„Tvoje matka tě dobře porodila, fešáku, pojď sem k nám, nestyď se.“ Špinavá mulatka je víc slyšet než vidět. Dlouhé černé vlasy jí utíkají zpod zpoceného hadru na hlavě. Těžko říct, kolik jí je. Možná dvacet, možná i pětačtyřicet, smazaný věk, ale každý den z té neodhadnutelné doby, kterou strávila mezi tisíci tun odpadků na skládce LA CHURECA V MANAGUI, má vyrytý na těle. Ve tváři. Pod očima. Na ztvrdlých rtech. Na zjizvené dlani, kterou mi položila na spálené rameno.
„Dobře si vylezl na svět, kluku!“ Rosalinda mě skenuje s našpulenou pusou. Rudnu a něco mumlám, mám dost. Polední tropické slunce mě vysálo jako já pomeranč ráno na ulici v centru Managuy. „Proč si myslíš, že si zahalujeme hlavu? A?“ Rosalinda si mě „dává“.
Podle registru Městského úřadu Managua je denně vyvezeno na skládku La Chureca zhruba 600 tun odpadu. Podle odhadů cifra během příštích tří let stoupne na 2000 tun.
Asi za hodinu, kolem osmé, stojím na malém návrší několik set metrů od břehů jezera Xolotlán, téměř na hranici hlavního města. Až k obzoru se táhne zvlněný koberec vytkaný milióny barevných teček, vypadá to jak impresionistické plátno, nad nímž krouží hejna černých supů. Bílá popelářská auta, neustále přijíždějící s odpadky, kreslí na plátně obrazce linkami zvířeného prachu. Žluté bagry s ocelovým zubem brázdí barevný koberec a hrnou tečky sem a tam, jako by ten živoucí obraz neustále přemalovávaly.
SMRAD
Jestli jsem měl někdy pocit, že vím, co je to smrad, tak jsem se mýlil. Silnice plná rozlámaných ker asfaltu mě přivedla k bráně skládky. Puch smetiště, ač jsem na ně ještě nevkročil, mi nekontrolovaně obrátil žaludek. Rozkašlal jsem se. Míjí mě rodina s drkotajícím koňským povozem. Pach koňského potu na okamžik přebil puch hniloby.
Bílý náklaďák se odlepil od vážicího zařízení v bráně a míří nahoru. Ustupuji, dva tři kroky ke kraji vyprahlé rozdrásané cesty. Na zadní části korby popelářského auta visí zachyceni tři klučinové s jutovým pytlem na zádech. Jak tři malí šimpanzi houpají se na jedné ruce na jedoucím autě.
„Gringo! Gringo! Naskoč! Pojeď!“ Později mi vysvětlili, že se nechávají vozit vracejícími se prázdnými auty až k bráně, tam naskakují na plná auta, a než popelářské auto dojede na konec skládky a vysype náklad, prohledají rychle odpadky na povrchu, dříve než se k nim dostanou všichni ostatní hledači. Finta. Nebo taky způsob, jak si desetiletí kluci ze skládky mohou hrát a nějak se vyzout z celodenního brodění v hnijícím marastu spolu se svými rodiči.
La Chureca je stokou hlavního města. Rozlezlý sedmdesátihektarový hnisající vřed na břehu totálně kontaminovaného jezera. Odhady mluví o zhruba pěti miliónech tun nezpracovaného odpadu, naakumulovaného na tomto místě od roku 1975.
Vyváží se sem všechno. Na separaci odpadu zapomeňte. Jsme v nejchudší zemi Střední Ameriky.
Pár desítek metrů od cesty doutná hromada plastu. Tetelící se vzduch rozmazává několik postav sedících na bednách dokola. Rodina na první pohled. Zabořil jsem se po kotníky do hnijícího bahna a pokouším se dojít k nim. Útočící hejna černých lesklých much a vrstvy odpadků se mi prolamují pod nohama -padesát metrů překonávám snad pět minut. Čtyři umouněné děti si mě prohlížejí, jako bych byl ufon. Přitom nepřestávají prosívat střepy z doutnající haldy. Otec i matka zachovávají důstojné mlčení. Nic nežádají, jak je v podobných situacích běžné.
Ptám se, kde se tu vzali, a po chvíli se otec, don Moises Enrique Medina, rozhovoří. Oči sklopené ke střepům, klidným hlasem: „Nejsme odtuď, jsme ze severu. Polovinu roku nás uživí naše pole, děti nepracujou, utáhneme to z platu mého a manželky ... Gonzalo, nech toho!“ Tříletý, nejmladší syn je úplně nahý, nemá ani boty. Běhá v té špíně a střepech, poskakuje jako černé kůzle, předvádí se. „Druhou půlku roku jsme tady. Musíme pracovat všichni, jinak nepřežijem.“ Moises ke mně poprvé obrací oči. „Pracujeme od rána, od východu slunce, končíme tak v pět odpoledne. Sbíráme sklo ... Gonzalo! Nech pána!“ Malý uličník chce fotku.
Zajímá mě, kolik vydělají. Moises se zamyslí, odhodí ze síta pár kamenů. „Asi 600 córdob za týden, všichni společně.“ Rychle počítám, je to asi 30 dolarů, pro šestičlennou rodinu na týden - tři čtvrtě dolaru na osobu a den. Nemám odvahu se ptát, kde se myjí, zda děti chodí do školy, jestli vůbec vystačí na jídlo. Když vidím o kus dál zrezivělou karosérii žigulíku pokrytou igelitem, neptám se radši ani na bydlení. „Měl by sis nějak zakrýt tělo,“ radí mi Moises, když se loučíme.
SUPI
O pár set metrů dál dnes pracuje většina sběračů. Mezi zaparkovanými povozy, stádem hubených krav, smečkou „dredatých“ psů, hejnem supů a pod spalujícím sluncem se pohybuje odhadem pět set lidí, z toho polovina dětí. Jutový pytel na provázku, hlavu a krk zakryté čepicí nebo šátkem, „gancho“ (železný háček na hrabání) v rukou a pohled zapíchnutý soustředěně do barevného koberce odpadků. Asi sedmiletý chlapec v roztrhaném tričku Lakers zkušeným pohybem vyhrábl nedopitou láhev koly. Bez zaváhání ji dopil a špinavý plast uložil do pytle. Dvě malé holčičky si postavily „domeček“ z kartónů, hned vedle vyjetých kolejí velkého bagru, a honí se s pištěním kolem. Jedna po druhé házejí mastné novinové kuličky.
Vedle hlavy mi prosvištěla slupka od pomeranče. Hledám očima autora, okolostojící sběrači se hlasitě smějí a ukazují háčkem jeden na druhého.
„A neprasklo ti sklíčko ve foťáku, když si ho vyfotil?“ Kluk v růžové baseballce ukázal na svého kamaráda klopícího cudně oči. Opět salva smíchu.
Přijelo další popelářské auto, všichni se rychle přesouvají na místo, kde vyklopí odpadky, a gringo přestává být středem pozornosti. Auto pomalu couvá, jako magnet ho zezadu obklopily desítky sběračů s napřaženým háčkem. Zapařená barevná masa s mlasknutím vypadla z ocelových vrat, cinkají háčky, všichni spořádaně hrabou, žádný konflikt typu „já jsem to viděl první“. Psi bázlivě vyčkávají, až přijde řada na ně. Pět minut a hromada zajímá už jen krávy a supy.
„Já jsem boxer.“ Nejvýřečnější z party zhruba osmnáctiletých mladíků „náhodou“ přišel až ke mně. „A taky jsem studoval agronomii, ale rodiče neměli peníze, tak mi řekli, že toho musím nechat.“ Rázem je kolem nás asi deset jiných kluků, sahají mi na foťák a brašnu. Sandro překřikuje ostatní: „Chtěl bych cestovat, poznat jiný země, ale je to těžký. Dělal jsem box, abych se podíval do světa. Boxoval jsem tři zápasy jako profesionál, ale pak jsem prohrál a už mě nechtěli. Taky jsem pracoval na stavbě v Kostarice, ale vyhostili mě. Neměl jsem dokumenty. Pracuju tady už druhej rok, bydlím jinde, tady je jenom moje pracovní centrum.“
Jeden z kluků svírá u pusy křečovitě lahvičku s lepidlem. Zakalené oči a pomalé pohyby, opírá se o háček jako o berli. „A z keterý ... ketr ... kterýho kontinentu přicházíš? Na zemi jsou tři kontinenty ...“ Ostatní mladíci mávají rukou, abych ho neposlouchal, palcem směrem k zemi naznačují, co si o něm myslí. „Tři kontinenty ... Amerika ... Ame ... “ Jeho dutý hlas zaniká v hlaholu ostatních.
„Světlý ležák La Chureca!“ Eugenio odkopl kartón a zvedl zašlou láhev se žlutou tekutinou k obloze a imituje televizní reklamu na pivo. „Delikátní chuť, to pravé osvěžení,“ motá dohromady klišovité slogany reklam a jako si nahýbá ze špinavé láhve.
Všichni se smějeme.
Jedna hora odpadků začala hořet a polovinu nebe nad skládkou zakryl tmavě šedý neprůhledný kouř. Nikoho mimo mě to ale nijak nevyvádí z míry - všichni pokračují v hledání. Tři kluci našli nedojedenou porci rýže zabalenou v novinách. Jeden z nich ohmatává špinavou rukou zvadlý list hlávkového salátu, jako by zkoumal, jestli se dá ještě sníst. Dá. Písknutím přivolává malého klučinu - v rodině se všichni dělí.
„Hele, kluci, a co nemoci, nemáte strach, to jídlo, ten kouř ...?“
Víctor žvýká salát a nechápavě kroutí hlavou: „Ne, ne, nemáme žádné nemoci, chráníme se, podívej, jak jsme zahalení, a na to jídlo jsme zvyklí, jíme to pořád.“ Jeho malý bratr mi podává igelitový pytlík plný vody, zavázaný na uzlík. „Neboj se!“ směje se Víctor. „To je z kohoutku, to můžou pít i gringové.“ Několik hodin na prudkém slunci a moje láhev vody je dávno prázdná. Hltavě piju a raději nepřemýšlím, kde ji nabrali.
KUŘECÍ POLÉVKA
Podle studie fakulty lékařství University Nacional Autónoma v Managui (UNAM), více než 30 procent dětí ze skládky vykazuje vysoké hladiny olova, rtuti a DDT v krvi. Může za to soustavný kontakt s odpadem a konzumace ryb z kontaminovaného jezera. Noviny La Prensa citují doktorku Maríi Bohórquezovou z Managuy: „Nadbytek olova v krvi vede ke smrtelným následkům a tyto děti mají hodnoty až třikrát vyšší než povolená míra, 88 procent dětí vykazuje respirační problémy, 42 procent má kožní nemoci, u 62 procent dětí byli nalezeni paraziti v trávicím traktu.“
„Nechceš ochutnat? Dneska máme kuřecí polívku.“ Chatrč „spíchnutá“ ze dvou tří pomačkaných kartónů stojí přímo na haldě odpadků, před ní na ohništi, v plechovce od barvy zakryté kusem překližky, bublá voda s něčím. To něco nedokážu identifikovat, a tak s díky odmítám. Do půl těla svlečený, životem na smetišti páchnoucí muž usedá zpátky do stínu igelitu. Stovky much mi bzučí kolem těla, zběsile mávám kolem sebe. Augustín López se jen směje: „No to víš, že mi to vadí, ale co mám podle tebe dělat?“ Usedám na plesnivou bednu od banánů vedle něj. „Žiju tady patnáct let. Sám, ženský jsou nevěrný, pořád lítaj‘ po všech čertech.“ Kouříme, já odháním mouchy a vyptávám se.
„Chodíš volit?“ „Ne! Můj prezident a starosta je Ježíš Kristus! Ale občanku mám, podívej.“ Augustín loví z kapsy zmuchlanou kartičku a slabikuje své jméno. Čtu několik rozmazaných řádků: adresa Městského úřadu v Managui, jméno žádné. Podle výzkumů nadace Centro dos Generaciones v Managui je 55 procent obyvatel městské části Acahualinca (kde se nachází La Chureca) analfabetů.
„Počkej moment, hned se ti budu věnovat.“ Muž z výkupny na okraji smetiště mrknutím a gestem ruky naznačuje, že je právě velmi zaneprázdněn. Čtyři hnědé láhve pokryté seschlým blátem odložil na hromadu k ostatnímu sklu, dvě podrážky bot ohmatal a odhodil za sebe, klubko jakéhosi drátu pověsil na zrezivělou ruční váhu, zdvihl ji proti nebi a přimhouřil oko. „Devatenáct córdob.“ Mladík s jutovým pytlem v ruce nijak nezareagoval, zřejmě byl jeho dnešní úlovek spravedlivě oceněn. Nastavil dlaň a výkupčí mu vyplatil několik mincí, v přepočtu zhruba jeden dolar.
„Takže co jsi to chtěl, hombre?“ výkupčí si vzpomněl, že tam ještě pořád stojím. „Jo! ... Sbírá se všechno, jo, hlavně teda kovy, že jo, měď, železo, hliník, bronz. Pak taky sklo, plastik, guma, papír. Měď, ta je dobrá, to je jasný, že jo, ta je drahá, 10 córdob za libru. Sklo není tak drahý, ale zase je pořád, měď jen tak nenajdeš, tý je málo.“ „Kolik dostanou za sklo?“ „Za jeden quintal (50 kilogramů) skla průměrný kvality dávám 20 córdob.“ Jeden dolar za půl metráku skleněných střepů. Přemýšlím, kolik střepů bych musel vyhrabat, než bych měl na talíř fazolí a rýže. Asi čtvrt metráku.
ČEPICI!
Slunce je už nízko, většina sběračů odchází, zapřaženi místo koně táhnou svoje povozy po silnici do blízkého slumu. Stojím na bráně skládky, padám únavou, ale upovídaná Rosalinda mi nechce dát pokoj.
„Kup si čepici, fešáku!“ Všichni se zase smějí.
Pokolikáté už dneska? h Dá se těmto chudákům nějak pomoci?
