Na Radiožurnálu straší?

Radiožurnál má téměř milión posluchačů. Většinou jsou to lidé s vysokoškolským vzděláním a přibývají ti, kteří v zaměstnání rozhodují. Za věrný otisk téhle charakteristiky se prohlašuje posluchač na stránkách www.radiotv.cz. Dal si tu práci a zrecenzoval celý jeden den vysílání Radiožurnálu. "Podle výzkumů je to stanice určená mně," stěžuje si hned po pár odstavcích, "a nepoznal jsem v řadě ani pátou písničku." Měl náš člověk smůlu, anebo je chyba v systému? Vzhůru do matrixu, protože, jak říkal Morpheus: "Polkni červenou a dozvíš se pravdu."

CELOPLOCHA

"Mluveným slovem se liší," rozčiluje se písničkář Jaroslav Hutka v jednom z internetových chatů, "hudba zůstává stejná. Bezpohlavní, tupá, profesionální už jen z pohledu bolševických přehrávek, vymývající mozek, nezajímavá. Hudba pro všechny, střední proud, vlastně pro nikoho. Neomylně bez kořene a identity, pouhé vnucování nevkusu. Kvůli té hudbě Radiožurnál neposlouchám... Ti hudební mafiáni mají moc, peníze i štěstí. Přetekli z bolševismu do dneška beze změny a jsou stejně nepolapitelní jako tehdy. Muzikant a generální ředitel rozhlasu Kasík mi před rokem tvrdil, že ve vysílání Radiožurnálu nic mafiánského není, že výběr hudby je objektivní podle poptávky posluchačů. Bluesman Jan Spálený mi potom vysvětlil, že si na to platí dvě agentury, to aby byl průzkum nezávislý, a hudba se vybírá podle těch agenturních výsledků. To je samozřejmě lež. Ty dvě agentury jsou jen kouřovou clonou pro to, aby jacísi lidé v zákulisí mohli vybírat, co chtějí, a nemuseli se o tom s nikým bavit. Brání se ještě legračně tím, že mají computer. Ale kdo vlastně tu hudbu vybírá?"
Tu hudbu vybírá Jan Šrámek. Na základě výzkumu AISA už v roce 1998 konstatovalo oddělení výzkumu Českého rozhlasu, že posluchači mají "něco" proti hudbě na Radiožurnálu. "Chceme trošku ubrat to, čemu se říká české country, a být jemně progresívní," řekl s veřejnoprávní rychlostí, už o sedm let později, Alexandr Pícha.
Mluvil-li ředitel veřejnoprávní stanice o jemném progresu, vypadalo to na pěknou revoluci. Možná s ní částečně souvisela i personální obměna. Na místo šéfredaktora nastoupil na jaře Jan Pokorný, už předtím usedl do křesla šéfa hudební redakce Jan Šrámek. Že by světlo na konci tunelu? Skutečně už nebudeme muset mezi zprávami poslouchat snaživce s kytarou, lovící pravdu pomocí neskutečných klišé?
Je to paradox, ale vymýtit českou country přišel člověk z nejpovolanějších. Šrámek o tom nechce moc mluvit, avšak jeho uvolněná image, vrcholící pohodlným sakem s vyhrnutými rukávy, na něj prozradí, že dělal deset let na mimořádně úspěšném Country rádiu. "Je pravda, že jsem žánrově jinde, ale svůj osobní vkus do toho vůbec netahám. Já chci jediné - hrát hezké písničky." Šrámek má ambici hrát jedničkové písničky a po krátké výměně názorů si ujasníme pojmosloví. Nemá na mysli hudební kvalitu: to je příliš subjektivní pojem. Jde mu o vhodný rádiový hit, který by odpovídal formátu celoplochy, stanice pro všechny lidi. Jaká je to asi písnička?

TO JE TO, OČ TU BĚŽÍ

Pan Miroslav Červinka končí svůj internetový příspěvek nazvaný Veřejnoprávní hudba paranoidním výkřikem: "...když k tomu přičteme nepochybně nezanedbatelnou ekonomickou provázanost hudebních vydavatelství, manažerů, ,stálic' naší hudební scény s hudebními dramaturgy, vychází nám onen koktejl, který je nám servírován."
Spousta lidí s ušima pořád slyší Radiožurnál jako strašidelný zámek, v němž vládnou neměnná pravidla mafie. Dramaturgové jdou na ruku vybraným skladatelům, společně vytahují ze skříní zpívající kostlivce a jejich hnusné normalizační popěvky. Nakonec se všichni bratrsky podělí o tantiémy a popularitu, již si tímto způsobem udržují.
Myslel jsem to s proniknutím do systému vážně. Koupil jsem si baterku, půjčil špionážní digitální foťák, lano, skoby, pepřák. Hodlal jsem se do strašidelného zámku dostat přes veškerá nebezpečenství, najít tajné playlisty, opatrně ty listiny potřísněné slizem vzít do rukavic, ofotit je a vynést na světlo boží jako důkaz strašlivého nevkusu.
Pak jsem si to ale rozmyslel, zavolal Janu Pokornému a ten mi playlisty vydal dobrovolně. Po jejich přečtení musím říct, že strašidelné pohádky se dobře poslouchají a vzhledem ke klientelismu coby české národní vášni znějí i velmi věrohodně, nejsou však pravdivé.
Prošel jsem seznamy písní od května do srpna letošního roku a, po pravdě řečeno, nenašel jsem vějíř nevkusu, jak jsem čekal. Ve sledovaném období na mě nezvraceli ani Horňáci, ani Meleni, ani Maxim Turbulenc, ani Gábina Partyšová, ani (až na čestné výjimky) zamrzlí kotlíkáři. Starší písně Michala Davida jsou prý dokonce pro současnou hudební redakci tabu, což považuje za nepochopitelný extrém Josef Vlček, který buduje hudební formáty pro rozhlasové stanice. "Nevím, proč například Gotta hrají a Davida ne. Dnešní běžný český pop je stále stejně stupidní, ne-li ještě stupidnější, akorát tehdejší hvězdičky pořád spojujeme s bolševickým režimem. To je, jako bychom pořád zdůrazňovali, že Němcová napsala Babičku v době Bachova absolutismu."
K hranějším interpretům letošního léta na Radiožurnálu patřili: módní Julian Záhorovský a Sámer Issa, nesmrtelní Karel Gott a Václav Neckář, Turbo, tenista Yannick Noah, prostomyslný Katapult, na druhé straně Rolling Stones, Dan Bárta, Čechomor, Alanis Morissettová, Monkey Business, Mark Knopfler, Vladimír Mišík.
Vypadá to, jako by chtěl Šrámek stejně jako Dubček obejmout celý svět! Bude vysloužilý učeň ze sklonku sedmdesátých let vděčný za to, uslyší-li za čtrnáct dnů - při nonstop poslechu - pětkrát píseň Hlupák váhá? Existuje jediný člověk v této zemi, který by s gustem poslouchal písničky Gotta i Mišíka? Je nutné vůbec obsáhnout oba světy? "Rozhodně by byla škoda jeden z nich ztratit," přiznává Šrámek a odhaluje mimoděk smysl systému. Tím je záběr široký tak, aby jím propadlo jen minimum lidí.
Poslechovost, to je to, oč tu běží.

ALTERNATIVA JAKO EROTIKA

Jan Šrámek velice něžně vypráví příběh písně, která je vyvolena prolétnout éterem. Je umístěna v selektoru, kde vydrží až šest týdnů rotovat jednou, maximálně dvakrát denně. Poté je přesunuta do kategorie "devadesátých let" (jsou v ní ale i písně nového tisíciletí), kde odpočívá v nízké rotaci (jedno zahrání za šest až sedm dní), a po půl roce odejde na věčnost, do archívu, kde čeká, zda se z ní přece jen nestane evergreen. V souvislosti s tím člověka napadne, proč šanci na ten krásný příběh v selektoru například nedostala další píseň z alba Hyjé skupiny Traband, když Černý pasažér stoprocentně zabodoval. "Z vydavatelství mi dost často posílají jen výběry, a tím se mi zužuje výběr," lamentuje Šrámek. "Celá alba totiž doplňujeme do archívu jen tehdy, když jsou na to finance."
Píšu-li o selektoru, míním tím asi 1250 písní, jež rotují ve vysílání, spojují příspěvky, a jak si stěžuje Šrámek, "nemohou být pouštěny v blocích po více skladbách jako na konkurenčních stanicích. I proto je naše emoce nezřetelná." Celkově má však stanice do vysílání připravených 3700 písní, mezi nimiž jsou i skladby pro "zvláštní" použití. Například pro zápisník zahraničních zpravodajů, filmový žurnál a hudební programy. Co by se muselo stát, aby se tyto chuťovky (mezi něž patří celá oblast world music, již vysílání Radiožurnálu vůbec neregistruje) přesunuly do hlavního proudu vysílání? Zázrak. Upřímně, můžeme vůbec chtít od Radiožurnálu, aby nám hrál něco objevnějšího než jiné stanice? Těžko. Vždyť alternativní hudba (například z katalogu filmy Indies) má na stanici místo - stejně jako v televizi erotika -jen v tematických magazínech po dvaadvacáté hodině.
"Ale v Anglii je to stejné," připomíná Josef Vlček. "Mluvil jsem jednou s Chrisem Reou a taky byl naštvaný, když mu BBC odmítla hrát novou písničku. A docela pěknou. John Peel, o němž tu intelektuálové básní, hrál hodinu týdně, jinak je BBC z hlediska tamní hudby konzervativní stanice. O pohyb a okysličování hudební scény se starají tak jako tady malá rádia. Veřejnoprávní opravdu neznamená alternativní."

VKUSNÁ VATA

Hlavně nikoho nedráždit, to je můj hlavní dojem ze čtení playlistů. Zahrát od všeho trochu, aby nás nenapadli, že straníme nějakému žánru, soundu, módní vlně, barvě pleti, mollovým stupnicím - prostě veřejnoprávní korektnost se vším, co k takové nudě patří.
Chci na Jana Pokorného zaútočit, zda nehodlá nakládat s hudbou odvážněji. Kopí však poklesne dřív, než servírka přinese cappuccino. "Co chceme od hudby?" zeptá se Pokorný. "Já vám to řeknu - vkusnou vatu. Hudba nesmí rušit a znervózňovat. Vzhledem k masovému záběru musíme experimentovat opatrně. Experimenty se mají dělat na zvířatech, a ne na lidech."
Kopí ztratilo smysl, míchám si s ním kafe. Šrámek s Pokorným se rozhodli řídit pohádkovým heslem: Budeme pouštět hudbu, aby nebyla slyšet. Pětičlenné hudební oddělení nechalo rotovat přes tisíc písní, které měly být přehrány, ale zároveň měly vyvolat dojem, že neexistují. Vzhledem k tomu, že hudba vyplňuje zhruba polovinu z každé hodiny vysílání a tvoří obal, design stanice, není divu, že Radiožurnál postrádá tvář. Může i to být důvod, proč ona "vkusná vata", v níž by si měl posluchač hovět, irituje tolik lidí?
Pro stanici, která je tak trochu zpravodajská, tak trochu servisní, tak trochu rekreativní, je asi nejsnazší cestou hrát totální všehochuť. Generální ředitel stanice Alexandr Pícha si stojí za tím, že formát hudby Radiožurnálu odpovídá celkovému formátu většinové stanice. Vlček to formuluje ostřeji: "Stanice nemá jasný hudební formát, je to guláš, který vaří mladší dramaturgové pro starší posluchače. Koukám se na ten playlist a vidím tam, beru-li to písničku od písničky, z hlediska hudebního kritika kvalitní i aktuální kousky. Jenže, uvážíme-li, že 85 procentům posluchačů Radiožurnálu je nad padesát let, pak pro ty tahle hudba není. Třeba je to tím, že se Radiožurnál dodnes nevzpamatoval z komplexu, že po revoluci přišel během několika let skoro o milión posluchačů, že jej díky zábavě a hudbě na Frekvenci a přehlednosti a dynamice na Alfě a pak Impulsu opustilo skoro všechno publikum do čtyřiceti let."

POZOR NA HONOLULU!

I když nepřijmeme internetový vox populi, totiž že muzika na Radiožurnálu je "zkrátka srabácký výběr toho nejnižšího, chápu, že stále oblíbeného, ale nejméně kvalitního, co snad na českých policích může ležet", stejně máme nutkání se zeptat, kde berou dramaturgové jistotu, že vybírají tu správnou muziku, že zrovna You Are My Star od Support Lesbiens mají zahrát v prvních dvou srpnových týdnech patnáctkrát a Hříšná těla křídla motýlí Anety Langerové šestkrát, cokoli od DG 307 ani jednou a proč má být nejhranější zahraniční písní La Tortura od Shakiry? Jak se tito lidé dopracovali k modelu, že písnička musí být známá, anebo aspoň něco připomínat, nesmí mít dlouhou předehru, nesmí být delší než čtyři minuty a měla by být optimistická, protože "neštěstí kolem nás je už tak dost"?
Lidé z Radiožurnálu kopírují masový vkus - sledují populární ankety, poslouchají, co hrají hit rádia. A taky provádějí - nelekněte se - testy na lidech. Hook znamená osmivteřinový úryvek písničky, během něhož členové vybraného vzorku posluchačů řeknou líbí či nelíbí. Pět až osm sekund je doba, při níž se lidé rozhodují emocionálně, a nikoli podle jména zpěváka, a víceméně také doba, během které se lidé rozhodnou, zda přeladí na jinou stanici. Jak připomíná mediální stratég Josef Vlček: když mají lidé víc času na úvahu, najednou si třeba řeknou, ale to je přece Dalibor Janda a toho já přece nemůžu, protože patří k mé společenské normě Jandu odmítat - a změní hodnocení. Podobné výzkumy se dělají všude na světě, mají desítky let propracovávanou metodiku a stále více jsou aplikovány i mimo rádia, třeba přímo v hudebních vydavatelstvích.
Výzkum poskytne konkrétní představu, co lidé chtějí, neprozradí však mapu skladeb pro rádio vražedných. "Vždycky znovu se děsím, do jakého kontextu zapadne písnička vyhozená selektorem," přiznává Pokorný. Nehrají se proto písně o smrti, náhrobních kamenech, o cestě do ráje (pozor na Honolulu od skupiny Kamelot a na Ukážu ti cestu rájem od Karla Gotta), které by se ve vysílání mohly potkat s atentáty, leteckými neštěstími a dalšími vymoženostmi naší doby.
Za vůbec nejbáječnější se naopak považuje anglicky zpívaná písnička kategorie A, již pozná sedm lidí z deseti a má rychle rozpoznatelný začátek. Dobrými příklady jsou písničky Help a A Hard Day's Night od Beatles. Jan Šrámek má ještě jednoho favorita: "Písnička, která obsahově splňuje ideál, protože je v ní začátek cesty, snadno zapamatovatelný nápěv a nedlouhá předehra, je koleda Narodil se Kristus pán. Bohužel, nelze ji hrát celý rok."

ZVLÁŠTNÍ KOUZLO

"Do šedivého rádia, jímž Žurnál přes velmi slušnou novinařinu dosud je, se podle jejich představ hodí všechno," uzavírá Vlček. "Ale pro mě je výběr muziky až na třetím nebo čtvrtém místě. Mají nevyřešenou strukturu vysílací hodiny, jen se podívejte, kolikrát tam useknou písničku v půlce. Snaží se hrát to, čemu jako hudební kritik můžu říkat dobré písně, hrají víc novinek než komerční rádia, ale neumějí je prodat, dokonce na ně ani neupozorní. Dlouhá léta podceňovali hudební image. Rádio, to jsou pocity, a stanice je prostě taková, jak se lidem sama pojmenovává."
Radiožurnál by samozřejmě mohl jít cestou výhradně zpravodajské stanice se zřetelnou cílovou skupinou. Odvrácenou stranou je fakt, že takovou stanici by poslouchalo zhruba o půl miliónu posluchačů méně. Tedy polovina. Až do takové veřejnoprávnosti se dneska nikomu nechce.
I proto se zatím nic nezmění. I proto dramaturgové téhle stanice nezačnou zacházet s muzikou sebevědomě jako se zajímavou informací. I proto bude zřejmě i nadále pro hudbu na Radiožurnálu platit zásada neprovokovat a nevyžadovat pozornost. I proto bude dál docházet ke zvláštnímu kouzlu, během něhož se slušné písničky mění ve vatu.
Nám zbývá doufat, že pro začátek přestane platit sarkastická vnitřní směrnice usazená dlouhá léta ve vinohradském studiu. Totiž že až když dramaturg blije, zvyšuje poslechovost.

Co si o hudbě na Radiožurnálu myslíte vy?