Česká loutková animace, která kdysi uměla dobýt svět, nemá na růžích ustláno. Není to tak dávno, co Aurel Klimt konstatoval, že pro FIMFÁRUM II nesehnal hlavního sponzora. Další celovečerní filmy se většinou nacházejí ve fázi scénáře či snů a chce se téměř říct, že kontinuitu drží jen večerníčky. Když se v pořadu Jana Krause Uvolněte se, prosím! objevila začátkem září minutová animovaná groteska DOMEČKY, zajeli jsme se podívat do Zlína, kde se tahle hříčka vyráběla. O týmu studia Sp2 režiséra Cyrila Podolského bude brzy slyšet i díky večerníčku KRYSÁCI. Jak se jednomu takovému českému loutkovému studiu daří?
Není to tak, jak by se při prvním pohledu na programy kin, plné zahraničních animovaných filmů pro celou rodinu, mohlo zdát. Uprostřed módního přísunu 3D filmů si sice málokdo vzpomene na to, že se u nás po revoluci rozpadla velká animátorská studia včetně Trnkových Bratří v triku, ale to přece neznamená, že loutkovou animaci počítačová 3D technologie definitivně vytlačí. Móda pomine a Paleček z Fimfára může vesele tančit s Mrtvou nevěstou na jednom parketu - on výjimečný patinou historie a ruční práce, ona stvořená do světa neomezené digitální fantazie. A to i když nevěsta pochází z mezinárodních a mládeneček z národních poměrů. Filmová 3D animace je u nás (pomineme-li počítačové hry) stále v počátcích.
Co se týče nákladů, vyjdou prý obě technologie kupodivu srovnatelně. Finance, které v loutce pozřou dlouze vyráběné vteřiny - čili pracovní síla a pronájem prostoru, ve 3D spolykají počítače a počet animátorů. Pro představu: jeden díl Domečků pro Krause čili pětasedmdesát vteřin se točí asi týden, tedy stejně dlouho jako díl komerčního televizního seriálu. Minuta klasické loutkové animace stojí u večerníčkové produkce průměrně sto tisíc korun. Jen stavba scény a loutek v případě Domečků však přijde na několikanásobek. O peníze tu jde až v první řadě, ale dá se to sfouknout po česku skromně.
VE ZLÍNĚ U KUTILŮ
V šeru zlínského ateliéru, kde své bezbřehé fantazie kdysi uváděl v animovaný život Karel Zeman, stojí jeden již proslavený, mnohem obyčejnější domek než ty nové mluvící. Kdysi v něm bydlel Pat a Mat. Teď ale není v hrnci na plotně nic, stejně tak v ledničce, sklep až příliš uklizený, po destrukčním a experimentátorském duchu ani stopy. Jen tichá konvenční nuda loutkového předměstí. A přece! Až symbolicky působí o stůl opřená náhradní střecha s vyřezanou dírou ve tvaru siluety Mata, jak jí v jednom díle naplacato propadl. Otvor hovoří za vše. Pomník padlým.
I Pat a Mat ve stáří své poslední série bydleli tady v e Zlíně, kousek za krematoriem, na kopci za městem z cihlových domečků, kde stojí filmové ateliéry, jejichž sláva se kdysi dotýkala animovaných hvězd. A tady, nad zlínskou filmovou školou, nad patrem někdejšího ateliéru Hermíny Týrlové, nad zmíněným Zemanovým ateliérem sídlí až pod střechou malé loutkové animační studio. Kromě vzácně vícegeneračního štábu a pitoreskních Domečků se tu tísní v krabici i dva loutkoví krysáci z Vizovic a jeden potkan z Prahy, které za rok a čtvrt čeká televizní sláva.
„Náš tým se sešel právě na poslední díly Pata a Mata,“ vysvětluje režisér Cyril Podolský. „Chtěli jsme v loutkové tvorbě pokračovat, tak jsme rozjeli vlastní studio. Začali jsme pár reklamami a chtěli točit vlastní filmy, ale nejprve jsme se pustili do večerníčku, protože ani reklama, ani solitérní tvorba studio nestabilizují.“ Nejdříve řekl „neuživí“, ale pak si to rozmyslel.
Sami Krysáci by se asi vesele divili, že něco „stabilizují“. Hubert a Hodan, správní vesničtí ogaři, jeden tenký, druhý tlustý, bydlí na malovaném smetišti blízko Vizovic v šuplíkách starého šicího stroje. Dojemně se starají o sádrového trpaslíka Ludvíka. Jednoho dne k nim s novou zavážkou smetí dorazí v rozbité mikrovlnné troubě frajer Eda, laboratorní potkan z Prahy. Zažívají dobrodružství s pavoukem, krtkem, mixérem, slimákem nebo kocourem a Hubert si každý večer nasadí brýle a píše o tom kroniku. Bolek Polívka mluví Huberta a Hodana valašským a Edu pražským dialektem, se všemi ostatními postavami příběhu vypomáhá Jiří Pecha. DINOSAUŘI A KOMPROMISY
Jenže Krysáci, kteří poběží v televizi, nebudou mít takový autorský švih jako ti původní z pilotního demosnímku. Když Sp2 nabídlo České televizi pilotní verzi, nastalo prý delší vyjednávání. Oba dialekty museli scenáristé zmírnit. A nejen dialekty. Když už se v zemi hezkých českých pohádek a laskavého humoru stanou krysy ze smeťáku kladnými večerníčkovými hrdiny, musí být výsledný dojem malebný. Zacílit se musí co nejpolopatičtěji na nejmenší diváky. To znamená, že kombinaci reálných smetištních předmětů s výtvarnými rekvizitami museli autoři upravit na pouze výtvarně stylizovanou scénu, jíž se ujal malíř Aleš Výmola. Ono je to dvojsečné. Česká televize je mezi animátory pověstná tím, že se i v době celorodinných amerických dětských 3D trháků drží názoru, že večerníčky mají být národní, výchovné, nenásilné a zaměřené především na předškolní děti. Budiž. Ale její přehnaná úzkostlivost je spíše projevem veřejnoprávního dinosaurismu. I kdyby bylo televizní publikum už naprosto zhlouplé desinfekční seriálovou stravou, Krysáci v původní verzi by nikomu nemohli připadat jako underground. Navíc valašští krysí ogaři jdou dokonce i s módou! Shodou okolností ohlásila megastudia Pixar i Aardman, že taktéž chystají na příští sezónu filmy o krysách.
Autoři Krysáků, kteří by se měli objevit na obrazovkách koncem roku 2007, se s uměleckým kompromisem smiřovali těžce, ale nakonec jsou rádi, že se projekt podařilo prosadit: „Televize je zadavatel a ten klade podmínky. A my jsme na začátku, jméno si teprve budujeme a autorský seriál večerníčků je pro nás vynikající reference. Každá televize má prostě svou dramaturgickou linku, i když to může tvůrce srážet.“ Pamatuje Cyril Podolský projekt, v němž by měl úplnou tvůrčí svobodu? „Pro klip Proud na písničku skupiny Už jsme doma jsme si mohli vymyslet, co jsme chtěli, a neměli jsme dramaturgická omezení. Ale logicky jsme pak neměli dostatek prostředků, a to nás omezovalo úplně stejně.“
A jsme zase u financí. Česká televize je jedinou institucí, která dlouhodobě podporuje náš animovaný film a momentálně svou existencí dorovnává pseudozákon o podpoře kinematografie. Zároveň má na zdejší animovanou tvorbu tak trochu monopol. Tuto praxi zažívají naplno i další česká animační studia.
„Klasická česká loutka například nesmí být nahá!“ vysvětluje Cyril jednu z nesmyslných výtek, jež několikrát po sobě potopily realizaci jeho Škared. Parafrázi Romea a Julie, situovanou do přízračného starobince s moduritovými zrůdičkami. O pozdní lásce dvou důchodců tu vypráví invalidní kocour Merkucio, přičemž největším nepřítelem je přísný pečovatel Montekapulet. Škaredy jsou nejprogresívnější, ale paradoxně nejstarší z Podolského nápadů. A nejnerealizovatelnější, protože bez grantu to u nás prostě nejde - animátorský píseček je tu velmi malý a Sp2 nejsou jediní, kdo shání finance. Již legendární je v tomto ohledu k ledu uložený film Golem jedné z největších ikon české animace Jiřího Barty. Tak co by ti mladí vlastně chtěli? Jejich umělecká reakce je předvídatelná - čím malebnější budou Krysáci, tím morbidnější budou Škaredy.
BARTOŠKA JAKO ROZHLEDNA
Animace je maratónem trpělivosti. Je to želví práce. Tisíce hodin ve studiu a milimetrové pohyby loutek. Maximální soustředění na detail. Režisér hýbne loutkou a usedne na stojan opodál, aby nestínil kameře. Řekne: „Čtyři.“ Obsluha u počítače za plentou čtyřikrát klikne myší a ozvou se čtyři cinknutí. Režisér opět vstává, hýbne, sedne a řekne: „Jeden.“ Ozve se jedno cinknutí. „A teď mi to pusť tam a zpátky, jak to vypadá,“ sleduje režisér monitor. A tak stále dokola, od rána do noci. Čas stojí.
Stojí tu i strašidelná rozhledna. Jde zatím jen o bezplatnou sázku na štěstí - pilotní díl potenciálního večerníčku Strašidlení, který chce Sp2 nabídnout televizi. „Snažíme se nabízet už hotové pilotní ukázky, nejen námět na papíře. Máme takto paralelně rozjetých několik projektů a vyvažujeme je tak, abychom nenarušili běh studia.“ vysvětluje strategii Cyril. Ale momentálně spíše potřebuje absolutní klid. Lepí zeleným chrličům na rozhledně dračí křidýlka. Nejprve mrňavá, pak větší a pak ještě větší. Později doplní jeden z nejmladších členů týmu Kamil Mareš do záběru počítačový déšť a chrliče si křídla rozestřou nad hlavami jako deštníky. Bude tu bydlet profesor Klíč se třinácti strašidly, která vyrobil tak nešikovně, že se stydí strašit. Naštěstí přijíždí profesorova neteř Verunka a není to zrovna pasívní holčička.
„Ve StrašidLení nám jde o skloubení hraného a trikového filmu, je to už prostorově uvolněnější a výtvarně navazujeme na zemanovskou tradici,“ říká režisér. Chce tím říct, že Strašidlení BUDE strašidelné. Pokud to ovšem Česká televize dovolí ... Kameraman Zdeněk Krupa doplňuje: „Velká studia mají finance na špičková triková technická zařízení, ale my si musíme improvizovaně vypomáhat, stejně jako to dělal Zeman.“ A Cyril: „Je to cesta experimentu. Mám pocit, že v určitou dobu český loutkový film začal jít jen jedním směrem. Vliv silné trnkovské školy dospěl až k dogmatu, že z ní nelze vybočit. A tím se paradoxně otevřela velmi široká cesta, na níž se dá prosadit. Cítím tradici v Zemanovi, ne v Trnkovi. Protože on nasál všechny vlivy kolem a dělal si to po svém. A dělal to fantasticky. Až budeme točit Filipa, tak tam budou velikánské dekorace, konečně můžeme do výšky...,“ sní Podolský o celovečerním filmu, v němž by měla hrát hlavní roli loutka harmonikáře Václava Koubka. Už i ta stojí vedle na stole. Jen sehnat peníze.
„Je to běh na dlouhou trať,“ říká Cyril, „ale když viděl náš produkční Lukáš Záhoř první pokusy o Strašidlení, byl tak nadšen, že mi volal: ,Tak si řekni, koho bys do toho chtěl!‘ A já: ,Rozhlednu by měl mluvit Bartoška, hudbu nejlíp zvládne Hapka a k jednotlivým strašidlům dostaneš seznam.‘“ Než tenhle článek vyjde, je hotové DVD s pilotní ukázkou nového večerníčku, v níž rozhlednu skutečně mluví Bartoška, autorem hudby je Hapka a první z hlasů strašidýlek - Chantal Poullainová, Jiří Pecha i Bolek Polívka - dali předběžný souhlas ke spolupráci. A rýsuje se varianta, že by Škaredy mohly ožít alespoň ve videoklipu ke skladbě Petra Hapky, jenž by si takovouhle speciální lahůdku nechal líbit s velkým gustem.
Cyril se spokojeně zadívá na připravenou scénu. „My prostě upřímně věříme tomu, co děláme, a kompromisy chceme minimalizovat. Pokud nám pod rukama nezmizí to napětí a tvůrčí atmosféra, jednoduše tím nakazíme osobnosti, se kterými chceme spolupracovat. Jiné zbraně nepoužíváme.“
Co si o podporování českého animovaného filmu myslíte vy?
