nahoru

Země bez vůně

JIŘÍ RULF 12. května 2006 • 19:50

Když se vloni na podzim sešli básníci na hradě Bítov u Vranovské přehrady, bylo to po pěti letech a mnozí se těšili, že bude obnoven zvyk z let devadesátých, kdy se tu scházeli pod laskavou patronací zdejšího kastelána a básníka dr. Paukerta, alias Jiřího Kuběny, a v režii Martina Pluháčka-Reinera, majitele nakladatelství Petrov, každoročně.

Jen pár zasvěcenců vědělo, že jde vlastně o loučení. Nedlouho poté Pluháček oznámil, že ukončuje v dosavadním rozsahu činnost nakladatelství, které se (také z výtěžků knih Michala Viewegha) soustřeďovalo na vydávání a podporu domácí literární produkce. Pro tu je to velká rána, ovšem celé první pětiletí nového tisíciletí signalizovalo další pokles zájmu o českou prózu, a zejména poezii.

DOBA POSTPOETICKÁ


Už v roce 1998 prohlásil filosof Václav Bělohradský, že je dnes poezie mrtvá stejně jako opera, a přičetl to schopnostem mladší básnické generace. Té se (pro někoho možná překvapivě) zastal doyen českého básnictví Emil Juliš, když v jednom interview řekl: „Poezie jako každé umění je kreativní a kulturotvorná. Ale není vždy na básníkovi, zda a nakolik je jeho poezie čtena a působí. To mně hlavou nevrtá. Rád cituji skladatele Slavického: ,Člověk se musí dívat někam nahoru. A kumštýř je tu od toho, aby mu pomáhal.‘“ A na jiném místě textu Juliš říká: „Úspěch, to je záležitost široké veřejnosti, a tedy problematická. Říká se, že když například v USA nevydá prozaik jednou za rok nebo za dva knihu, ztrácí se z povědomí veřejnosti, mizí. Co se neobjevuje často v televizi nebo jiných hromadných médiích, jako by nebylo. Úspěch tedy chápu jako uspět u veřejnosti. Úspěšné jsou bestsellery. Úspěch není měřítkem hodnoty. Alespoň ne jen on. Přece Máchu nebo Holana nelze dobře nazvat úspěšnými.“
Václav Bělohradský ovšem neměl na mysli tento typ úspěchu. Dobře věděl, že poezie byla vždycky záležitostí minoritní. Šlo mu zřejmě spíš o to, že poezie v podání těch mladších ztratila jakousi vnitřní naléhavost, která jí byla vlastní od počátků. V té době - inspirována undergroundem - vrcholila vlna básní, kterým já říkám táckové, protože vznikaly většinou po hospodách. Tyto zveršované vtípky naprosto rezignovaly na jakoukoliv celkovou výpověď o světě kolem a nevážily si ani samy sebe. Vedle skutečného i hraného cynismu nemohla zaujmout ani poezie tradičně zaměřená do autorova nitra, jež pohříchu nebývá dost jedinečné na to, aby zaujalo druhé. Zvláště pak dnes.
Když v roce 1999 bilancoval v Lidových novinách Jiří Trávníček první desetiletí poezie ve svobodném státě, pak musel konstatovat, že „dala-li by se najít nějaká dominanta devadesátých let, pak by jí nebyl směr, skupina či autor, ale bludná básnická kniha hledající svého čtenáře. Obecně: čtenář. Ale kde tě, čtenáři, hledat? A co vlastně po mně chceš? Abych tu byla pro mnohé, nebo jen pro ty věrné, nejvěrnější? Chceš tedy ode mne postmoderně bavičskou lehkost, nebo výsostnost?“ Je třeba říci, že v letech po změně letopočtu toto hledání pokračuje. I když se jedna větev těch, na nichž závisí budoucnost poezie, chová k publiku až vlezle (viz tzv. slum poetry), značná část spektra se obrací jiným směrem. Trávníček ve zmiňovaném článku rozdělil českou poetickou scénu na čtyři generace. Ze čtrnácti autorů, kterým se u něj dostalo čestného názvu „patriarcha“, jich v mezidobí šest zemřelo (mj. Ivan Diviš, Jiřina Hauková a Jiří Kolář, z kategorie „mistrů“ pak Petr Kabeš a Miroslav Červenka), takže by se mohlo zdát, že kontinuita s velkou minulostí byla dále narušena. Pravdou je ale myslím opak.
Boom katolické poezie v posledních letech je mj. dokladem toho, že si část autorů (jmenujme alespoň I. M. Jirouse a Jaromíra Zelenku) uvědomuje Julišova slova o tom, že kumštýř má člověku pomáhat dívat se nahoru. Svou oporu tito autoři hledají v katolické víře, jiní tento typ víry nepotřebují, ale jejich spiritualita je zřejmá. Dalším potvrzením vážnosti, s níž zase začíná být poezie brána, je fakt, že si autoři stále více uvědomují souvislost slova „umění“ se slovem uměti. Už mladý Radek Malý pěstuje vázaný verš a tato až móda prostupuje všemi generacemi, přičemž je třeba připomenout, že umění rýmovat nelze ztotožňovat s uměním básnické formy.
Pokud jde o ty generace - ze starší vrstvy patriarchů si dál zachovává výsostnou formu Karel Šiktanc. Jinak se do této vrstvy už posunuje generace šedesátých let: Pavel Šrut, Ivan Wernisch, Miloslav Topinka. Současnost českého básnictví leží ovšem především na generaci střední, která cítí potřebu první bilance. V posledních dvou letech vydali buď výbory, nebo soubory svých básní Vladimír Křivánek, Petr Hruška, Bogdan Trojak, Petr Borkovec, Vít Slíva. Připočteme-li k nim ještě Lubora Kasala, J. H. Krchovského, Sylvu Fischerovou a Petra Halmaye, pak zde máme velmi silný střed, od něhož lze ještě hodně očekávat. Posuzovat mladé je vždycky ošidné, ale o talenty není nouze (Rudčenková, Malý). Co je ovšem varováním, je trvale malý zájem básníků o to, co se děje za humny, hrozba provinciálnosti, která už dostává výraz v žabomyších válkách různých zájmových skupinek. A k tomu přistupuje ostych před velkým oslovujícím gestem a časté úniky k jakési pastorální idyle.

VE STÍNU BESTSELLERŮ


Poněkud jiná situace je v próze. Na počátku letošního roku se Jiří Kratochvil, v devadesátých letech nejpilnější český sběratel literárních cen, v článku v Lidových novinách otázal: „Zahubí svoboda literaturu?“ A odpověděl si: „Svoboda nezahubí literaturu, jen ji přivede k jejímu skutečnému údělu a k jejím čtyřiceti (nebo padesáti) čtenářům.“ „Ne, děkuji. Do takovéhoto klubu vstoupit odmítám,“ odpověděl mu v Hostu Jiří Trávníček. „Co by to vlastně bylo za klub? Těch, které nikdo nechce? Útulek pro nečtené spisovatele? Nebo jde o spolek autistů přes literaturu? V tomto tvrzení se totiž ztrácí základní smysl psaní samého: schopnost a ochota dělit se, nabízet vlastní zkušenost jako zkušenost, jež se potřebuje dotýkat i někoho jiného.“
Z tohoto hlediska, které lze uplatnit na prózu i na poezii, je ovšem situace v literatuře fatální a odráží mnohem hlubší problémy společnosti (a nejen naší). Především je to neschopnost komunikace a marné hledání smyslu lidského snažení. „Chci být i kýmsi čten,“ napsal před lety František Halas a tuto touhu s ním myslím sdílí naprostá většina dnešních tvůrců. Ale hledání partnera je čím dál obtížnější. Obrátil jsem se na dva (podotýkám velmi úspěšné) spisovatele střední a mladé generace, jimž oběma shodou okolností vyšla v loňském roce nová kniha, s otázkou, jak vnímají stav dnešní literatury. Petra Hůlová, jeden z největších mladých talentů, mi mj. odpověděla: „Současné české knihy jsou myslím jen málokdy tématem hovoru mezi lidmi, a to i mezi těmi, kteří čtou. Je jen málo knih, jež by ,se četly‘ ve srovnání s českými filmy, na které ,se chodí‘, ale není to nespravedlnost a nejen nízká kvalita je na vině. Možností, jak trávit volný čas, je mnohem více než dříve, ale strašit vyhynutím knihy myslím není nutné. Jen bych si přála, aby bylo více knih, které v rámci české kultury budou událostmi - něčím, o čem bude stát za to říci ostatním, aby o něco podstatného nepřišli.“ O nějakou literaturu pro čtyřicet nebo padesát čtenářů tedy Petře Hůlové rozhodně nejde. Za to jí jde o knihu jako událost a těch je opravdu jak v próze, tak v poezii zatraceně málo. Shodou okolností jich zřejmě vloni bylo víc v próze: Hůlové Cirkus Les Mémoires, Selský baroko Jiřího Hájíčka, Krev zmizelého Vladimíra Kšrnera, Bereme, co je Věry Noskové, Kloktat dehet Jáchyma Topola i Santiniho jazyk Miloše Urbana.
Právě Miloš Urban, autor knih s tajemstvím, nezastírá, že mu jde o úspěch, potažmo bestseller: „Já sám v současné české beletrii postrádám víc zábavy. Ono to záleží na tom, jaké jsou na zábavu kladeny nároky. Romány, které považujeme za klasické, nebyly ničím jiným než zábavným čtením (jako anglista uvedu Defoea, Dickense, Collinse, Stokera nebo Hardyho), literární kvalitu a jazykovou virtuozitu nebo inovaci v nich až později objevili akademici.“
Urbanovo tvrzení lze považovat za pravdivé jen zčásti, mnohem spíš lze za příčinu současného stavu považovat všeobecnou kulturní pokleslost projevující se u čtenářů, kritiků, nakladatelů a také bohužel ve státní kulturní politice. Valná většina knih, které se dnes dostávají čtenářům do ruky, jsou sériové produkty bez zápachu a bez vůně, literární popkultura. Na tom by ještě nebylo nic tak hrozného, kdyby se uznávalo to, co řekl nedávno Václav Havel ve svém projevu k mladým ekonomům. Jsou také dlouhodobější zisky než jen zisk, který zaručuje trh. Kultura mezi ně rozhodně patří. Ale tam, kde se raději uvažuje o stavbě národního fotbalového stadiónu než o tom, aby se alespoň procentuálně dostala podpora kultury na evropský průměr, není o čem hovořit. Kdo neskáče, není Čech!

Co si o osudu české literatury v současnosti myslíte vy?

JIŘÍ RULF