„Maminy, hurááá, to je supr :)))))!“ jásají matky v domácnosti na diskusních serverech věnovaných rodině. A počítají, zda na ně to zvýšení rodičovského příspěvku ještě vyjde. Jiné, zvláště jejich studující či pracující kolegyně, píší, že prospěšnější by bylo zlepšení služeb a motivování společnosti, aby se dětem více otevřela. Do toho odbornice na rovnost mužů a žen přispěchaly s ostrým šťouchem, že pouhé zvýšení rodičovské dávky vede k diskriminaci žen.
Parlamentní návrh na zvýšení rodičovského příspěvku je jedním z výplodů předvolební sociální slibotechny. Lidovecký dodatek k zákonu o životním minimu by jindy všechny poslanecké kluby nepodpořily, prostě proto, že nikdo neví, kde ty peníze vzít. Místo současné částky 3565 korun měsíčně má rodič, který celodenně pečuje o dítě mladší čtyř let (nebo sedmi let, pokud je postižené či vážně nemocné), počínaje lednem roku 2007 inkasovat zhruba 7400 korun čili 40 procent průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře. Vládnoucí sociální demokracie si voličům nedovolila říci ani rozumné „ano, ale postupně, během čtyř let“, jak to následně prosazuje premiér Paroubek. Do konce ledna chce ministr Škromach prosadit navíc i dvojnásobné zvýšení přídavků na děti (do 26 let s ohledem na příjem domácnosti) a patrně i další navýšení
rodičovského příspěvku až na polovinu průměrné mzdy. Zatímco ČSSD zadlužuje stát, ODS pokrytecky hlasovala pro, aby pak mohla prstem ukazovat na rozhazovačnost protivníka. A příspěvek by odebrala takovému rodiči, který vydělává. Především tedy matkám, které chtějí při péči o děti částečně pracovat a mít i na chůvu.
Rozhodovat budou politici a případné následky řešit ekonomové. Ale jaký má těch měsíčních 7400 reálný smysl? Není to vlastně málo?
CO JE TO PODPORA RODINY
Česká rodina samozřejmě potřebuje mnohem větší podporu státu, než má. Nahlédnete-li do šedesátistránkového dokumentu Národní rodinná politika, který situaci vidí velmi podrobně a realisticky (je vyvěšen na stránkách ministerstva práce a sociálních věcí), může vás až dojmout, jak na naše rodinné štěstí státní úředníci myslí! (To je míněno vážně.) Jak se tu hovoří o krizi české rodiny a jejím převelikém významu pro společnost. Jak chceme podporovat rodinu. Stačí k tomu zvýšení rodičovského příspěvku?
Nejrozumnější je dát lidem svobodu v rozhodování. Připomenout jim, že socialistický diktát státních jeslí byl stejný extrém jako dnešní stav, kdy matky zůstávají s dětmi doma nejčastěji do tří až čtyř let bez jakéhokoliv kontaktu se zaměstnáním. Jde o to, aby si rodina mohla v rozumných mezích vybrat, jak intenzívně a jak dlouho se bude o malé děti starat a kolik jich bude mít. Matka (případně otec) by měla mít možnost pracovat z domova či na přechodně malý úvazek. Úvahy, zda samotné zvýšení příspěvku o necelé tři tisíce povede ke změně chování rodičů s malými dětmi, mohou vést jen ekonomové, kteří za lidmi vidí čísla. Stejně marné je čekání, kdy konečně začnou české firmy zaměstnávat matky byť již školních dětí ve větší míře, když jim to stát ani nenařídí, ani je v tom nepodpoří.
VÝHODA, ČI PAST?
Pokud bychom stáli před volbou, zda přidat rodině peníze, či jí pomoci zlepšením služeb, je rozumnější druhá varianta. Je třeba obnovit státní jesle, a to jak každodenní, tak pro občasné hlídání. Zřídit státem dotované pracovnice, které děti pohlídají i doma, podporovat předškolní zařízení s flexibilní otevírací dobou, a hlavně otevřít opět dostatek mateřských škol. Není nad pocit, že mohu občas pracovat bez výčitek, že tím dítěti škodím. Je sice hezké, že rodič dnes může pobírat příspěvek, neomezeně vydělávat a svěřit ratolest školce na čtyři hodiny denně místo bývalých pěti měsíčně, ale když jsou všechny mateřinky v okruhu deseti kilometrů plné, je to milým rodičům houby platné. Proč se tak málo hovoří o tom, jak potřebné je urychlené vybudování sítě, která by současné silné ročníky raných rodičů motivovala k dalším dětem?
Je ovšem mnohem jednodušší a rychlejší rozdávat dárečky než budovat takový systém. Jako pokus o podplacení budoucích rodičů v podstatě působí vyšší porodné -místo 8600 korun hezkých 17 500 na jedno narozené dítě od dubna letošního roku.
Zásadnější už je možnost společného zdanění manželů. Což je ale zase docela dobrý příklad toho, jak na ženskou identitu tváří v tvář rodině hledí ekonomové a feministicky orientované organizace. Skutečně si myslí, že se vůle ženy pracovat v raném mateřství řídí jen ekonomickými motivy? Obvolala jsem dvacet sociálně rozdílně postavených matek a ani jedna si takovou úvahu nepřipustila. A vyprávění o údajné pasti, kterou podle feministek nová úprava zdanění představuje, většinou ani neporozuměly. O co jde? Společné zdanění za letošní rok se manželům vyplatí, pokud jeden vydělává o mnoho méně než ten druhý. Zaplatí tak celkově nižší daně. Jenže menší (většinou manželčin) plat se jakoby smrskne větší daňovou sazbou a tak prý sníží motivaci ženy pracovat.
Především - pokud matka malého dítěte pracovat nechce, zvláště když plánuje v krátké době velkou rodinu, měla by být v takové cestě podporována právě zvýšením dávek a při návratu do práce například i placenými rekvalifikačními kursy a podobně. A že dnes mají ženy potřebu strávit s potomkem v prvních letech jeho života co nejvíce času, protože je to to nejlepší, co mohou poskytnout? Z velice zajímavé studie Hany Haškovcové s názvem Pracující matky a genderové role ve výsledcích mezinárodního longitudinálního výzkumu (viz www.genderonline. cz) mimo jiné vyplývá, že české ženy strávily na mateřské (později rodičovské) dovolené se svým prvním dítětem v šedesátých letech většinou maximálně rok, v sedmdesátých rok či dva, v osmdesátých dva či tři a v devadesátých už tři a více let. Podle mého soukromého šetření v tomto období částečně, například doma po večerech či několikrát týdně, pracují jen matky, které práce baví, mají bytostnou potřebu samostatnosti, životní kontinuity, kontaktu s lidmi, vůli „doma nezblbnout“. Ty, jež mají existenční problémy, nelze do této skupiny zařadit bezvýhradně, neboť mnoho z nich sedí doma a nadává na neschopného partnera.
Po pravdě řečeno, neumím si představit opatření, které by přimělo pracovat na částečný úvazek ženy, jež považují plnou péči o jedno dítě do tří let za jedinou správnou volbu a zároveň jsou přesvědčeny o tom, že na takovou „dovolenou“ mají „osobní nárok“.
KDO NÁM CO SLÍBÍ
Zatím je v této oblasti za největší legislativní vítězství možné považovat kroky, které matky v práci nebrzdí. A zvláště změnu, jež je osvobodila od nucené chudoby, totiž dovolila jim současně čerpat rodičovský příspěvek a vydělávat. Bude zajímavé sledovat, jak se k podpoře rodiny vyjádří volební programy. Pokud nám levice pouze naslibuje peníze, které nemá, a pravice se k věci postaví sice vstřícně, ale v podstatě tak, že založení rodiny je každého osobní věc a odpovědnost, zůstaneme tam, kde jsme. Na svahu smutné demografické křivky. Kontrast a vzájemná nedůvěra mezi ženami, které „samy zvládnou všechno na světě bez cizí pomoci a mění se pomalu v muže“, a těmi, jež se ke své veřejné společenské roli stavějí zbytečně zcela pasívně, bude dále narůstat. A že se celé toto téma zásadně týká i mužů, bude nadále nutno připomínat.
Jak byste problémy rodiny řešili vy?
