Nehraj si na matku Terezu! [RX Diskuse]

Ty jsi se zbláznila! Nebo: Nehraj si na Matku Terezu! slýchala Karolína. Proč se chceš takhle obětovat? I výbuchy v tom smyslu, že přece si ona, taková perla, nenechá zničit život sociálně determinovanými romskými dětmi. "A mně to strašně vadilo! Protože já to rozhodně necítím jako oběť. Cítím to jako naplnění. I když odrazovým můstkem k tomu byla má osobní situace," přesvědčuje mě Karolína. Sebe samu už přesvědčila? Jarmila Hubičková, koordinátorka matek pěstounek v SOS vesničkách, prý zájemkyním o tuhle "práci", "pomoc potřebným", "šanci na náhradní rodinu" říkává: Poslouchejte, co vám ty lidi říkají! Nestavte si proti nim jen obranný val svého rozhodnutí! Letos vybrala z osmdesáti zájemkyň pouhé tři. Ostatní musela odmítnout, což se často neobešlo bez slz.
Na otázku: Kdo jsou ženy, které touží "pracovat" v SOS vesničce a čím procházejí? nám pomůže odpovědět právě Karolína. Na své ratolesti stále čeká ("Připadám si jako těhotná po termínu. Už je to dlouhééé!"), ale ve vesničce již žije a pomáhá osm měsíců.

V PŘECHODU

Klobouk dolů, milá Karolíno! Vybrali tě! Tvá dispozice rozdávat ze svého životního krajíce druhým je velmi silná. Máš i zkušenosti s problémovými dětmi ze svého blízkého okolí. Ale opravdu se vzdáváš naděje na partnera a vlastní rodinu? Proč takový radikální řez životem?

"Když jsem se konečně rozhodla, strašně se mi ulevilo. Napadlo mě to poprvé asi před čtyřmi lety, kdy mi zkrachoval důležitý partnerský vztah. Vůbec všechny moje vztahy vedly do slepé uličky. Mám i smůlu v tom, že mě přitahují muži s nevyvinutým smyslem pro rodinu. Začala jsem se tehdy scházet s koordinátorkou matek. K dětem jsem měla vždycky blízko a objevila se ve mně silná touha dělat s nimi něco víc. A taky je mít. Uvažovala jsem o místě vychovatelky v dětském domově. Jenže ta si po osmi dvanácti hodinách sbalí saky paky a nastoupí tam jiná ženská. A vesničky mě oslovily intenzitou kontaktu s dětmi. Tou filozofií, uspořádáním a taky i tím, že ta ženská je na to sama, bez chlapa. Svým způsobem mi to vyhovovalo. A říkala jsem si: Když se mi nepovedla vlastní rodina, tak takhle nějak bych to chtěla. "
Nepovedla vlastní rodina... vždyť je ti teprve třicet! Nenapadlo tě být svobodnou matkou?
"Tuhle představu jsem živila hodně dlouho. Až do chvíle, kdy zemřela nejlepší kamarádka mé sestry, také svobodná matka, s tenkrát asi dvanáctiletou holčičkou. Ta malá šla do dětského domova, protože si ji neměl kdo vzít. Uvědomila jsem si, že nemám právo rozhodnout za dítě, že bude mít jen jednoho rodiče."
Jak jsi svůj odchod do vesničky vysvětlovala okolí?
"To bylo hodně těžké období. Tím, že jsem to začala říkat kamarádům, jsem se znova vrhala zpátky do propasti. A nechtělo se mi o tom mluvit, protože mě to rozjitřovalo a rány se zase otevíraly. A já nejsem moc zvyklá svěřovat se s intimními věcmi. Málokdo byl schopen a ochoten to přijmout. Neuměli si představit, že bych dokázala zavřít dveře za svým dosavadním intelektuálním životem v Praze a dokázala odejít do Brna, k cizím dětem, plotně a pračce. Udělala jsem chybu, že jsem do loučení s přáteli šla tak moc upřímně. Chtěla jsem, aby mě pochopili, jenomže mi pozdě došlo, že pokud si někdo neodžije celý můj život se vším, tak je to nemožné."
Dispozice stát se matkou v SOS vesničce je jedna věc. Ale jaká situace tě přivedla ke konečnému rozhodnutí? "Podle mě jsou v životě člověka důležité tři věci, pokud jsou obklopeny zdravím. Láska, zázemí vlastního domova a práce. A pokud se někdo dostane do fáze, kdy všechny tyhle tři oblasti najednou selžou, tak nemá, o co se opřít. Když to, co ti zbude, z čeho čerpáš energii, nebo spíš něco, co tě nutí přežívat, jsou jen přátelé, tak je to vlastně dost málo. Začala jsem mít pocit, že se v tom hrabu už dost dlouho. Že navzdory pudu sebezáchovy, který ti neustále říká: To se změní, se pořád točíš na kolotoči. A tehdy nastoupí další pud sebezáchovy a řekne: Tak a dost. Přestaň se v tom nimrat. Něco s tím udělej. Ale co? Na čem ti záleží nejvíc? Jaké máš možnosti? A co vlastně chceš?"

DĚTI DĚTI DĚTI

Tři kluci - čtyři, devět a dvanáct let. Když přišli do dětského domova, neměli ani základní hygienické návyky, byli podvyživení, týraní. Jejich biologická matka má psychiatrickou diagnózu, otec je alkoholik, surovec. Děti mají přesto silnou vazbu k otci jako autoritě. Karolína přečetla spis o životem zkoušené a těžce zvladatelné trojici s pocitem, že jsou to její děti. Ty, které jí osud porodil! Potřebují poznat lásku! Šla se projít, aby tu hrůzu, kterou malým dokáží dospělí připravit, vydýchala. Jak na tuhle chvíli čekala! Vždyť už prošla půlroční psychoterapií, dvouměsíčním speciálním školením matek, týdenní praxí v kojeneckém ústavu a třítýdenní ve vesničce a úspěšně složila psychotesty. Ty prokázaly, že si nechce nástupem do SOS vesničky jen řešit svou osobní situaci, ale že má potenciál přijmout potřebné děti za své a stavět se k jejich výchově nejen mateřsky, ale i profesionálně. Šla se tedy projít, s vědomím, že kostky jsou vrženy.
V nejnovější SOS vesničce u nás, v Brně-Medlánkách, je těch kostek deset, krychlových nadstandardních moderních rodinných domků obložených barevným dřevem vprostřed zeleně. Vše nově zařízeno, na střeše solární panely. Mezi domky svítí barevná hřiště, jež učarovala i dětem z blízkého sídliště, a někteří rodiče se tu odnaučují házet romské děti do jednoho nežádoucího pytle. Zapůsobí tahle oáza bezpečí i na ty tři raubíře? Jak s Karolíniným velkým srdcem naloží, když je život naučil něco jiného, než měl? Jsou už docela velcí a je tu ta vazba na otce ...je ještě možné je vychovávat, nebo jen "krotit"? Připustí vůbec, že Karolínu potřebují? Dojem ze spisu bytní. Vždyť je to rozhodnutí na celý život!
Karolína se svěřuje místnímu vedení s názorem, že by to byl tvrdý oříšek i pro zkušenou pěstounku, a po vzájemné dohodě se od případu odstupuje. Spisů, které z různých objektivních či právních důvodů musí nakonec Karolína vrátit, je pak ještě několik. Je vedena jako schopná přijmout i čtyři starší děti najednou, ale ne a ne narazit na tu správnou skupinu. Zatím chodí hlídat k sousedkám -týden dozoru u šesti cizích dětí, to je škola k nezaplacení. Bývaly doby, kdy každý večer trávila v divadle, teď tou dobou usíná únavou a vymýšlí pro děti, jež si zamilovala a ony ji, hry na zítřek.
Zítra hlídá u Hanky, která už rodinu dostala, dokonce unikátní! Takhle malé děti se v SOS vesničce běžně nevidí. Okatá zlatíčka - jedna desetiměsíční a jedna dvouletá holčička a tříletý kluk - jí rozkvetla pod rukama za měsíc a tulila by se od rána do večera. Jejich biologická matka je opustila hned v porodnici a je jí teprve jedenadvacet, takže je možné, že se Hance rodinka ještě rozroste.
Do SOS vesniček se dostávají až děti, jež nemají šanci na adopci ani na individuální pěstounskou péči, tedy starší, a především větší sourozenecké skupiny z dětských domovů, většinou s žijícími a neutajenými biologickými rodiči. Ti mohou být velice problematickou součástí celé téhle hry.

LÁSKA I PRÁCE

Měla by to být velmi pozitivně nastavená ženská, která ví, co dělá. Má velký nápřah a neutíká do vesničky jen proto, že si ve vlastním životě nenaplnila, co chtěla. Musí ke svému rozhodnutí dospět, a ne se na ně naivně upnout s vidinou krásné vlastní rodinky. Vychovávat šest dětí, jež za sebou mají neuvěřitelné věci, o jakých my dospělí máme velmi malou povědomost, to je systematická práce, sledovaná a řízená týmem odborníků. Hrana, zda chce žena pomoci spíše sobě, nebo spíše dětem, je velmi vratká. Mladé, zdravé ženy, které se do vesniček hlásí, mohou být odmítnuty i přesto, že by z nich mohly být dobré matky-pěstounky. Zvažují se rizika. Kdyby se pak taková žena z nenaplnění svého snu zhroutila a rozhodla se, že děti vrátí, byla by to pro ně jen další rána. I to se může stát a je třeba tomu maximálně předcházet.
Jak se liší pozice Karolíny od ostatních? "Přijímáme matky ve věku třicet až pětačtyřicet let, ale rozhodujeme se i pro ženy mimo tyto hranice, pokud mají silné individuální předpoklady. Osud Karolíny není jediný. Přijali jsme i ženu, která již odchovala vlastní děti, nebo dokonce ženu s třináctiletým synem. Máme i matku, jež ve vesničce otěhotněla a zůstala tam," říká Jarmila Hubičková, koordinátorka matek-pěstounek.
Jak lze sloučit mateřství s pracovním přístupem?
"Vyrovnání mateřského citu a potřebného nadhledu, to je něco, co ve vás buď je, nebo není. Já u těch žen hledám mateřské city, ale ony musejí vědět, že je to i cílevědomá práce. Proto jsou trvale vzdělávány a psycholog s nimi mluví o jejich problémech a problémech jejich dětí. Ony ty děti musí táhnout a my je hodnotíme za práci s nimi, za pokroky a výsledky, abychom je motivovali dál. Pomáháme jim, chválíme je, ale když se jim nedaří, jsme tam i od toho, abychom jim řekli: My ale vnímáme, že na tom pracujete! A jsme tam i od toho, abychom říkali: Ono se to ale, Karolíno, možná nepodaří. Přesto - pojďme dál."

JINÉ VIDĚNÍ VĚCÍ

Prý nejčastější výtka směrem k SOS vesničkám se týká absence otců. Samozřejmě že je to problém. A že je tu třeba dětem mužský prvek nějakým způsobem nahrazovat. Ale vždyť zdejší matky-pěstounky nejsou v dnešní, atomizované společnosti žádnou třeskutou výjimkou. Žen, které jsou na výchovu svých dětí samy, je mezi námi víc než dost. A v SOS vesničce mají matky-pěstounky zázemí nejen v bydlení a majetku vesničky, ale i v pomoci psychologa, pedagoga, správce a celého aparátu téhle mezinárodní organizace.
"Umím si představit terapeutický pár, který by si vzal velmi problematické děti," říká paní Jarmila. "Jenže model vesničky s pěstounskými páry se například ve Finsku příliš neosvědčil. Partnerský vztah přináší rizika a spoustu destabilizačních prvků. Nicméně zákon našim matkám v tomto směru nic nezakazuje."
Ale co s naší milou Karolínou? Dokážeme teď již její cestu lépe pochopit? "Bylo to oboustranné rozhodování. Její i mé," vzkazuje paní Jarmila Karolíniným přátelům, kteří si o ni dělají starosti. "Ona má jasný žebříček hodnot a pochází z prostředí, kde mají ženy těžký život. Vy ji vnímáte jinak, pro vás je to možná holka do života, jako jste vy. Já se na osud žen, jež jsou u nás, dívám jinak než vy."
Mnohé ženy, které pracují v SOS vesničkách, mají za sebou věci, s jakými by se nám těžko svěřily. Ale to neznamená, že jde o zoufalé existence, jež svým rozhodnutím utíkají ze života, naopak - jejich životní zkušenosti se tu stávají kvalifikací. Každá matka-pěstounka je jiná. A pokud otevírají své mateřské city za těchto "pracovních" podmínek a dávají společensky a citově handicapovaným dětem obrovskou životní šanci zažít rodinné prostředí, musejí mít velkou vnitřní sílu. Nejen pro sebe, ale na rozdávání hladovým. Karolíno, měj jí dostatek!

***

Jak se na fenomén SOS vesniček díváte vy?