Než začnete Stranu zelených, která má reálnou možnost být překvapením letošních parlamentních voleb, pomlouvat nebo vynášet do nebes, bylo by možná dobré o ní něco vědět. Dosavadní debaty o její pravicovosti-levicovosti, fundamentalismu, spásonosnosti, případně pokrytectví obvykle na hlubší znalosti založené nejsou. Nabízíme pohled do její historie, programu, kandidátek a také zamyšlení nad tím, kdo ji pravděpodobně bude volit.
Nakolik lze brát vážně současné zhruba desetiprocentní preference Strany zelených, se těžko odhaduje. Může jít o reálné rozhodnutí voličů, že do parlamentních lavic ke komunistům, socialistům, konzervativcům a křesťanským demokratům přidají i zelené liberály. Do evropského politického a názorového spektra zcela jistě patří. Takhle sofistikovaně ovšem voliči obvykle neuvažují. Takže je spíš pravděpodobné, že jde o souběh všeobecné voličské nespokojenosti, hledající vlastně jakoukoli alternativu, s okamžikem, kdy Strana zelených po více než patnácti letech existence poprvé nespotřebovává veškerou energii na své vlastní vnitřní spory.
TMAVĚ A SVĚTLE ZELENÁ
Když na jaře roku 2003 převzal hlavní slovo ve Straně zelených takzvaný tmavozelený proud, reprezentovaný novým předsedou Janem Beránkem a klíčovou šedou eminencí v pozadí Jakubem Patočkou (oba byli předtím stejně důležitými postavami Hnutí Duha), slibovalo vedení jak stranickým kolegům, tak veřejnosti zcela nové (pochopitelně čestnější) pojetí politiky. Kdo se na tenhle slib podíval po roce, mohl se jedině jízlivě ušklíbnout. Vnitřní šarvátky a pomluvy u zelených svou neomaleností a úporností přesáhly i obvyklé české poměry. Přesto se dá říci, že příchod aktivistů znamenal zásadní a pozitivní zlom v historii strany. Udivuje vás to?
Slyšeli jste někdy o lidech jako Mucha, Vlček, Emil Zeman, Čejka, Rokos? Snad až na to poslední žádné z těchto jmen veřejnosti nic neříká, přestože všichni tihle pánové byli svého času předsedy Strany zelených. Ať už u jejího vzniku v lednu 1990 stála, nebo nestála StB, jak se opakovaně objevuje, aniž jsou k tomu jasné důkazy, faktem zůstává, že je naprostou záhadou, co tahle strana celá devadesátá léta dělala. Jejím typickým členem byl muž mezi čtyřicítkou až šedesátkou, povoláním městský ekolog, zemědělec nebo podnikatel. S hlavním proudem lidí, kteří v té době připravovali zákony týkající se životního prostředí nebo otevírali nová témata jako aktivisté nevládních organizací, se tehdejší Strana zelených zcela míjela. Po každých volbách inkasovala státní příspěvek za jedno dvě procenta hlasů a další čtyři roky o ní nebylo slyšet. Vystačila si, neměla potřebu (a při necelých třech stovkách členů ani schopnosti) zasahovat do veřejného života.
Zhruba v roce 2002 podstatné části tehdejších aktivistů došlo, že pokud chtějí své názory opravdu ve společnosti prosadit, nevystačí s nevládní platformou a musí vstoupit přímo do politiky. Tehdy se zformovala takzvaná tmavozelená výzva, Internetem šířený dokument vyzývající aktivisty, aby hromadně vstupovali do Strany zelených a připravili se k jejímu převzetí. K tomu reálně došlo během sjezdu na jaře roku 2003. Vnitrostranický puč se neobešel bez konfliktů, ale zase tak dramatické nebyly. Podporoval ho vlastně i tehdejší předseda Miroslav Rokos. Zádrhel se ukázal v něčem jiném. Několik stovek nových členů, převážně aktivistů a státních úředníků zabývajících se životním prostředím (leckdy se sešly tyto dvě charakteristiky v jediné osobě), bylo zvyklých být králem na svém malém území.
V aktivistických organizacích se obvykle rozhoduje konsensem, častěji je důležité rozhodnutí zakladatelské osobnosti. Něco takového je v politické straně nerealizovatelné. Tam jde vždy o vyjednávání a kompromisy. Ovšem tohle politické řemeslo neovládal prakticky nikdo z nově příchozích, kteří ovládli vedení strany. Přestože Patočkovy metody byly už v Hnutí Duha vnímány jako příliš autoritativní a manipulativní, přesně stejným způsobem se začal chovat i jako hlavní ideolog a nejsilnější figura v pozadí strany.
POLITIKA JE ŘEMESLO
A tak stačilo pouhého půl roku, aby se tmavozelený proud rozštěpil na dva bojující tábory, v nichž se původní „světle zelení“ rozpustili beze stopy. Boj to byl opravdu paradoxní. Například Petr Uhl, muž s pověstí levičáka a trockisty, tu patřil spolu s exministrem Ivanem Dejmalem k těm uvážlivým, kteří hájili alespoň základní pravidla demokratického rozhodování. Sáhodlouhé dopisy exponentů obou stran, obviňující protivníky z manipulací, zpronevěr a spřažení s problematickými muži bývalého vedení, nebraly konce. Když se na podzim roku 2003 na sjezdu v Táboře hlasovalo o stranickém programu, volily se nové orgány a lídr evropských voleb, rozhodl se tandem Patočka-Beránek pro válcovací taktiku a stranickou opozici uondal a rozprášil. Většina jejích tehdejších členů odjížděla znechucená a s představou, že ve straně končí. Už tehdy se na orbitě Strany zelených pohyboval tehdejší exlidovec Martin Bursík. Člověk, jehož kvalifikace a zaujetí, pokud jde o environmentánní problémy, jsou nezpochybnitelné, který ale prošel několika stranami (OH-SD, KDU), aniž by v nich se svými představami zakotvil. Tehdy se o něm uvažovalo jako o lídrovi voleb do Evropského parlamentu, ale k dohodě nakonec nedošlo. Pro Bursíka byly Patočkovy metody nepřijatelné a tehdejší vedení se ho naopak natolik obávalo, že ho raději na sjezd ani nepozvalo. Mnozí členové strany totiž docela přesně vnímali, že je to jeden z mála veřejně respektovaných lidí, které zelený program zajímá, a zároveň ovládá politické řemeslo.
Handrkováním strávili zelení další dva roky. Na podzim 2004 Jan Beránek své předsednictví obhájil, ovšem v září 2005 se na sjezdu v Pardubicích karta obrátila. Patočkovi oponenti se naučili využívat jeho vlastní zbraně a pomocí taktizování a hlasovacího stroje vystrnadili předchozí vedení. Beránek s Patočkou v novinových textech na rozloučenou obvinili nové vedení ze svých vlastních hříchů a ze strany se stáhli. Předsedou se stal Martin Bursík.
Nicméně Beránkovu vedení je třeba přiznat, že vytáhlo stranu z totální letargie alespoň o trochu blíže veřejnému zájmu, stabilizovalo neradostnou finanční situaci, a především přivedlo nové lidi. Na Bursíka zbývá dostat stranu do Parlamentu a vykovat z houfu aktivistů, státních úředníků a enviromantiků reálnou a profesionální politickou sílu. Stačí se podívat do kandidátek a programu, jak se mu to daří.
NEJSME JEN EKOLOGOVÉ A AKTIVISTÉ
Spěch a překvapení z nečekaně rychle stoupajících preferencí jsou na dokumentech Strany zelených znát. Samozřejmě že ve svém volebním programu Kvalita života hned na začátku tvrdí, že zelení jsou univerzální politickou stranou, která má recepty nejen na ekologické problémy. Realita je ale poněkud komplikovanější. Zatímco v oblasti energetiky, dopravy, náhrady paliv bioalternativami a ekologické daňové reformy je vidět velmi dobrá znalost problémů a schopnost nabízet reálná a až na výjimky dosažitelná a nijak extrémní řešení (tato témata zabírají přes třicet stran padesátistránkového volebního programu), v ostatních oblastech není erudice zelených nijak oslňující. Obstojí celkem v návrzích důchodové reformy a pak v tradičních oblastech liberální politiky, jako vstřícný poměr k homosexuálům, genderovým problémům a rovnosti práv menšin, protože to jsou témata, kde lze vystačit s obecnými proklamacemi. Mnohem horší je to třeba s oblastí školství a kultury, kde jejich návrhy často hraničí s diletantstvím, když například slibují zrušit přijímací řízení na vysoké školy. Nejspíš jde o omyl a chtějí zrušit jen přijímací zkoušky (podobně jako u středních škol), protože bez přijímacího řízení nelze nikoho na školu přijmout. Podobně například zelení slibují zavedení povinného předmětu „gender“ na pedagogické fakulty, aniž nějak komentují fakt, že vysoké školy jsou samostatné a politická strana ani ministerstvo jim žádný „povinný“ předmět nařizovat nemůže. Podobných slabých míst, nápadných obvykle už svou stručností, najdete v programu víc. Na druhou stranu po jeho přečtení vlastně nechápete, proč jsou zelení obviňováni z extrémního levičáctví a ekologického fundamentalismu. Kromě odmítnutí jaderné energetiky, což patří k tradičním zeleným postojům, a poněkud nečekaného návrhu zakázat od roku 2010 topení uhlím v domácnostech tu najdete obvykle samé tržně konformní a v Evropě obvyklé nástroje. Ekologická daňová reforma zlevňující práci a zdražující suroviny je ve vládním prohlášení už dnes, drahá práce je ostatně jedním z velkých témat současné Evropy. Postupná náhrada ropy biopalivy je těžko zpochybnitelné rozumné opatření, podporující navíc přechod zemědělství na jinou než potravinářskou výrobu. Ani v oblasti rozvoje dálnic a podpory železnice nenajdete žádný nereálný extremismus.
Je třeba si uvědomit, že v českých podmínkách jsou zelení orientováni mnohem méně doleva, než je ve zbytku Evropy zvykem. Se státními zásahy tu mají lidé nemilé historické zkušenosti, proto i potenciální levicoví liberálové volí daleko častěji cestu konkurence a liberalizace než cestu zvýšené státní kontroly a přerozdělování. Základní myšlenka zní -započítejme do všeho opravdu reálné náklady a zbytek ponechme volné konkurenci. Převedeno například do energetiky - když započítáme všechny škody, které na zdraví a krajině způsobuje těžba uhlí a tepelné elektrárny, obstojí v konkurenci obnovitelné zdroje velmi snadno.
CESTA DO NITRA KANDIDÁTKY
Je ovšem užitečné podívat se, kdo by tenhle program měl realizovat. Při bloudění krajskými kandidátkami vás nutně napadne, že volební výsledek nad patnáct procent by straně neprospěl. Být úspěšným pracovníkem neziskové organizace, regionálním pracovníkem ochrany přírody a na druhé straně politikem jsou opravdu různé profese. Na personální prázdnotě v některých krajích je to znát. Vlastně se dá mluvit o štěstí, že Bursíkův příchod do vedení zelených přitáhl některé osobnosti, které zatím kroužily v menších, podobně orientovaných stranách anebo mimo politiku a u nichž je záruka, že nebudou o nic horší profesionální politici než ti současní, a navíc přinesou nová témata. Ať už jde o starostu Petra Pávka z Jindřichovic pod Smrkem (1. místo v Libereckém kraji), Evu Tylovou, bývalou náměstkyni ministrů Kužvarta a Ambrozka (1. místo v Plzeňském kraji), nebo respektovaného právníka Svatomíra Mlčocha (2. místo v jižních Čechách). Ovšem přesto platí, že zatímco v programu zelení víceméně obstojí a opravdu nabízejí vyšší kvalitu života, personálně jedou na doraz. S až obdivuhodnou bezelstností to pojmenoval Stanislav Penc, občanskoprávní aktivista, chovatel koz a jednička kandidátky Královéhradeckého kraje, když se ho nedávno reportéři Respektu ptali, jak se vlastně stal lídrem zdejších zelených. Pravil, že se jako nezávislý přihlásil a jedenáct ze čtrnácti delegátů krajské konference s tím souhlasilo. O místo v Parlamentu prý stojí, ale politikem být nechce(?). Nic výstižnějšího se k současné personální situaci Strany zelených snad ani říct nedá.
Změnil se, či utvrdil váš názor na zelené po přečtení tohoto materiálu?
