Praha potřebuje slum

Lidí na okraji společnosti bude s narůstáním strukturovanosti a svázanosti života jen přibývat. Už nyní má Praha skoro pět tisíc bezdomovců. Jejich miniaturní kolonie jsou rozesety po městě v tak bizarních místech, že stojí za úvahu myšlenka: Nepotřebuje Praha jeden velký, centralizovaný slum?

Nejdříve ke jménům a místopisu: Příjmení se mezi bezdomovci nesdělují, jediné, které za dny mapování pražských slumů padlo, bylo to moje. Zato se zdá, že většina bezdomovců se jmenuje Jirka. Představuji se totiž při práci jako první a každý druhý bezdomovec náhodou také Jiří, respektive Jásemtakyjirka. Předpokládám, že kdybych se jmenoval Karel, budou mezi bezdomovci stejně nápadně převažovat Karlové.
Jiní, nápaditější, třeba Frantové, se mi sice jako Franta s úsměvem představili, ale občanku neukázal ani jeden. A někteří mi řekli, že jsou třeba Jarda, ale ať to tam nepíšu. Jména hrdinů jsou tedy nejistá. Část z nich je na útěku - před policií, věřiteli, rodinou -, další část se

nechce fotit jen proto, aby jejich blízké, nejčastěji rodiče, kteří kdesi snad ještě žijí, z té hanby nekleplo. Přestože ten strach je asi zbytečný. Většina tuláků je tak zubožených, že by je vlastní matka nepoznala.

TULÁCI


Podle úředních údajů je v Praze ke čtyřem tisícům šesti stům bezdomovců. Velmi vysoký podíl mezi nimi tvoří lidé z jiných měst - Praha pro své bezdomovce totiž dokáže, na rozdíl od řady malých měst, zajistit péči, a proto jich zde neustále přibývá. Přijíždějí zblízka i daleka. Je pravděpodobné, že čím bude běžný život složitější, bude přibývat lidí, kterým už naše milá a humánní postmoderní epocha nenabízí mnoho důstojných míst k životu. Nesocializovaní, do společnosti nezačlenění lidé bývali vždy, tulák je přece neodmyslitelným hrdinou každé pohádky. Jak však mizely a mizí pracovní příležitosti pro ty nejméně nadané, nejméně zdatné, psychicky nestabilní a s nejslabší vůlí, narůstá počet lidí, kteří se jednoduše nechytnou. Pak stačí málo - rozvod, vězení, ztráta zaměstnání - a člověk skončí na ulici. Nemá kde bydlet, nemá práci, často ani doklady. Statistiky ukazují, že běžně motivovaný člověk, který se ocitl životním řízením na ulici, se vrátí zpět v řádu měsíců. Ti disponovaní se nevrátí nikdy. Bylo by však chybné pohlížet na lidi na ulici či bez domova jako na jednolitou masu. Řadu z nich tvoří asociálové, zloději a rváči, naopak mnozí z nich - snad dnešní tuláci - jen nezvládají opratě každodenního života a radši se už jen tak flákají. Nekradou, somrují a sbírají láhve, neperou se, bývají závislí na alkoholu, ale nevyvádějí po něm.

INDIVIDUALISTA DE LUXE


I u nás, v Praze 6, kde bydlím, máme svého slumujícího tuláka. Šestka je lepší čtvrť a i zdejší slum je v podstatě luxusní. Pár stovek metrů od Hanspaulky je soukromý dům, kde byla jakási škola a teď momentálně nic. Prvorepublikový dům dostal před pár lety oslnivou fasádu hodnou satelitního městečka. Tento hrůzný osud nepostihl k objektu patřící (dříve asi zahradnický) domeček, který těsně sousedí s frekventovanou silnicí. Proto je domeček léta opuštěný a bydlí tu bezdomovec, který se nebaví. Chápu, měl bych na jeho místě také strach. Domeček je velký jako moje garsonka, s předsíní, na toaletu ven, ale nedaleko do lesíka, uvnitř postel, kuchyňský koutek, koutek s oblečením ... Trochu uklidit, nemuselo by se to vydávat za slum, ale za obydlí výstředního básníka.
Obcházím okolí - nejen že zde bezdomovci nekradou a nedělají bordel (jak by dle oblíbených lidových pověr měli), ale dokonce ani ženy z šedesát metrů vzdálené dílny nevědí, že tam nějací bezdomovci vůbec jsou. Za zdroj kriminálních problémů tohle místo nepovažují ani strážníci naší městské policie, i když o něm vědí. Stručně řečeno: tak slušného bezdomovce v tak pěkném slumu, jakého máme u nás, by pohledal. Přivydělává si prodejem časopisu pro bezdomovce, další detaily o něm nesdělím, aby nám nezpychl. Snad jen, že to u něj ani nesmrdí.

ZAHRÁDKÁŘSKÁ KOLONIE


Není to tak ovšem všude, jak zjišťuji při návštěvě jinonické zahrádkářské kolonie. Nejstrašlivěji působící obydlí je „po americku“ zrychtovaný obytný přívěs. Ale, jak mi vysvětlí tulák, co bydlí v napohled velmi úpravném zahradním domku, má to tam někdo, kdo tam chodí dělat mejdany. To vše mi vypráví bývalý karikaturista, prý člen Unie karikaturistů Jan. V jeho chatce, kterou bourá a staví novou (to vše se svolením majitele pozemku), sedíme a já si připadám jak v nevyužitém ráji pěstitele konopí. Jan sice žádné nepěstuje, ale kdyby začal, má záhony s hlínou, na jaře a po deštích pěkně promočenou, hned u hlavy lůžka. Ale v kamínkách plápolá oheň z dřevěných trosek, kterých je všude kolem dost. Je teplo a pan Jan vzpomíná na dobu, kdy kreslil a nebyl bezdomovcem. Je takové teplo, že by i sazeničky konopí rostly, a pan Jan je posledním stupněm vývoje tuláka, kdy jsem schopen akceptovat nějakou diskusi o „resocializaci“ či „návratu ze dna“. Pan Jan je ve své chýši tak odříznutý od ruchu světa, jak bývali staří tuláci nebo poustevníci, a nedokážu si jej představit jinde. Působí sice osaměle, ale spokojeně.

PODZEMNÍK


Kromě prádla na šňůře a odpočinkového koutku se seslí by nic neprozrazovalo existenci obydlí důstojníka, který si nepřál být jmenován. Vchod do bunkru, také v pražských Jinonicích, kde bydlí, by ušel pozornosti městského člověka. Napřímený, od mládí jej fascinovaly bunkry a chodby, takže když přišel o jeden byt a pak i o garsonku, obsadil si bunkr.
„Žádná vodárna. Vojáci, rakeťáci, protiraketová obrana Prahy! Když by udeřil nepřítel - já mám ještě slova ze starýho režimu -, tak poletí jeho rakety nejdřív sem, a jak známo, nějaká raketa se vždycky netrefí. Takže první útok na protileteckou obranu Prahy by stejně schytala Praha.“ Když mě důstojník vede nejdřív k jinému, neobývanému bunkru, aby mi ukázal horu odpadků, které tam prý natahali bezdomovci, uvěřím, že voják skutečně byl.
Pak mne vede do svého kutlochu, sestupujeme do betonového podzemí, jež by mělo odolat úderům letectva nepřítele. Je tam sice vlhko, ale teplo. Třicet čtverečních metrů. Důstojník si topí dřevem a bunkr má jím dobudované promyšlené odvětrání.
Je samotář a jeho byt připomíná vojenský sklad. Vyrovnané a roztříděné předměty, z nichž jen některé poznávám. Důstojník především sbírá láhve, nekrade a nesomruje, ale občas vezme nějakou příležitostnou práci. Jako bezdomovec nevypadá. Má minimální spotřebu. Nesmrdí a nesmrdí ani jeho brloh. Když odcházím, říká:
„Policajti sem jezděj, i jeden městskej na kole, ale dobře vědí, že se tu nic špatnýho neděje. Když tu byli jednou cizí policajti, přijelo jich pět, tak jsem jim ukázal občanku a oni se tvářili jako citrón. Mám totiž vyšší hodnost, než měl jejich velitel - oni mi zapomněli sundat šarži!“

V MÁRNICI


Jarda prý bydlí nedaleko a seznámíme se společensky těžko přijatelným způsobem. Chodím po hřbitově ve Strašnicích v hustém dešti a najednou z boudičky stojící v koutě za chrámem vykoukne hlava. Pak se zase zašoupne za závěs a mně dochází, že boudička kadibudkou jest. Za chvíli vyleze Jarda celý a trochu rozpačitě ukazuje, že kromě kadibudky mají v tom koutě u zadní stěny zrušené hřbitovní kaple i sklad dřeva.
Pak jdeme tam, kde prý bydlí kluci - k márnici. Přízemní místnosti s vlastním vchodem, kde dříve na pohřeb čekala těla, jsou již vybydlené a někdo v nich přespává jen v létě. Teď, ve studeném jaře, jsou všichni uvnitř. Leje, tudíž tuláci leží a čekají, až přestane, protože vyrazit na láhve, somrovat nebo do Armády spásy na polívku nemá v tomhle počasí smysl. Promoklý člověk nachladne. Když přijdu podruhé, už je jich doma jen polovina, protože svítí slunce. Venku je jen blbej Franta - tak mu neříkám já, ale ostatní tuláci. Vaří něco na ohni. Na dotaz, proč se nechce fotit, řekne, že proto, že už má všeho dost. Žije jich tam parta, jestli tihle občas něco nečórnou, nevím, ale z hlediska okolí jako by neexistovali, „líhní kriminality“ prostě nejsou.
Jirka a Hanka jsou z Moravy, bydlí o kus dál, a Hanka už nemůže chodit. Nebo prostě nechodí, nevstává z lůžka po levé straně středového náhrobku luxusní hrobky, kterou už (prý) tři roky obývají. Jirka spí vpravo. Na kamenné urně, již má nad postelí, mívá navlečenou ledvinku s penězi a doklady, i když jich nemá moc. Jirka chodí do Armády. Nekradou, on sbírá láhve, jejich šance na návrat do společnosti jsou blízké nule.

KOLONKA NA HRÁZI NEBE


Tahle kolonie je asi půl kilometru od důstojníkova bunkru, ale má s ním pramálo společného. Tvoří ji zahloubené betonové buňky s chatrnou či jen plachtou zakrytou přední stěnou. A neuvěřitelným, kýčovitým výhledem na Stodůlky, Řepy a Zličín. První zahloubená nora je vybydlená, plná odpadu. V druhé pak sympatický pár. Jsou vyššího středního věku, paní hned nabízí kávu nebo čaj a já vidím u postele v betonové kobce kousek za chatrným vchodem z igelitů čerstvě odchovaná koťata.
Když vám paní v kobce z betonu zahloubené v zemi nabízí kafe, její partner si zapaluje dýmku, jsou debaty o „návratu do společnosti“ nevhodné a nesmyslné. Oni v ní žijí. Jen prostě jinak a po svém. Tihle dva v úplnosti své tuláctví či bezdomovectví akceptovali. Nejde o plně svobodnou a racionální volbu bezdomovectví, ale svůj osud přijali a nechtějí žít jinak. Prosedíme hodinu, jsou inteligentní, orientovaní, a kdyby chtěli, práci s ubytovnou mají ještě ten den.
Útulnost tohoto přijatelného příbytku mě donutila jít se podívat tam, kde podobné rostly skoro osmdesát let spontánně, aniž by do jejich růstu kdokoliv zasahoval. Na pražský Bohdalec. Bývalá chudinská kolonka - po dnešním slum -, která přežila. Některé domy majitelé přestavěli na běžné rodinné domky, často luxusní. Stojí však uprostřed hrůzy, kůlen, chatrčí, bahna a plechových budek. Když mi místní sdělili, že útulky dvou bezdomovců najdu vpravo pod kopcem, prostě jsem nebyl schopen rozlišit, co je a co není obydlím bezdomovce. Kolik podivných autodílen tam je, neví patrně nikdo. Co dělají, taky ne. Bohdalec je dobrý příklad toho, že úplný samovývoj není ve věci růstu chudinských čtvrtí optimálním řešením.

MÍSTO PRO SLUM!


Mé obcházení tuláků mě přesvědčilo, že „návrat do společnosti“ je vhodný výhradně pro ty, kdo o něj stojí. Ale je spousta těch, kteří se vracet nechtějí. Dnes osidlují vhodná i méně vhodná místa, kde však většinou není voda a s odpadem je to složité. Navíc jsou to pořád lidé a měli by žít v podmínkách důstojných pro člověka, ne na lavičce nebo v rakvi.
Resocializace je hezké slovo, ale u většiny těch, jež jsem obešel, nepřichází v úvahu. Existuje nějaké řešení? Když by se na určitém místě nechaly - jako v bohdalecké kolonce - podobné stavby dlouho růst, k ničemu dobrému by to také nevedlo. Proč však nenechat bezdomovce stavět a v několikaleté periodě znovuobnovovat jakési nouzové chýše, co si postaví z odpadu? Na místa, kde budou, zavést vodu (hydrant) a zřídit jímku a odtok na odpadní vody? V takových jasně vymezených místech by stačilo netrvat striktně na dodržování stavebního zákona a na hranici slumu postavit sběrný dvůr na odpad, aby měli tuláci z čeho stavět. Pravidelnou sanaci by nejlépe - kdyby se slum toleroval v záplavové oblasti - v několikaletých periodách obstarala řeka.

Má se v Praze legalizovat slum?

SLUM JE PRO NÁS NEPŘIJATELNÉ ŘEŠENÍ


Na otázku, zda by město v záplavové zóně nevymezilo plácek pro slum, ministerstvo práce a sociálních věcí odpovědělo: „V rámci našich možností poskytujeme dotace nestátním neziskovým organizacím (NNO). Mimo jiné i těm, které se problematikou bezdomovců zabývají a snaží se jim pomáhat, ať už v návratu do běžného života, nebo prostřednictvím materiálové pomoci. Podmínkou, aby NNO mohly dotaci dostat, je, že předloží kvalitně zpracovaný projekt, který poté posuzuje nezávislá komise. Přehled o přidělených prostředcích najdete na http://www.mpsv.cz/cs/740 .“ Mají asi před volbami jiné starosti než sociální občany.
Paní Mgr. Hana Halová, radní hlavního města Prahy pro oblast zdravotnictví, sociální péče a národnostní menšiny, odpovídá naopak velmi podrobně. Z jejího dopisu vybíráme:
“... Vámi popisovaný způsob řešení ve formě legalizace bydlení squatterů a stavby chudinských čtvrtí rozhodně nepatří do počátku 21. století ani do současné podoby našeho právního řádu. Jsme si vědomi, jak snadno chudinské ghetto může vzniknout, jaká rizika jsou s tímto fenoménem spojená a jak obtížná cesta z takovéhoto prostředí je. Příklady ze zahraničí, ale už i z naší republiky jsou toho nezvratným důkazem. Naším cílem je samozřejmě takovémuto extrémnímu vyloučení za prvé zamezit a v případě, že už někoho postihne, co nejdříve mu z této situace pomoci ... Zájmem hlavního města Prahy je vybudování dostatečné a strukturované sítě zařízení a služeb pro osoby bez přístřeší, která umožní pokud možno co nejrychlejší zpětné začlenění do společnosti a zabránění sociální exkluzi. V této souvislosti byl i vznesen požadavek se žádostí o vyčlenění několika objektů, které byly po povodních vykoupeny v oblasti Lahovic a Lahoviček, kde by bylo možné zřídit domy na půli cesty, případně obdobnou formu chráněného bydlení. Tato žádost ale byla zamítnuta s odůvodněním, že není v zájmu města zde budovat ghetto a HMP nevlastní žádný vhodný objekt, který by bylo možné pro potřeby osob bez přístřeší využít.
Co se týče využití pozemků ve vlastnictví Prahy, narážejí naše aktivity na další zásadní a prakticky nepřekonatelný problém: Pokud se HMP rozhodne (byť na svém pozemku) vybudovat ubytovnu, noclehárnu či jiné obdobné zařízení pro bezdomovce, narazí na tvrdý a jednoznačný odpor samosprávy jednotlivých městských částí (MČ). Za poslední dva roky tak bylo zabráněno vybudování ubytovny na území MČ Praha 8, MČ Praha 4, MČ Praha 7 a poslední zkušenost z února tohoto roku MČ Praha 10. Zástupci NNO by Vám jistě dodali množství příkladů i z dalších MČ, kde jim bylo, ať už vyjádřením zástupců, či přímo rozhodnutím rady nebo zastupitelstva příslušné MČ, zabráněno v rozvoji podobných aktivit.
Pokud bychom se vrátili přímo k Vašemu dotazu, je zřejmé, že je nevhodně položený, neboť, jak říkáte, ,... při dodržování stavebních předpisů ...‘ nelze povolit v záplavovém území jakoukoli výstavbu, a naopak se po opakovaných zkušenostech (i z letošních povodní) ukazuje, že je třeba tyto objekty vyklidit a odstranit, aby bylo zabráněno dalším hmotným škodám, a zejména zabránění ohrožení zdraví a životů obyvatel.
Pokud Vámi popisovanou možnost uplatní někdo ze soukromých majitelů (ať už pozemku, nebo objektu a mimo záplavová území), nemůže mu hlavní město Praha bránit, samozřejmě za předpokladu, že budou dodrženy všechny stavební a hygienické předpisy. Děkuji, že se o tuto problematiku zajímáte, i když tento Váš návrh je z našeho hlediska nepřijatelný.