„Nevím,“ říká Jan Rajter o čtvrtmiliardě korun, kterou nakonec dostane od státu za pozemek u Havraně. „Spíš se teď zajímáme o nový pozemek na hospodaření.“ Vykoupením devadesáti hektarů polí od muže, jehož expremiér Miloš Zeman označil za ekologického fundamentalistu, končí kauza NEMAK - neboli mostecká průmyslová zóna Joseph. Stát přichází, sedlák odchází. Za jakou cenu? Téměř 200 žalob kvůli hale, kde zatím nepracuje ani 200 lidí. Pošlapané referendum. A 250 miliónů za to, že Jiří Paroubek kandidoval v Ústeckém kraji.
Havraň není obec, kudy kráčel Josef Kajetán Tyl při psaní slov české hymny. V severních Čechách je však všechno relativní. Když si stoupnete k hale Nemaku, čnící nad obcí, otevře se vám morbidní scenérie, z níž i šedá hala hliníkárny vychází jako estetické uklidnění pro oči: nalevo sídliště Chomutova, před
vámi krásy Mostu a Litvínova, napravo komíny počeradské elektrárny. Mezi tím působí dvě stě padesát hektarů zatím převážně nedotčených luk a polí, které má nyní definitivně pozřít zóna Joseph a jež už protíná bez povolení postavená silnice, jako oáza.
Možná i proto tady zóna přezdívaná po jejím propagátorovi Džouzef Hojdar původně ani neměla být. Logičtější by bylo umístit hliníkárnu i další provozy těžšího průmyslu do ekologicky mrtvých míst. Tedy kamkoli na Mostecko kromě Havraně a bezprostředního okolí, kde ještě aspoň něco roste. Nakonec však stát rozhodl, že zónu vybuduje právě v polích kolem Havraně. Ne že by ji Mostecko nepotřebovalo: šestnáct tisíc frustrovaných nezaměstnaných je číslo, kvůli němuž se vyplatí pustit nějaký milión; například jen Nemak má nakonec zaměstnat téměř 1400 lidí. Ne však za jakoukoli cenu, proti vůli mnohých místních a právně i načerno. Kdyby se podobně rozhodli chovat občané, na něž chce stejný stát dohlížet, museli bychom delikventy vyvážet.
PTÁČCI
„Investoři mají rádi zelené louky. Mají rádi ptáky a lesy. V Mostě jsou sice brownfields (nevyužité, opuštěné lokality), ale proč bychom budovali továrnu uprostřed důlní jámy? Museli by nám dláždit cesty zlatem, abychom tam šli,“ měl podle Ekologického právního servisu (EPS), který ve sporu se státem, městem i investorem pomáhal Rajterovým, prohlásit v novinách Prague Pill zástupce firmy Nemak Pavel Kučera. Pro budování mostecké průmyslové zóny lze jen stěží najít výstižnější slova. Stát se totiž rozhodl v Mostě dláždit cesty zlatem, aniž by šlo o důlní jámy. Joseph už stál přes 600 miliónů korun, spoustu dalších peněz ještě pohltí. Stojí tak mnohem víc než ostatní srovnatelné průmyslové zóny, kde navíc našlo práci víc lidí.
„Myslím, že je to stejné jako s Temelínem,“ vysvětluje právník EPS Pavel Franc. Případem Nemak vs. Rajter a zónou Joseph se zabýval delší čas, pomáhal formulovat některé ze žalob. „Stát si v určitou chvíli uvědomil, že už ho Nemak stál tolik, že si teď nemůže dovolit couvnout, ať to stojí cokoli. Zóna v Havrani je ale nejhorší a nejdražší varianta ze všech možných. Už v roce 1993 se na tento účel našly pozemky na místě zbouraných obcí Pomořany, Třebušice a Ervěnice a kolem Mostu kvůli tomu postavili obchvat. Jen položení inženýrských sítí v Havrani stálo navíc šedesát miliónů korun.“
TAK TEDA JO
V jednom má Franc pravdu. Přestože máme zkušenost s kolínskou TPCA, kvůli jejíž investici skončilo město s miliardou dluhu, vábí chudší země včetně Česka investory tak usilovně, že se předhánějí, kdo jim dokáže k nohám hodit víc peněz. Když se například firma Philips Display rozhodla, že odejde z Hranic, chtěl jí ministr obchodu a průmyslu Milan Urban, jenž si na moment spletl stát se soukromou bankou, dokonce půjčit peníze na další výrobu.
V případě Nemaku, který předtím už odmítla Plzeň, se stát - stejně jako po něm Most i Havraň - rozhodl nejen pro velké peníze, ale i pro porušení zákonů. Nemá smysl vyjmenovávat všechna pochybení a téměř 200 žalob proti budování zóny, z nichž některé různé soudy už uznaly jako oprávněné. Sahají od zmaření referenda v Havrani o průmyslové zóně přes podíl současného ústeckého hejtmana Jiřího Šulce ve firmě, jež pro Nemak dělala územní plán, až k nápadně rychlému stavebnímu povolení či podivné státní dotaci Havrani. Když Nemak po čtyřech letech sporů zjistil, že se o jeho první hale mluví v podstatě jako o černé stavbě, začal se bát o svou dosavadní i budoucí investici. A pochopitelně začal chtít po českém státu záruky. Ty mohly znamenat jediné: že si Jan Rajter, největší rebel, sebere své krávy, kombajny a trambusy, přestane se soudit a zmizí Nemaku z cesty. Za to od něj stát vykoupí přes devadesát hektarů půdy - ovšem za třicetinásobek ceny zemědělského pozemku. Sedlák dostane za metr čtvereční dokonce víc, než za kolik například Most prodává investorům již zasíťovanou a připravenou půdu.
„Stát v tuto chvíli bohužel nemá nástroje na to, aby výkup spolufinancoval,“ uvedl koncem dubna v MfD šéf CzechInvestu Tomáš Hruda. O měsíc později, měsíc před volbami, se čtvrtmiliarda korun našla. Zničehonic ji našel premiér Jiří Paroubek, jenž kandidoval v Ústeckém kraji, kam spadá i Mostecko. Během čtrnácti dnů předvolební kampaně šlo do severních Čech šest miliard korun.
„Na těchto záležitostech se pracuje delší dobu,“ hájil ve stejných novinách premiér překvapivé rozhodnutí. „Je zřejmé, že každá vláda chce dokončit své funkční období s čistým stolem, s tím, že vyřeší svoje resty. Není se tedy čemu divit.“
Samozřejmě že ne. Konečně lépe rozumím výši daňové položky na své výplatní pasce.
NEHRAJTE SI SE STÁTEM
„Za pět let tady pomalu dosahují toho, co od začátku chtěli,“ vysvětluje svým hřmotným hlasem Jan Rajter. „Rozhodli jsme se odejít i kvůli tomu, že sem má přijít výrobce ledniček, a to bude ještě větší ekologická zátěž. Podle studie tady má denně jezdit spousta kamiónů.“
Rajter se právě vrátil z Mostu, který se má na čtvrtmiliardě, již dostane za pozemky, podílet 26 milióny. Pomalu jí kuře, upíjí pivo a přemýšlí, kde najde 500 hektarů kvalitní půdy pro nové hospodářství. Tedy zhruba stejně, jako má nyní. Po prodeji části pozemků mu totiž vedle zóny zbude ještě víc než čtyři sta hektarů. Rajter není troškař, jak je patrné i z jeho rozlehlé farmy. Najdete tu všechno od krav přes menší autovrakoviště až po naskládané betonové panely a pražce. Vše obhospodařuje se dvěma syny a manželkou.
Sedlák na svém vzdoru jistě dobře vydělal. Spíš než o penězích ale mluví o tom, co všechno udělal v zájmu mexické investice stát, Most i Havraň. Spolu s Francem z EPS se Rajter před čtyřmi roky například pokoušel v obci uspořádat referendum o Nemaku. Petici za referendum podepsala víc než polovina lidí a místním ho ve své kampani slibovala i budoucí starostka Zdena Smetanová, která prý sice byla pro průmyslovou zónu, ovšem proti Nemaku. „Jenže když se stala starostkou, hned obrátila a žádné referendum se nekonalo,“ vzpomíná Rajter. „A když lidi viděli, jak to dopadá, přestali věřit, že proti státu něco zmohou, a přestali se o to pomalu zajímat.“
Stejně tak si pamatuje, jak do zadlužené obce se zastavenými domy zničehonic přišlo od státu téměř 900 tisíc korun, prý jako úplatek. Nebo když chtěli stavět trafostanici za 160 miliónů těsně vedle jeho pozemku, aniž by jim dal svolení. Anebo když mu na statek poslali kontrolu životního prostředí, osm lidí v doprovodu policistů. Kvůli mastnému fleku pod traktorem dostal čtyřtisícovou pokutu. „Jsme neustále pod tlakem města, obec ze zóny v podstatě nic nemá,“ říká jeden z místních lidí dobře obeznámený s chodem obce i budováním zóny. Je proti zóně i Nemaku, kvůli existenční závislosti na Mostu chce zůstat v anonymitě. „Když něco potřebují, chodí lidi z Nemaku za zastupiteli. Jeden z nich teď například začal být pro zónu jen proto, že se jeho pozemek dostal do zóny, takže na ní sám vydělá. Ale už i na kraji tuší, že je Joseph průšvih, a vše spíš směřují do žatecké zóny Triangle.“
A má z toho něco samotná obec? Zatím jí dal Nemak dvakrát půl miliónu korun. Letos zatím nic, údajně kvůli nejistotě investice.
UŽ TAM STOJÍ
„Přál bych si, aby se situace v Havrani uklidnila,“ říká mostecký primátor Vladimír Bártl. „Vážím si pana Rajtera jako sedláka a chápu, že má pocit, že je vyháněn. Taky jsme se mu ale snažili vysvětlit, že tady máme šestnáct tisíc nezaměstnaných a že sem třeba další investor už nepřijde. Zóna situaci určitě nevyřeší, ale dost nám pomůže. Obsadit ji investory je běh na pět až deset let.
Primátor situaci v Havrani dobře zná. Před časem osobně objížděl majitele pozemků a přesvědčoval je, aby je kvůli zóně prodali. Někteří nehospodařili a rádi prodali. Tehdy je ale město vykupovalo za maximální cenu desetkrát nižší, než kolik nyní stát zaplatí Rejtarovi, takže po zasíťování může při případném prodeji investorovi vydělat. Na sedlákových devadesáti hektarech může finančně jen prodělat. Přinejmenším v jednom má ale Most štěstí. Na rozdíl od Kolína, jehož zhýčkaní nezaměstnaní montážními linkami TPCA pohrdají a raději dál nepracují, disponuje mnohem zoufalejší pracovní silou. Právě zdejší nezaměstnaní nakonec pracují i v Kolíně, takže mnohem bližší Havraní zřejmě nepohrdnou. Jinak však Bártl potvrzuje Kučerova slova, že velcí investoři mají rádi zelené louky, lesy a ptáky.
„Žádný velký investor dnes nepůjde do rozpadlých brownfields nebo na hýbající se povrch šachty, považují to za riziko. Lokalita se vybírala pro Nemak a v podstatě jsem neměli moc na výběr,“ přiznává.
A že je Joseph nejdražší zónou? „Nevím, jestli je nejdražší. Ta fabrika tam ale dneska stojí, takže by bylo sakra drahý, kdyby Nemak odešel.“
