Zastáváte tutéž pozici i dnes, když proti intelektuálům brojí už i Václav Klaus?

Ale to není přece tak, že člověk mění názory ve stylu „sakra, tuhle pozici už zastává nějak moc lidí, je na čase nahodit něco třeskutě originálního“. Jak už sám název Mladistvého intelektuála napovídá, vnímám intelektualismus jako určitou fázi, kterou si musíte v životě projít. Něco jako beďary. Intelektuálové jsou v podstatě ekvivalent zastydlých puberťáků. Natolik je okouzlilo zjištění, že mají mozek a že ho můžou používat, že se nedokázali posunout dál a začlenit tuhle zkušenost do svého života.

Kde jsou vaše komiksové základy? Vyrostl jste na Čtyřlístku?

Čtyřlístek je absolutní základ, o tom žádná - i když Kometu jsem taky zkompletoval, nepopírám. Ale Čtyřlístek byl - a věřím, že pro dnešní prcky stále je - alfou i omegou dětské existence. Ve čtyřech letech jsem nutil dospělé, aby mi ty sešity četli tak dlouho, dokud jsem je neuměl nazpaměť, a pak jsem se zpětným dosazením mluveného slova do bublin naučil číst.

Brak podle vás odráží realitu lépe než vysoké umění. Není to spíš tak, že vysoké umění oslovuje určitou část publika a přináší jí stejně autentický odraz reality jako brak pro jiný typ publika?

Pokusím se to vysvětlit - ve vysokém umění je osobní vklad autora většinou daleko vyšší než v takzvaném braku, což je terminus technicus bez pejorativního označení. Realita se tam k nám dostává výrazně zkreslená, protože byla kódovaná autorovým osobním mozkovým filtrem. Ale brak se snaží zavděčit každému, a tudíž do něj autor musí zakomponovat způsob myšlení tisíců - v případě Dana Browna miliónů - čtenářů. Když čtu „vysokého“ autora, mívám pocit, jako bych naslouchal názorům někoho jiného. Můžou mě obohatit, můžu s nimi polemizovat, to všechno je určitě fajn. Ale brak v sobě obsahuje názory desetitisíců lidí -právě proto, že je musí převzít, aby se zalíbil. Jsou v něm informace v surovém, nikým nepřežvýkaném stavu, čekají na vás, jestli je dokážete extrahovat, nebo jestli se spokojíte s tím, že vám nějaký vysoký autor řekne, co si o světě myslí on. Jak líp pochopíte a procítíte, co byla studená válka? Když si přečtete eseje Zbigniewa Brzeziňského, nebo když si pustíte Ramba?

Jaký je Štěpán Kopřiva v osobním životě? Cítíte očistný účinek vlastních krvavých děl, takže jste v praxi mírný jako bankovní úředník?

Nemám ponětí a ani to moc nezkoumám. Baví mě pitvat zajímavé věci. Já osobně moc zajímavý nejsem.

Co si o současném komiksu myslíte vy?