Výpadek autobusové dopravy, který postihl Ústecký kraj počátkem srpna, vyšuměl jako běžná banální nepříjemnost. Už to zase jezdí, tak co. Vypravil jsem se v době výpadku do kraje, kde autobusy nejezdily, a o několik dní později v jedné odříznuté obci udělal s panem starostou inventuru dopadů. Celá věc není banalita, ale neuvěřitelná sprosťárna vůči chudým lidem na vesnici.
Vyjedu po lounské dálnici, sjedu z hlavní na Klobuky a ve vsi se ptám u autobusové zastávky, jestli jezděj. Je pátek čtvrtého, obce jsou čtvrtý den bez spojení - od prvního.
„Jezděj, tady je to dobrý. Sem ještě jezdí Mělník!“ vysvětlí místní muž.
„Ale v Telcích nejezdí!“ přidá se romská žena. „My tam zrovna jdeme!“ Nabídnu odvoz, abych měl autentický prožitek pomoci výpadkem postiženým, ale když přistoupí její manžel, pochopím, že to ti praví nebudou. Muž smrdí špínou tak, že by ho do hromadné dopravy nepustili. Naštěstí jsou Telce blízko a rodina vystoupí. Já si prohlédnu opuštěné autobusové zastávky, kde ani není napsáno, že to nejede, a pokračuji na Peruc. Tam právě odjíždí jakýsi autobus - řidič tvrdí, že tady autobusy jezdily vždy normálně, ale pak se uřekne, že tuhle trať vůbec nezná. Už je znát, že je něco v nepořádku. Pak zamířím do Loun -cestou se v několika vesnicích pobavím s místními, kteří říkají, že to opravdu nejezdí, ale až na lounském autobusovém nádraží, před polednem všedního dne opuštěném jak po bombardování, se u většiny odjezdových stání ve větru klinká ve fólii zatavený papír s nápisem, že to nejede.
Proud lidí, co naštvaní či ustaraní odcházejí od přepážky informací, jež je ujistí, že jim to skutečně nejede, je neustálý. Před okénkem se tvoří fronta a po hodině očumování jsem až překvapen počtem těch, kterým ta nedohoda úředníků zasáhla do života. Jsou to lidé v levném oblečení, s taškami plnými věcí, jež kamsi transportují, studenti a stařenky, chlapíci v bundách od Vietnamců, co jedou z práce, vesnické ženy jedoucí z nákupu, důchodkyně na cestě od lékaře. Těch, kteří nemají auto, nemají na taxíka a musejí se kodrcat autobusem, je prostě hodně. Více, než si současný městský člověk připouští. Přesněji -kolaps autobusové dopravy v Ústeckém kraji postihl asi čtyřicet tisíc lidí.
Proč vlastně autobusy nejezdily? V úplnosti na tuhle otázku doufám odpoví až trestní senát, takže jen rámcově. Už koncem července MF Dnes upozornila, že od prvního srpna je ohrožena v Ústeckém kraji autobusová doprava, neboť kulminují spory mezi krajským úřadem a dopravcem -Dopravní podnikem Ústeckého kraje. To byl v kraji prakticky monopolní dodavatel nejdůležitějších autobusových spojů. Dopravu na linkách, jež se musejí dotovat, platí právě kraj. Náklady na kilometr se v ČR kraj od kraje značně liší - od dvaceti do devětatřiceti korun za kilometr. Dopravce požadoval uhrazení ztráty 315 miliónů korun. Loni dostal od kraje 180 miliónů korun, poskytl prý ale kraji služby za 254 miliónů korun. Ústecký hejtman Jiří Šulc řekl MF Dnes: „Podnik požaduje dalších 248 miliónů, což je dohromady skoro jedna miliarda, a je to nejdražší podnik v České republice.“ Podle posledních informací dopravní podnik žádá od kraje za ztrátu z osobní dopravy za poslední tři měsíce asi 70 miliónů korun.
Jinak řečeno: oba subjekty se nedohodly na penězích. Civilizovaný postup v podobném případě spočívá v podání žaloby na neplatiče, případně v žádosti o předběžné opatření soudu. Když nedohoda vrcholila, vzal však Dopravní podnik Ústeckého kraje jako rukojmí cestující a přestal jezdit. To nedovoluje nejen dobrý mrav, ale ani licence na dopravu v kraji. Kraj začal jednat s jiným dopravcem, ale vzhledem k šibeničním lhůtám nebylo jednání úspěšné. Pak kraj podal stížnost k antimonopolnímu úřadu. Dopravce měl bez jakýchkoliv pochybností na autobusovou dopravu v kraji monopol. Obě strany na sebe podaly žaloby a trestní oznámení a probíhala horečná jednání, provoz však byl obnoven až čtvrtý den výpadku, v pátek čtvrtého v osmnáct hodin večer. Osmého srpna kraj vydal správní rozhodnutí, jímž nařídil dopravci zachovat provoz autobusů. Slíbil na jeho účet poukázat zálohu šestnáct a půl miliónu korun. Nařízení krajského úřadu má platit do osmého září, od devátého září by po Ústeckém kraji měly jezdit autobusy nového dopravce, který vyhraje výběrové řízení. Nic z těchto dohod však neznamená, že k dalšímu výpadku do termínu, kdy pro Ústecko začne jezdit jiný dopravce, opět nedojde.
Jsem pořád na lounském autobusáku, zařadím se do fronty u informačního okénka a ptám se, kam to dnes opravdu vůbec nejede. Dostanu tip na Tuchořice, malou střediskovou obec u hranic kraje. Už cestou, ve vesnici jménem Lipno, rezignovaně stojí u zastávky žena středního věku s dítětem. „My čekáme, jestli to třeba nepojede. Jsme z Loun, jsme tu na dovolený a v úterý jsme sem museli jet taxíkem. Ale teď už bych za něj platila opravdu nerada.“
Čtyři kilometry za Lipnem jsou Tuchořice a tam už na zastávce ani nikdo nečeká. Obejdu pár chalup a opět si potvrzuji, že lidé jsou naštvaní až neuvěřitelně. Dvě starší ženy sedí na lavičce před domem: „Co nám vypnou příště? Proud? Na nás na vesnici se už všichni vykašlali!“ Starší muž v rádiovce vyjádří stejné postoje mnohem řízněji. Pak už jen jdu do místní hospody a zase jako všude předtím se dozvídám o pánech z kraje, kteří už na lidi skutečně vůbec nemyslí, o tom, jak je vesnice každým rokem dál a dál od města, o tom, jak mladí stejně odejdou, protože se tady už vlastně skoro nedá žít - už ani nejede autobus -, a nevím, co těm místním říct. Tak si jen telefonicky dohodnu schůzku s panem starostou a nechám Tuchořice jejich osudu. Autobus jim začne jezdit až v pondělí - je pátek večer, v kraji se sice autobusy pomalu rozjíždějí, ale v pátek večer a přes víkend do Tuchořic nic nejede, ani když výluka není.
Skoro týden poté sedíme s panem starostou Ladislavem Kubiskou a paní místostarostkou Marií Šůmovou. Udělali pro Reflex inventuru dopadů výluky. „Asi před pěti lety už omezili počet autobusů, ale tohle se nestalo ještě nikdy. Nikdo to tu nepamatuje,“ říká paní místostarostka. Obec má se svými částmi sedm set obyvatel. Přímo výluka postihla asi dvě stě z nich, šlo o lidi, kteří se nedostali do práce, o problémy s nákupy a z lidského hlediska asi nejbolestivější je causa onkologického pacienta, jenž se kvůli výluce prostě nedostal na pravidelnou návštěvu lékaře. Nepřímo - alespoň pocitem, že už dneska vesnice nikoho z „pánů“ opravdu nezajímá - byli postiženi všichni. V obci samotné jsou prodejny, ale v některých jejích částech, malých osadách okolo, nejsou. Pomalu zanikly, jak v nedalekých a donedávna autobusem dostupných městech vyrostly hypermarkety. „Takže některé babičky se musely prosit sousedů, kteří mají auto, aby jim nakoupili alespoň základní potraviny. Bez nich by neměly ani chleba.“
Výpadek autobusové dopravy na Ústecku není marginálním problémem, ale arogancí vůči nejchudším lidem na venkově. Proto doufám, že v již započatých trestních řízeních policie najde viníka čtyřdenní izolace vesnic na Ústecku a soud jej pak zavře, aby si té izolace užil na vlastní kůži.
„Jezděj, tady je to dobrý. Sem ještě jezdí Mělník!“ vysvětlí místní muž.
„Ale v Telcích nejezdí!“ přidá se romská žena. „My tam zrovna jdeme!“ Nabídnu odvoz, abych měl autentický prožitek pomoci výpadkem postiženým, ale když přistoupí její manžel, pochopím, že to ti praví nebudou. Muž smrdí špínou tak, že by ho do hromadné dopravy nepustili. Naštěstí jsou Telce blízko a rodina vystoupí. Já si prohlédnu opuštěné autobusové zastávky, kde ani není napsáno, že to nejede, a pokračuji na Peruc. Tam právě odjíždí jakýsi autobus - řidič tvrdí, že tady autobusy jezdily vždy normálně, ale pak se uřekne, že tuhle trať vůbec nezná. Už je znát, že je něco v nepořádku. Pak zamířím do Loun -cestou se v několika vesnicích pobavím s místními, kteří říkají, že to opravdu nejezdí, ale až na lounském autobusovém nádraží, před polednem všedního dne opuštěném jak po bombardování, se u většiny odjezdových stání ve větru klinká ve fólii zatavený papír s nápisem, že to nejede.
Proud lidí, co naštvaní či ustaraní odcházejí od přepážky informací, jež je ujistí, že jim to skutečně nejede, je neustálý. Před okénkem se tvoří fronta a po hodině očumování jsem až překvapen počtem těch, kterým ta nedohoda úředníků zasáhla do života. Jsou to lidé v levném oblečení, s taškami plnými věcí, jež kamsi transportují, studenti a stařenky, chlapíci v bundách od Vietnamců, co jedou z práce, vesnické ženy jedoucí z nákupu, důchodkyně na cestě od lékaře. Těch, kteří nemají auto, nemají na taxíka a musejí se kodrcat autobusem, je prostě hodně. Více, než si současný městský člověk připouští. Přesněji -kolaps autobusové dopravy v Ústeckém kraji postihl asi čtyřicet tisíc lidí.
JÁDRO PUDLA
Proč vlastně autobusy nejezdily? V úplnosti na tuhle otázku doufám odpoví až trestní senát, takže jen rámcově. Už koncem července MF Dnes upozornila, že od prvního srpna je ohrožena v Ústeckém kraji autobusová doprava, neboť kulminují spory mezi krajským úřadem a dopravcem -Dopravní podnikem Ústeckého kraje. To byl v kraji prakticky monopolní dodavatel nejdůležitějších autobusových spojů. Dopravu na linkách, jež se musejí dotovat, platí právě kraj. Náklady na kilometr se v ČR kraj od kraje značně liší - od dvaceti do devětatřiceti korun za kilometr. Dopravce požadoval uhrazení ztráty 315 miliónů korun. Loni dostal od kraje 180 miliónů korun, poskytl prý ale kraji služby za 254 miliónů korun. Ústecký hejtman Jiří Šulc řekl MF Dnes: „Podnik požaduje dalších 248 miliónů, což je dohromady skoro jedna miliarda, a je to nejdražší podnik v České republice.“ Podle posledních informací dopravní podnik žádá od kraje za ztrátu z osobní dopravy za poslední tři měsíce asi 70 miliónů korun.
Jinak řečeno: oba subjekty se nedohodly na penězích. Civilizovaný postup v podobném případě spočívá v podání žaloby na neplatiče, případně v žádosti o předběžné opatření soudu. Když nedohoda vrcholila, vzal však Dopravní podnik Ústeckého kraje jako rukojmí cestující a přestal jezdit. To nedovoluje nejen dobrý mrav, ale ani licence na dopravu v kraji. Kraj začal jednat s jiným dopravcem, ale vzhledem k šibeničním lhůtám nebylo jednání úspěšné. Pak kraj podal stížnost k antimonopolnímu úřadu. Dopravce měl bez jakýchkoliv pochybností na autobusovou dopravu v kraji monopol. Obě strany na sebe podaly žaloby a trestní oznámení a probíhala horečná jednání, provoz však byl obnoven až čtvrtý den výpadku, v pátek čtvrtého v osmnáct hodin večer. Osmého srpna kraj vydal správní rozhodnutí, jímž nařídil dopravci zachovat provoz autobusů. Slíbil na jeho účet poukázat zálohu šestnáct a půl miliónu korun. Nařízení krajského úřadu má platit do osmého září, od devátého září by po Ústeckém kraji měly jezdit autobusy nového dopravce, který vyhraje výběrové řízení. Nic z těchto dohod však neznamená, že k dalšímu výpadku do termínu, kdy pro Ústecko začne jezdit jiný dopravce, opět nedojde.
TUCHOŘICE, ODŘÍZNUTO
Jsem pořád na lounském autobusáku, zařadím se do fronty u informačního okénka a ptám se, kam to dnes opravdu vůbec nejede. Dostanu tip na Tuchořice, malou střediskovou obec u hranic kraje. Už cestou, ve vesnici jménem Lipno, rezignovaně stojí u zastávky žena středního věku s dítětem. „My čekáme, jestli to třeba nepojede. Jsme z Loun, jsme tu na dovolený a v úterý jsme sem museli jet taxíkem. Ale teď už bych za něj platila opravdu nerada.“
Čtyři kilometry za Lipnem jsou Tuchořice a tam už na zastávce ani nikdo nečeká. Obejdu pár chalup a opět si potvrzuji, že lidé jsou naštvaní až neuvěřitelně. Dvě starší ženy sedí na lavičce před domem: „Co nám vypnou příště? Proud? Na nás na vesnici se už všichni vykašlali!“ Starší muž v rádiovce vyjádří stejné postoje mnohem řízněji. Pak už jen jdu do místní hospody a zase jako všude předtím se dozvídám o pánech z kraje, kteří už na lidi skutečně vůbec nemyslí, o tom, jak je vesnice každým rokem dál a dál od města, o tom, jak mladí stejně odejdou, protože se tady už vlastně skoro nedá žít - už ani nejede autobus -, a nevím, co těm místním říct. Tak si jen telefonicky dohodnu schůzku s panem starostou a nechám Tuchořice jejich osudu. Autobus jim začne jezdit až v pondělí - je pátek večer, v kraji se sice autobusy pomalu rozjíždějí, ale v pátek večer a přes víkend do Tuchořic nic nejede, ani když výluka není.
Skoro týden poté sedíme s panem starostou Ladislavem Kubiskou a paní místostarostkou Marií Šůmovou. Udělali pro Reflex inventuru dopadů výluky. „Asi před pěti lety už omezili počet autobusů, ale tohle se nestalo ještě nikdy. Nikdo to tu nepamatuje,“ říká paní místostarostka. Obec má se svými částmi sedm set obyvatel. Přímo výluka postihla asi dvě stě z nich, šlo o lidi, kteří se nedostali do práce, o problémy s nákupy a z lidského hlediska asi nejbolestivější je causa onkologického pacienta, jenž se kvůli výluce prostě nedostal na pravidelnou návštěvu lékaře. Nepřímo - alespoň pocitem, že už dneska vesnice nikoho z „pánů“ opravdu nezajímá - byli postiženi všichni. V obci samotné jsou prodejny, ale v některých jejích částech, malých osadách okolo, nejsou. Pomalu zanikly, jak v nedalekých a donedávna autobusem dostupných městech vyrostly hypermarkety. „Takže některé babičky se musely prosit sousedů, kteří mají auto, aby jim nakoupili alespoň základní potraviny. Bez nich by neměly ani chleba.“
Výpadek autobusové dopravy na Ústecku není marginálním problémem, ale arogancí vůči nejchudším lidem na venkově. Proto doufám, že v již započatých trestních řízeních policie najde viníka čtyřdenní izolace vesnic na Ústecku a soud jej pak zavře, aby si té izolace užil na vlastní kůži.
