"Víte, jak vznikli Slováci? Maďar pomiloval opici a potomky hodil přes Dunaj," přilije na horolezecký server kapku žluče anonymní Čech. "A Polák kozu!" kontruje anonymní Slovák. Až do svítání se probírám lavinou jízlivých internetovych diskusí o lavině v Roháčích, pod níž zahynulo sedm Čechů. Kdyby mohli, tloukli by se ti vzájemně se obviňující horalé a horalky cepíny.
Útěchu nenabízí ani zjištění dalšího anonyma ze serveru horydoly.cz: "Jak čtu příspěvky, tak vidím, že podíl ko..tů je na obou stranách zhruba stejný." Stydím se zejména při představě, že tu nacionalistickou stoku, jakou svého času nezpůsobilo ani dělení ČSFR, čtou příbuzní a přátelé těch, co se z Roháčů nevrátili.
"Nechte toho!" požádala diskutéry Radka, sestra jedné z obětí. Nenechali. Umanutě mleli svou. Lavina v Roháčích je přitom druhou nejtragičtější v českých dějinách. Více Čechů (13) zahynulo pouze na horolezecké expedici pod peruánským Huascaránem v roce 1970.
NEVĚŘTE SLOVÁKŮM, NEBO TURKOVI?
"Hlavní příčinou tragédie v Roháčích bylo podle mě nerespektování základních bezpečnostních pravidel a nízká míra zkušeností ze zimních hor. Bohužel, s tímto trendem se právě v případě Západních Tater setkáváme pravidelně," říká pan Tomáš Frank z bezpečnostní komise Českého horolezeckého svazu (ČHS). Trpělivě tak opakuje svým nepoučitelným krajanům už léta jedno a totéž. Zdá se, že není vyslyšen. Nejnovější bilance z minulého týdne uvádí, že v letech 2001 až 2005 zahynulo úrazem ve vysokohorském terénu 121 Čechů, z toho 55 v důsledku pádu z výšky a 26 v lavině. Úmrtnost na horách přitom stoupá. Nejvíc, 43 lidí, zahynulo právě na Slovensku, v České republice 23. Lze všechno zdůvodnit tím, že rodné luhy a háje moc příležitostí k vysokohorské turistice nenabízejí? Ne tak docela.
Když jsem předloni psal reportáž Horolezčata (RX 36/04), doufal jsem, že vysoký podíl českých obětí Tater je shluk nešťastných náhod, který si neumíme vysvětlit jinak než jejich nezkušeností a ignorováním pravidel. Dnes už i podle průzkumů vím, že si 80 až 90 procent úrazů v Tatrách způsobí lidé sami svou nedbalostí a lehkovážností. V Alpách je toto číslo asi o deset procent nižší.
Prvotní příčina podrážděnosti diskutérů je přitom jinde. Jde o hloupý, avšak neškodný ventil stovek reakcí na článek Slovákům nevěřte! V Tatrách nespoléhejte na záchranáře, který nedávno na svém serveru horydoly. cz publikoval Jakub Turek. Autor interpretoval tiskovku ČHS, který údajně nedoporučuje spoléhat v Tatrách na slovenské záchranáře. Důvod? Mohou přijít pozdě. Impulsem k takovému tvrzení bylo úmrtí sedmadvacetileté slovenské horolezkyně Vandy F. na Široké věži v létě 2005, která čtyři hodiny čekala na leteckou pomoc. Přitom na dispečinku tvrdili, že vrtulník přiletí za dvacet minut. V reakci na článek se spustila lavina žalob. Příbuzní horolezkyně žalovali firmu ATE Poprad, provozovatele letecké záchranky, firma zase žalovala reportéra STV za příspěvek, který údajně poškodil její dobré jméno. Turkův článek s poněkud bulvárním titulkem převzaly agentury, citovaly jej deníky i televize. ČHS zahájil s jeho autorem disciplinární řízení, protože slovenské záchranáře považuje naopak za profesionály a třeba jejich rychlý zásah při lavině v Roháčích vysoce oceňuje. Kdo měl pravdu, se zatím neví. Vyšetřování Vandina úmrtí pořád pokračuje.
JAKO MALÉ DĚTI
"Asi nejméně disciplinovaní v Tatrách jsou Poláci, ne Češi. Bivakují a stanují kdekoliv. Když jim něco vysvětlujete, jsou arogantní. Čechům příroda v posledních letech spíše nepřeje," poznamenává ředitel slovenské Horské záchranné služby (HZS) Jozef Janiga.
Z více než 800 zásahů HZS na území celého Slovenska se 56 procent týká zahraničních návštěvníků a z toho zhruba polovina, tedy celkově čtvrtina, Čechů. Výzkum návštěvnosti Tater z poloviny srpna 2004 ukázal, že až 40 procent tvoří turisté nebo sportovci z České republiky, 30 procent Slováci a 19 procent Poláci. Loni přitom tvořilo dvanáct Čechů půlku všech obětí slovenských hor. Takže jde o stoupající trend. Proč?
Asi se shodneme, že v argumentech o "českých turistoch s batohom ako skriňa, v ktorom majú radšej sekeru a celtu ako lavínový píps a trochu rozumu", to tak úplně nebude. I když, píps (lavinový hledač na principu elektromagnetických vln), lopatku a sondu jako bezpečnostní lavinové minimum v ceně zhruba deset tisíc korun nosí do Tater s sebou málokdo. Nemluvě o dražších a účinnějších pomůckách, jako jsou lavinové vesty a bundy, jež umožňují až šestihodinové dýchání pod lavinou; nebo tzv. ABS batohy, které nafouknou airbagy a zabrání tak utonutí.
"Když jsme dělali anketu o používání těchto pomůcek, s hrůzou jsme zjistili, že s lavinovým hledačem umí zacházet pouze 56 procent lidí, přičemž to ještě neznamená, že ho u sebe opravdu mají. Těžko pak očekávat, že budou mít ty náročnější pomůcky," dodává pan Janiga.
Stalo se na Slovensku módním papouškovat tvrzení o nepřipravenosti Čechů, o tom, jak si vyjedou do Tater namačkáni ve škodovce a nabaleni paštikami a chlebem, jen aby ušetřili. A když už tam dojedou a vládne náhodou špatné počasí, je jim líto se vracet, a proto vylezou na hřeben, ignorujíce lavinové nebezpečí a veškeré předpisy či zásady. Bohužel, v tom posledním případě tomu tak skutečně bylo.
"Záměrně jsme horské službě nenahlásili, kam se chystáme. Věděli jsme, že by nám to nedovolila," řekl pro MfD (3. 1.) jediný přeživší účastník expedice do Roháčů - Luboš Materna. Dětinské chování. Opakovaný nocleh této party uprostřed extrémně lavinového Spáleného žlebu je přitom totéž co ulehnutí na koleje na trati Praha-Brno. S jistotou "to" pojede - spíše dřív než později.
FILO ŘEŽE NA KOST
Hřebeny Tater jsou snad jediným místem, kde se tradiční česko-slovenský otcovsko-synovský syndrom obrací naruby. Tím, kdo poučuje, najednou není otec (Češi), nýbrž syn (Slováci). Slováci - horalé prý znají Tatry velmi dobře, zákeřné změny počasí předvídají, a hezky proto čučí u čaje. Aby té mytologizace nebylo málo, přispěl do diskuse na lezeckém serveru konzistentním popisem českého chytráctví i anonymní český filozof:
"Nerespektujeme žádná pravidla. Kdo respektuje pravidla, je jasný terč výsměchu a ponižujících narážek. (...) Můj vzkaz pozůstalým a přátelům tragicky zemřelých, těm, kdo nemají teď čisté svědomí: ,Někteří pozůstalí a přátelé mrtvých, kteří teď bolestí nemůžete dýchat, máte svůj díl viny na tomto neštěstí. Falešným postojem ke svým blízkým. Uznávali jste jejich porušování pravidel a podíleli jste se na jejich zkáze. (...) Vy, jejich kamarádi, kteří jste je obdivně v hospodě a partě poklepávali po ramenou: Ty seš king, XY. Hele Káťo, XY je borec, on bivakuje v zimě v horách. Fakt borec, přes zákazy a při čtvrté lavinovce. Pípák je strašně drahý, to nemá vůbec cenu kupovat."
Ve svém úsudku o Češích je "filo" -jak se podepsal - ještě příkřejší než ti nejradikálnější Slováci: "Do Tater se dělají z Čech výpady. Hrdinské výpady. S mrtvými se počítá. Do toho krásného horstva pronikají doslova hordy českých skálolezců a překližkářů. Rambajz venku i na chatě, porušení všech existujících pravidel v místech, kde se pohybují. (...) Po návratu to semelou se známými a rodinou a společně si utvrdí svůj ,správný postoj' k životu. Zanadávají společně na Slováky, na horskou, na ochranáře, na ubytování, na služby a na počasí. (...) Víc osobní odvahy potřebujete k neopuštění chaty za čtyřky než k tomu, abyste šli nahoru."
TATRY JAKO ZRÁDNÁ MILENKA
Otázka by možná měla znít trochu jinak. Proč Češi a proč právě v Tatrách? Malé velehory fungují jako rozbuška, až teprve kontakt s explozívní směsí (Češi) způsobí výbuch. Odděleně jsou obě substance docela neškodné. Češi Tatry nepochybně milují, toto pohoří je jediným údem slovenského těla, který by rádi amputovali, zmrazili a pak honem přišili na své rámě. Nejraději kamsi na Vysočinu. Protože taková transplantace dost dobře není možná, alespoň do Tater čas od času vyrazí. Jsou totiž dostupné, levné a vzrušující. Slouží jako stálá námořníkova milenka, netrpělivá a věčně roztoužená v nejbližším přístavu. Ta milenka je ale zrádná. Umí se mstít za nepřipravenost. Kromě tohoto - řekněme freudovského - vysvětlení se ještě nabízí jiné, lifestylové. Moderní člověk, pracovník banky nebo tiskový mluvčí, čas od času zjistí, že náhražka skutečných prožitků, tedy chatování a surfování po netu, ho už neuspokojuje. A ne každý je nastaven na swingers party nebo éčko. Přece jen, na to první je ještě mladý a na to druhé už trochu starý. Někomu takovému "konzumace extrémní přírody" připadá rychle dostupná. Pořídí si mačky, cepíny, skialpinistickou výstroj a koupí si průkazku horolezeckého oddílu. Ano, čtete dobře - koupí si. ČHS podobně jako slovenský IAMES se rozhodl jít po roce 1989 v zájmu získání co nejvyššího počtu členů tzv. moderní cestou volného členství bez podmínky absolvování alespoň základního výcviku. Členské průkazy se tak účelově kupují, protože umožňují kromě slev na chatách zejména výjimku na pohyb ve vysokohorském terénu.
A v tom je jádro problému. Pokud bychom porovnávali horský provoz s tím silničním, tak řidičů bez řidičáku bychom na D1 mnoho nenašli. Zatímco vysokohorských turistů nebo sportovců bez průkazu ČHS nebo IAMES v Tatrách ano. A i ti, co ho mají, často o pohybu v horách nevědí nic.
"Můžeme si členy vybírat a tvořit jakýsi elitní spolek, jak to dodnes dělají některé horolezecké oddíly včetně toho mého, a počítat s tím, že řada jedinců, možná spíše většina, nakonec poleze takzvaně načerno nebo si ,koupí' členství v některém z alpských svazů, jež navíc v rámci členství nabízejí rovnou i velice kvalitní pojištění do hor. Druhou možností je zkusit zájemce neodmítat a pokoušet se nové členy informovat různými nenásilnými formami. Od loňska se alespoň ke každému členskému průkazu vydává tzv. záchranná infokarta s pokyny pro případ nehody, telefonními čísly na záchranáře v ČR, SR a alpských zemích, nabídkou kursů v rámci svazu a podobně," soudí pan Frank.
Kdo ví, nakolik jsou pro zdraví a životy lidí prospěšné spíše striktnější nebo liberálnější podmínky. Před rokem 1989 socialistická tělovýchova soudruhy do Tater bez výcviku nepouštěla. A neštěstí bylo míň.
Proč je podle vašeho názoru tak vysoký podíl českých obětí Tater?
