nahoru

Dětské domovy?

TOMÁŠ FEŘTEK20. ledna 2006 • 17:29

Přispěli jste v předvánoční atmosféře na dárky dětem z dětských domovů? Stovku? Pět set? Víc? Radši jste to měli hodit do kanálu. Opravdu poslední, čím tyhle děti strádají, je materiální nedostatek. Tohle soucitné předvánoční bombardování spolu s mizernou státní koncepcí péče o nezaopatřené děti jsou téměř jistou poukázkou na život na ulici, v kriminálu nebo přinejlepším na podpoře. Skončí tam prakticky všechny děti, které takhle uplácíme. Místo toho, abychom donutili politiky změnit pravidla.

"No jak bych vám to vysvětlila nějak jednoduše," zamyslela se Petra Vrtbovská, to už jsme okolo tématu dětských domovů a náhradní rodinné péče kroužili druhou hodinu. "Tak jako zvíře z klece nemůžete vrátit do přírody, tak dítě z ústavu nemůžete vrátit do života." "Ale vždyť se tam reálně vracejí." "Jo, jenže u dětí, které do dospělosti žily celou dobu v ústavní péči, je statisticky doložená úspěšnost okolo deseti procent." "???!" To jsem stál teprve na začátku tématu, takže jsem neoponoval, jen se divil. Paní Vrtbovská vede občanské sdružení NATAMA, jež prosazuje jako alternativu dětských domovů profesionální pěstouny. Takže kritika dětských domovů se od ní dá čekat. Faktem ovšem je, že v České republice je na poměry té vyspělejší části Evropy zcela mimořádné množství dětí v ústavní péči. Momentálně něco přes dvacet tisíc (ministerstvo udává dvanáct tisíc, ten rozpor nikdy neumí vysvětlit). Počítají se do toho kromě dětských domovů i kojenecké ústavy, pasťáky (krycí název dětský domov se školou), diagnostické ústavy a ústavy sociální péče. Přitom například ve Velké Británii (60 miliónů obyvatel) mají v ústavní péči

přibližně 6000 dětí. A podobně jako v okolních zemích třeba kojenecké ústavy vůbec neznají. Proč? Prostě usoudili, že je to nejhorší možná cesta a každá jiná je lepší. Například místo kojeňáků rodiny, které se o odložené dítě postarají těch pár týdnů či měsíců, než jde do adopce.
A jakou cestou jdeme my? Sedmdesát procent dětských domovů u nás je ve starých zámcích, tedy obvykle stranou běžné zástavby i normálního života. Ubývá jich? Naopak, každý rok domovů i dětí v ústavní péči přibude. Stavějí se nové, luxusní domy za desítky miliónů, nejčastěji uzavřený areál, dokonale vybavený naleštěný ráj, ze kterého ten pád na ulici bude jen o tu pákovou baterii a obří televizi tvrdší.

VÁŽNĚ JE TO TAK ZLÉ?


Mladý pár, Štefan Klíma, Kateřina Tomeková, oba do pětadvaceti. Oba pracují v dětském domově (v Dolních Počernicích u Prahy), spolu vedou občanské sdružení Děti našeho světa, pokoušející se usnadnit návrat ústavních dětí do života. Štefan Klíma strávil v děcáku dvacet let, ozval se mi po paličském internetovém sloupku na webu Reflexu, takže jsem čekal, že si vyslechnu spíš něco uštěpačného. On rozhodně nevypadal, že by měl nějaký zvláštní problém se samostatností a integrací.
"Opravdu je to s úspěšností ústavních dětí tak zlé?" ptal jsem se.
"Udává se číslo tuším do deseti procent. Ale já znám za tu dobu, co se v tomhle prostředí pohybuju, několik set, možná tisíc lidí z děcáku. A kdybych měl spočítat ty, co bydlí, mají stabilní práci, něco ušetří a nejsou závislí na dávkách, tak vím o sedmi."
Bavíme se ještě hodinu, ale jako bych poslouchal paní Vrtbovskou, jenom v dvouhlase. I lidi, kteří v domově pracují, vědí, že je to špatné řešení. Že jakákoli forma, jež umožní dítěti, aby zažilo rodinné prostředí, je lepší. V Dolních Počernicích třeba zkoušejí hostitelskou péči. Hledají rodiny, které si děti budou alespoň "půjčovat". Na víkend, na prázdniny, na pár týdnů nebo měsíců.
Připadá vám to nezodpovědné vůči dětem? Není to bez problémů, ne každá taková rodina to zvládá a bylo by dobré, kdyby i těmhle lidem stát poskytl odbornou podporu. Ale v zásadě platí, že každá chvíle v rodině je dobrá. Ústavní péče nejenže neumí rodinné prostředí nahradit, ale ani přibližně simulovat.
Pak se ještě bavíme o vánočním obdarovávání. Ani tam se nedočkám jiného názoru. "Jo, u nás holka dostala k vánocům najednou tři discmany," povídá Štefan Klíma. "A na táboře jsme byli s dětma z jinýho děcáku, který nosily výhradně značkový oblečení, a když si ho ušpinily a my jim dávali tepláky, než se to vypere, tak řekly, že oni teda sockový věci nenosej. Ty byly dokonale mimo."
Ještě telefonát. Volám paní Antonii Boťovou, ředitelku soukromého dětského domova v Korkyni, kus za Prahou. Ten domov znám a líbí se mi. Tak si říkám, že alespoň ona bude tuhle instituci hájit. Jenže řekne jen: "Dneska ten systém není nastavený na to, aby děti mohly být jinde než v domovech. Když jsme v roce 1992 tenhle děcák dělali, tak jsme mluvili s úředníky a vysvětlovali, že by bylo ekonomičtější a pro děti lepší, abychom byli profesionální pěstouni. Ale nikdo na to neslyšel a neslyší dodnes."
Takže i dobrý děcák je řešení z nouze. Ten v Korkyni dostává od státu ročně 150 000 Kč. Oproti jiným je to málo (v ústavech sociální péče až 350 000 Kč), ale jí to stejně připadá jako plýtvání. Dítě v pěstounské péči stojí stát se vším všudy (příspěvek i odměna pěstouna) zhruba 70 000 ročně. Ti lidé by si zasloužili určitě víc, ale pětkrát víc by to jistě nebylo.

A CO ADOPCE?


Ale vždyť u nás existuje systém adopcí a pěstounské péče, řeknete si. A je o ně obrovský zájem. Jistě, existuje, ale až na naprosté výjimky tihle zájemci chtějí dítě malé, bílé a zdravé. Co nejdřív po porodu. Takových je málo, proto je o ně taková rvačka. Ty, co těmhle požadavkům nevyhovují, zůstávají v ústavech a šance, že se kdy s nějakou rodinou potkají, je minimální. O ty není rvačka ani trochu.
"Těm lidem to nelze mít za zlé," komentuje to Petra Vrtbovská, "Oni řeší svůj problém. Nemají dítě a chtějí ho. To je v pořádku. Jenže kromě toho by měl existovat systém náhradní rodinné péče, který by zohledňoval potřeby dětí. I těch, jež nejsou bílé, mají nějaké zdravotní potíže, přijdou o rodinu třeba v deseti. A to náš systém prakticky vůbec neřeší."
Pěstounská péče se u nás z hlediska dítěte od adopce liší jen málo. Pěstouni jsou oficiálně uznáni a placeni státem (1200 Kč měsíčně) a dítě je jim jen svěřeno, takže se například nejmenuje stejně a nemůže po nich dědit. Jinak není vlastně rozdíl žádný. Zájem je o malé bezproblémové děti a stát nechává tyhle lidi prakticky na holičkách. Žádná odborná podpora neexistuje a místní sociální pracovnice bývají sice hodné paní, ale ke vzdělaným odbornicím mívají opravdu daleko.
"Být rodičem a pěstounem jsou úplně různé věci," vysvětluje mi paní Vrtbovská. Rodič se chová intuitivně, má s tím dítětem spoustu věcí společných. Pěstoun by měl být poučený odborník, s intuicí nevystačí. "U nás většina lidí, když si vezme dítě, tak po něm chce, aby zapomnělo na všechno, co bylo, a bez výhrady akceptovalo pravidla nové rodiny. Jenže to často nejde. Nemůžete to dítě připravit o minulost a kus osobnosti. Tohle profesionální pěstoun ví a jeho úlohou je udržovat v co největší možné míře kontakt dítěte s biologickou rodinou."
Profesionální pěstoun by měl vědět, že ho nečeká optimistický příběh s dobrým koncem. Vlastně jen minimalizuje už způsobené škody. Takže není třeba dobré dělat si příliš velké iluze o vděčném dítěti, jež vám láskou oplatí, že jste ho vytáhli z dětského domova. Bývá to o hodně složitější a pěstounských rodin, které každoročně "vrátí" dítě právě proto, že na takové zklamání nejsou připraveny, je nepříjemně mnoho. Paní Vrtbovská to vysvětluje tím, že nahradit plně biologickou rodinu vlastně možné není. Fyziologické potřeby dítěte uspokojí bez problémů každý ústav. Dobří pěstouni zvládnou dát dítěti i sociální dovednosti, uspokojit jeho potřebu rodiny. Ale naplnit emocionální potřeby, tedy opravdu blízký vztah k někomu, kdo je "stejné krve", to někdy ani pěstouni nedovedou.

HLEDÁ SE PROFESIONÁLNÍ RODIČ


Domek v Mnichovicích. V přízemí obývák s kuchyní, rodinně rušno. Dvě holky. Ta starší, už školačka, se chystá na hodinu klavíru, takže hledá noty. Dva malí kluci válčí o traktor, který z toho má kolečka nakřivo. Paní Marie Klimešová, odhadem třicátnice, Michalovi vysvětluje, že traktor měl Bonifác dřív, takže mu ho nemá brát. Jenže mu to vysvětluje znakovou řečí, tak to chvíli trvá.
"Je mu pět a půl, u nás je rok. Neslyší, tak se učíme znakovat, ale já pořád znakuju jak primitiv," dosedne zpátky ke stolu a k čaji. Rodina Klimešových, tatínek existuje, jen byl v práci, je jedna ze zhruba dvaceti, jež podporuje sdružení Natama paní Vrtbovské. Snaží se hledat potenciální profesionální pěstouny a školit z nich odborníky. Samozřejmě že i kdyby bylo stoprocentně úspěšné, na celkových neveselých číslech to nic nezmění. Ale smyslem tohohle projektu, který platí Nadace televize Nova, je ukázat, co to vlastně je profesionální pěstounství a jak by mohlo vypadat. Pro případ, že by se stát přece jen rozhodl touhle efektivnější a nejspíš i levnější cestou vydat. Profesionální pěstoun je totiž v České republice něco jako lochnesská příšera. Všichni o nich mluví, ale málokdo je viděl.
"Natama nám kromě peněz dává hlavně odbornou podporu," říká paní Klimešová. "Pořádají pro nás semináře a odborné výcviky, tak sedmkrát ročně. Mají odborníka na telefonu, kterému můžeme zavolat v krizové situaci. Píšeme deník, kde se snažíme zachytit, jak se dítě vyvíjí, a jednou za měsíc přijde konzultant, s nímž to probíráme. A taky máme možnost Michala na jedenadvacet dní ročně dát někomu, kdo se o něj odborně postará. Tuhle,dovolenou' rodiče pěstounských dětí taky nutně potřebují." Jenže sedíme u stolu, já sleduju domácí frmol a vážně si nejsem jist, jestli se tohle dá dlouhodobě zvládnout. Řeči o profesionálních pěstounech se hezky povídají v kanceláři, ale v praxi - dítě s těžkým postižením ke třem vlastním, to je náklad, jaký unese málokdo. Klimešovi ale nejsou úplně typický příklad. Opravdu toho zvládají hodně. Standardní pěstounská rodina by měla být zatížena přece jen méně, aby nemusela vykazovat takovou míru hrdinství.
Na druhou stranu, existují jiné cesty? Obří pěstounské velkorodiny s deseti patnácti dětmi to sice myslí dobře, ale nakonec je to prostředí podobně vzdálené realitě, jako třeba SOS dětské vesničky. Určitě lepší než dětské domovy, ale také je to v mnohém umělý svět.

ODSOUZENI DO DOMOVA


Jak by tedy v praxi vypadal onen systém profesionální náhradní rodinné péče? Mělo by jít o rodiny, ať už by aktuálně vychovávaly vlastní děti, nebo už je měly odrostlé, které by pěstounství měly jako zaměstnání. Staraly by se o jedno, dvě či tři děti, možná ne po celou dobu jejich dospívání. Některé takové rodiny totiž bývají specializovány na určitý věk dítěte - nejen kojenec, ale třeba nesnesitelný puberťák, zneužívané dítě nebo třináctiletá dívka s miminem -, případně na nějaký typ zdravotního postižení, který vyžaduje zvláštní zacházení. "V zahraničí je docela běžné, že ty děti, než dospějí, projdou i pěti šesti rodinami. Kupodivu i to je v podstatě lepší než ústavní výchova. Někdy to prostě nejde jinak. Bohužel," říká Petra Vrtbovská. "Ale hlavně to umožňuje postarat se i o ty děti, které dnes vždy skončí v ústavu." Vypadá to logicky, tak proč už to není a stavíme další domovy a ústavy?
"Nedávno byl na tohle téma seminář v Senátu," komentuje prostou otázku Štefan Klíma. "Odborník z Velké Británie vysvětloval, jak tamní systém funguje a v čem jsou pro děti jeho výhody. Jediná reakce našich poslanců byla, že by to stálo moc peněz. Pak už se o tom nemluvilo." Příliš drahé? To je nesmysl hned z několika důvodů. Za prvé by systém profesionálních pěstounských rodin byl velmi pravděpodobně levnější i provozně. Kdyby se například starala taková rodina o tři děti a dali bychom jí právě to, co nás stojí dětský domov, bylo by to nejspíš přes sedm set tisíc a to už jsou opravdu slušné peníze. Nejspíš by stačilo mnohem méně.
Ale hlavně je ten systém levnější dlouhodobě. Drahé dětské domovy ve velkém produkují klienty věznic, nejrůznějších léčeben, příjemce sociálních dávek, které pak musíme stejně zaplatit ze společné kasy. Na ministerstvu práce a sociálních věcí tohle vědí a chtějí pěstounskou péči podporovat. Ale první výsledky se dají čekat až za léta.
Až budete před příštími vánocemi zase házet stovku do kasičky dětského domova, tak si alespoň vzpomeňte, že házíte drobky do zlaté klece, jež má východ do suterénu společnosti. Nic záslužného a ocenitelného na téhle charitě není. Jen posiluje pocit, že o opuštěné děti je dobře postaráno. Není. Vlastně je. Jako ve zlaté kleci. h Co si o dětských domovech myslíte vy? Diskutovat můžete na adrese www.reflex.cz/diskuse

TOMÁŠ FEŘTEK


Kurzy měn
25,470
21,800
28,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější