nahoru

Hladem proti Castrovi

Stanislav Škoda10. března 2006 • 00:19

"Nejezděte do hotelu, v jehož sklepě drží lidi," hlásal před třemi lety plakát vyzývající české turisty, aby nejezdili na KUBU a nepřispívali tak do Castrovy státní pokladny. Kubánské pláže jsou ale nadále plné cizinců, i přesto, že lidí ve sklepích komunistických kriminálů za poslední půlrok opět výrazně přibylo. Vedle disidentó a opozičních aktivistů jsou nejvíce pronásledovanou skupinou nezávislí novináři. V současné době tvoří jednu třetinu až polovinu všech politických vězňů, jichž jsou na Kubě asi tři stovky. Být nezávislým, tj. nutně opozičním novinářem v Havaně je tvrdý chleba. Životní a pracovní podmínky novináře v některém menším kubánském městě jsou ale srovnatelné snad jen s podmínkami hodně odvážného odbojáře za druhé světové války. Kubánské maloměsto, i když to na první pohled nevypadá, je divoká džungle, v níž se však nedá nic skrýt.

TELEFONÁT

Přesně v půl desáté dopoledne zazvonil v jednom konspiračním bytě v Camagüey, ve městě asi šest set kilometrů vzdáleném od Havany, telefon. Na drátě byl Juan Manuel, šéfredaktor agentury Nueva Prensa Cubana z Miami. Tři místní novináři, Armando, Luis a Ramón, začali číst na přeskáčku, hlasitě a s jasnou dikcí své poslední texty o strašlivých podmínkách v kriminálech, fyzickém napadání a "drobných" ústrcích, jimž jsou lidé ve stejnojmenné provincii Camagüey i jinde na Kubě neustále vystavováni. Majitelka bytu vařila jedno kafe za druhým. Chvílemi jsem si

připadal jako v nějaké francouzské odbojářské komedii, chvílemi jsem vyhlížel za záclonou, kdy před domem zastaví tři bílé žigulíky a bude po legraci. Nestalo se. Juan Manuel pěkně poděkoval a šlo se domů.
Kolikrát jim to ještě projde? Nikdo z nich nemá velké iluze.

HLADOVKA


Province Santa Clara, jejíž stejnojmenné hlavní město leží necelých tři sta kilometrů od Havany, je od dob Španělů nejodbojnější částí ostrova. A právě zde žije skvělý novinář a protagonista asi nejtragičtějšího a nejmarnějšího střetnutí s Castrovou mocí, jaké bylo možné v poslední době zaznamenat - Guillermo Fariňas (42).
Poprvé jsme navštívili tohoto novináře a propuštěného politického vězně v jeho bytě 16. ledna. Chvíli jsme na něj čekali, pak se objevil ve dveřích vysoký mulat s berlou a úplně holou hlavou s několika čerstvými jizvami po ráně tyčí. Později jsem se dozvěděl, že vlasy mu vypadaly při jedné z mnoha hladovek, které držel ve vězení. V půlce ledna ale vypadal "optimisticky", ukazoval nám svoje články a články několika mladších spolupracovníků a vysvětloval, že chodí dvakrát týdně za známým do jednoho státního podniku a za drobný úplatek posílá všechny nashromážděné texty na webové stránky cubanet.com spravované v cizině. Vypadal jako kouzelník z nějakého fantasy příběhu a okamžitě navrhl, že si uděláme fotky, což ostatní disidenti většinou odmítají. "A co sousedi, nedonášejí na vás?" zněla moje obligátní otázka.
"Bydlím tu od narození, sousedi jsou dobří lidé. Když nás tady přepadli asi před rokem milicionáři, sousedi mi přišli na pomoc. Strhla se rvačka a sousedi chtěli převrátit policejní auto, které stálo tamhle na mostku. Musel jsem je přemluvit, aby to nedělali," vypravuje Fariňas.
Na třináctého února jsme s Guillermem Fariňasem domluvili návštěvu senátora Štětiny, který měl jeho mladším kolegům vyprávět, jak se dělá žurnalistika v kritických podmínkách totalitních režimů. Když ale senátor přiletěl pár dnů před plánovanou schůzkou na Kubu, nacházel se Guillermo Fariňas v kritickém stavu v místní nemocnici. Koncem ledna se totiž státní bezpečnost domákla, odkud posílá svoje texty na cubanet, a i tuto poslední možnost mu zarazila. Poslední lednový den zahájil novinář hladovku. Žádal, aby mu umožnili přístup k Internetu a stát zastavil stoupající vlnu organizovaného fyzického násilí proti kubánské opozici. Problém byl, že zahájil tzv. suchou hladovku, kdy odmítl přijímat nejen potravu, ale i vodu. Po několika dnech "suché" hladovky upadl do kómatu a byl převezen do nemocnice.

USPOKOJIVÝ STAV?


Nejprve jsme s Jaromírem Štětinou navštívili jeho matku, stařičkou lékařku v důchodu, která nám řekla, že její syn s hladovkou skončit dobrovolně nechce, že mu napíchli do krku umělou výživu a že se nachází v naprosto otřesném stavu a hrozí, že až se dostane z nejhoršího, tak si jako už několikrát v minulosti kapačku vytrhne. Jít s námi do špitálu odmítla. Nemocnice Armanda Miliána Castra na okraji Santa Clary se nijak neliší od podobných ústavů v těch nejchudších zemích. Špičkové a bezplatné kubánské zdravotnictví je jen propagandistickým výmyslem. Na rozdíl od jiných zemí je však kubánská nemocnice po vojenských budovách nejsledovanějším objektem a doteď nechápu, proč nás nesebrali hned u vchodu, tak jako pár týdnů předtím zadrželi Miss České republiky Helenu Houdovou za to, že jinou nemocnici pouze fotila.
Podařilo se nám dostat až na jednotku intenzívní péče, kde Fariňas ležel. Do okamžiku, než se před námi objevila tlustá ošetřovatelka, si nás nikdo příliš nevšímal. Prohlásila rázně, že za Fariňasem nikdo nesmí a ať okamžitě odejdeme. Jaromír Štětina jí řekl, že chce mluvit s primářem, nebo alespoň s ošetřujícím lékařem, jinak že nikam nejde.
"Stav pana Fariňase je z lékařského hlediska naprosto uspokojivý," prohlásil doktor středního věku, který nás přijal v lékařském pokoji připomínajícím policejní vyšetřovnu.
"Včera dokonce vypil dvě sklenice vody a jeden kvajábový džus," dodal ještě lékař. Obojí se ukázalo jako lež. Jenže i kdyby vypil dvě sklenice vody a jeden kvajábový džus ...
Učinil jsem poslední zoufalý pokus a vyklopil lékaři, že pro Fariňase máme vzkaz z Evropy a pokusíme se ho přesvědčit, aby hladovku přerušil, a že by to mohl jako lékař pochopit. "Stav pana Fariňase je z lékařského hlediska naprosto uspokojivý. Jediný, kdo mu může pomoci, jsem já," zopakoval lékař s výrazem profesionála. Ještě týž den jsme vyřídili jeho matce a nejbližšímu spolupracovníkovi, propuštěnému politickému vězni Margaritu Brochemu Espinosovi, který žije v přístavu Caibarién v boudě stlučené z prken, že Guillerma Fariňase žádá prostřednictvím pana Štětiny bývalý český prezident Václav Havel, aby hladovku přerušil.
Osmnáctého února se Fariňasův stav trochu zlepšil a poslali ho domů. Vzkázal, že si "velmi váží, že se pan Havel zajímá o tak bezvýznamného člověka, hladovku ale dobrovolně přerušit nehodlá".
Dvacátého druhého února informovala telefonicky Fariňasova mladičká spolupracovnice Niurvys Díazová zahraniční novináře, že byl znovu v kritickém stavu převezen na jednotku intenzívní péče.

NÁSLEDOVNÍCI


Podobně smutný je případ Fariasovy spolupracovnice Noelie Pedrazové Jiménezové. Mladá novinářka, krásná vysoká mulatka, matka osmiletého syna, drží hladovku od 3. února. Požaduje, aby státní orgány prošetřily útok, kdy ji společně s matkou přepadli na ulici neznámí muži a zlomili jí prst. Noelie se domnívá, že ji přepadli agenti politické policie. Žije v ústraní na ohavném sídlišti José Martího na periférii Santa Clary. O jejím případu ani kubánská exilová média příliš neinformují.
Přišla nám otevřít překvapivě sama, i když se už počítal devátý den její hladovky. Lehla si na postel a pomalu a s obtížemi zopakovala, proč zahájila hladovku. O jejím přerušení nechtěla slyšet. Říkala, že ji vozí do nemocnice na ambulantní ošetření, pak se vrací domů.
Dvacátého druhého února zahájil ve vězení hladovku novinář Gabriel Castillo (48), který byl odsouzen na jaře roku 2003 na pětadvacet let.
Současná Kuba je jiná, než ji znají turisté z prozářených pláží. Kuba, v jejíchž sklepeních drží lidi. A není pochyb, že Guillermo Fariňas, Noelia Pedrazová i Gabriel Castillo najdou ve svém bolestném počínání následovníky. Dožijí se Fidelova konce?
Co čeká Kubu po smrti Fidela Castra?



Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější