Adélkou v tomto příběhu rozumíme stejnojmennou soukromou základní školu. Goliášem stát. Adélka si myslí, že ji stát chce zlikvidovat, protože je příliš malá. Malá je, ale brání se. A jak je známo z mytologie, nemusí být střety s vítězem jasným na první pohled předem rozhodnuté. Navíc v tom boji o přežití není Adélka sama.
Adélka sídlí v napůl opraveném, napůl zchátralém hospodářském stavení s uzavřeným dvorem, loukou a sadem v obci Mašovice, která nemá snad ani stovku obyvatel a leží zhruba deset kilometrů od Domažlic. Žáci sem jezdí z okruhu pětadvaceti kilometrů, první se sjíždějí už kolem čtvrt na osm. Před začátkem vyučování si stačí pohrát se psem, vypustit na pastvu ovci a kozu, pozdravit holuby a kachnu a samozřejmě i kozla Matěje, který je v posledních dnech nějak nervózní, takže zůstává v chlívku. S učiteli Zuzanou a Honzou, kteří je ve škole vítají, se oslovují křestními jmény. Když jsem po ránu ty přípravy na vyučování pozoroval, připomínalo mi to spíš atmosféru víkendového výletu. Taky jsem si letmo vzpomněl na jinou soukromou školu - na luxusní osmileté gymnázium, které založili manželé Kellnerovi a jež se otevře letos v září. Když paní ředitelka popisovala areál gymnázia, kladla velký důraz na to, že tam mají hospodářský dvůr s ovcemi a kozami, že tam budou mít žáci kontakt s přírodou. Adélka je sice z hlediska luxusu a výše školného na úplně opačném konci škály, ale přinejmenším ovce a kozy má také.
Ranní rituál pokračoval zahájením výuky. Učitelky, učitel i ředitel si postupně se žáky podávali ruce, zdravili je křestními jmény. Jen směrem k žákům osmé a deváté třídy navíc nad křestní jména použil ředitel zažité pracovní označení "hormoni". To zdravení mnoho času nezabere -v Adélce jsou dvě učební místnosti a chodí sem dvaadvacet žáků. Pro člověka uvyklého na rytmus běžných škol je na první pohled velmi těžké Adélku nějak zařadit. Je to nějaký experiment, sektářské blouznění, ztráta základních předpokladů pro možnost disciplinované výuky? Nebo to snad může fungovat?
SE ŠKOLOU ZAVŘOU I NÁS
Večer jsem se ve škole sešel s ředitelem Vladislavem Halíkem, učiteli a několika rodiči žáků. Jedna matka shrnula situaci radikálně: "Když zavřou školu, budou muset asi zavřít i mě, protože já syna do žádné jiné školy prostě posílat nebudu." Proč? "Na normální základní škole byl kluk za blbce, byl v neustálém stresu, bál se, nechtěl tam chodit. Ta škola je jenom o chytrých a blbci jsou odepsaný. Je to začarovaný kruh - byli jsme se synem v pedagogicko-psychologické poradně, tam nám řekli, že potřebuje menší kolektiv, víc individuální péče. Našli jsme tuhle školu. Tady je kluk spokojený, dokonce se sem těší, má šanci, že z něj vyroste osobnost, a ne někdo, komu pořád předhazujou, že je blbý. No a teď přijde ministerstvo s tím, že tu školu zruší proto, že je malá! No není to úplný nesmysl?" Takových žáků je v Adélce víc -potřebují individuální péči, kterou v běžné velké třídě nedostanou. Jsou tu i žáci s hendikepem, například dívka s Downovým syndromem. Její otec o ní říká: "Bára se tady hodně rozmluvila, je spokojená. A ostatní si na ni bez problémů zvykli, je v ní hrozně moc citu a dává ho spolužákům najevo. Je radost to sledovat. Měla by jít odsud do zvláštní školy?" Jsou tu i žáci bez jakýchkoliv problémů. "Dozvěděli jsme se o škole z novin, přijeli se podívat a kluky jsme tu už nechali. Je to prostě úplně jiná škola. Znáte to, normálně když se rodiče doma zeptají, co ve škole, řeknou děti nanejvýš něco jako normálka. Teď na mě už samy volají třeba: Máme kachnu," popsala další matka. Vladislav Halík chce školu bez stresu, strachu, školu zaměřenou na rozvoj osobnosti, schopnou individuálního přístupu, vychovávající k odpovědnosti a samostatnosti. "Začalo to už za mých studií na pedagogické fakultě, když jsem se rozhodl, že chci učit ve škole, která nebude mít tradiční klasifikaci, ale bude používat slovní hodnocení," vzpomíná. Po fakultě učil mimo jiné na novátorské základní škole Londýnská v Praze, před sedmi lety založil Adélku. Budovu věnovala škole paní, která se vrátila z emigrace a chtěla podpořit české soukromé školství. "Samozřejmě že jsme měli plno problémů a že máme spoustu starostí i dnes. Starosti se sháněním peněz, s tím, aby si škola udržela profil, jaký chceme mít, to znamená, aby se nestala jenom zvláštní školou pro děti, které potřebují individuální péči, ale aby byla školou pro všechny děti, které dokáže integrovat. Starosti se sháněním kvalitních učitelů. Ale zdálo se, že se nám začíná dařit, že už můžeme víc plánovat do budoucnosti. Do příštího školního roku se nám přihlásilo pět prvňáčků ... A teď přijde tahle katastrofa."
PŘICHÁZÍ ZÁKON
V čem vlastně ta katastrofa spočívá? V novém školském zákoně a navazující ministerské vyhlášce je stanoven minimální počet žáků na třídu i pro soukromé školy. Dosud toto opatření platilo pouze pro školy státní, respektive krajské a obecní. Průměrně má mít škola ve třídě minimálně sedmnáct žáků, málotřídky ještě o něco méně, na prvním stupni je možné třídy spojovat, na druhém nikoliv. Zřizovatel školy může rozhodnout o snížení počtu žáků na druhém stupni až o dvacet procent. Ale ani to nemůže pochopitelně zachránit Adélku, kde je v osmé třídě jeden žák. Opatření směřuje k takzvané optimalizaci sítě škol neboli k zavírání poloprázdných školních budov, jejichž provoz je neúnosně drahý a v tomto ohledu zbytečný, když je další poloprázdná škola vzdálená pár stanic autobusem. Školy se vyprazdňují proto, že ubývá dětí ve školním věku a stát nechce už v tak chudém školství platit za provoz nadbytečných budov a na platy přebytečných učitelů. Proces už probíhá několik let, v jeho rámci bylo zrušeno mnoho malých obecních škol a vedou se vášnivé diskuse, zda jsou pro děti vhodnější malé venkovské školy s rodinnou atmosférou, nebo velké a lépe vybavené školy městské. Ať tak, či tak, soukromé školy jsou s optimalizací v této podobě konfrontovány až od letošního roku. "Připadá mi to naprosto nelogické. Vždyť stát neplatí soukromým školám provoz, takže jejich zrušením nic neušetří. Musí to snad být nějaký omyl, přehlédnutí ministerských úředníků," soudí Halík, který se rozhodl úředníky a poslance na omyl upozornit: rozeslal dopisy všem poslancům školského výboru, sepsal a začal šířit petici za zrušení příslušného paragrafu, oslovil ostatní soukromé školy. I jeho kolega, ředitel soukromé základní školy Sedmikráska z Rožnova pod Radhoštěm Pavel Sumec, se domnívá, že musí jít o omyl: "Nevěřím, že to myslí vážně. Je to absurdní. Naší školy se to netýká tak bezprostředně jako Adélky, máme přes sto žáků, nicméně jsme rozhodnuti udělat vše pro to, aby bylo to nesmyslné opatření zrušeno. Jde totiž zcela jednoznačně proti principům svobodné společnosti. Omezuje svobodu rodičů rozhodovat o tom, jaké chtějí vzdělání pro svoje dítě, likviduje alternativy." K protestům se připojí i ředitelka soukromé pražské školy Klíček Jitka Kašová, a to přesto, že škola má i podle zákona zatím žáků dost. "Je to systémový útok na soukromé školy. Přitom je to nepochopitelné -k nám hlásí své děti mimo jiné rodiče, kteří se protloukali od jedné běžné základní školy ke druhé s doporučením pedagogicko-psychologické poradny, že jejich dítě potřebuje menší kolektiv a individuální přístup. Je to přinejmenším plýtvání penězi: ať tedy stát zruší poradny, které platí, když nerespektuje jejich doporučení!" Poradce ministryně školství Martin Profant mně ovšem vysvětlil, že rozhodně nejde o chybu a že podle něj nejde ani o útok na soukromé školy. "Školský zákon určitě není zamýšlen likvidačně ve vztahu k soukromým školám. Ale v tomto konkrétním bodě nevidím důvod, proč by měly mít soukromé školy jiné podmínky než školy ostatní. Jsou to ostatně právě školy soukromé, které volají po rovnosti podmínek." Podle Profanta tu hrají roli ekonomické i pedagogické motivy. "Není pravda, že stát nedotuje provoz soukromých škol. Je to přece tak, že soukromá škola stahuje určitý počet žáků z poloprázdných škol obecních a krajských a jejich provoz je o to dražší. Soukromá škola je prostě součástí sítě škol, ať už chce, nebo nechce. A je velmi problematické, zda může být výuka ve třídě třeba se třemi žáky považována za standardní školní výuku, zda má taková škola šanci získat kvalifikované učitele, zda má šanci dlouhodobě splnit kritéria požadovaná školskou inspekcí, zda není jenom nenáročným prostředím, které vyhovuje žákům i rodičům, ale nesplňuje požadavky, jaké stát na školu klade." Profant ovšem dodává, že nezná zatím jediný případ, kdy by musela být soukromá škola na základě zákona zrušena. "Zatím jsme vždycky našli nějaké řešení. Snažíme se být k soukromým školám opravdu maximálně vstřícní. Pokud jde například o Adélku, na první pohled se zdá, že s prvním stupněm by neměla mít žádné problémy. Ostatně naši kritici často zapomínají i na to, že Česká republika patří v rámci Evropy mezi ty země, které své soukromé školy dotují nejvíc. I v tomto ohledu jsou hlasy o likvidaci soukromých škol velmi pochybné."
PRÁVO NA ALTERNATIVU
Tak jako vypadá atmosféra v Adélce téměř pohádkově, mají váhu i Profantovy argumenty. Poradce ministryně odmítá, že by stát bojoval se soukromými školami, chtěl je rušit, má ale povinnost nastavit určitá kritéria pro fungování škol. Zástupci soukromých škol rádi zdůrazňují, že si nedovedou představit, že by stát takto předepisoval jiným podnikatelům, kolik mají mít třeba zaměstnanců. Stát ovšem pochopitelně reguluje provoz i jiných soukromých podniků. V minulém roce se například ozývali hospodští, že je zničí nové hygienické normy. Stát stanovil, že lidé nesmějí ohrožovat svoje zdraví v hygienicky nezabezpečených hospodách ani na svoje vlastní riziko. Je to obdobné jako u škol? Mají rodiče právo na alternativní volbu vzdělání pro svoje dítě? Bez ohledu na to, co si o kvalitě školy myslí stát? Co když rodiče volí pro dítě jen nejsnadnější cestu, jak přežít základní školu, ale nedohlédnou důsledky? Co když takové alternativní školy vychovávají sice spokojené, ale pologramotné děti? Ale jsou důvěryhodná ministerská kritéria, když v síti obecních a krajských škol je nepochybně celá řada škol nekvalitních? Opravdu ministerstvo zná recept na dobrou školu, na optimální školní výchovu? A je důvěryhodný argument o dotování provozu soukromých škol, když jich je v celé republice jen několik desítek z celkového počtu zhruba čtyř tisíc základních škol? Mnoho otázek, málo odpovědí. Snad všichni včetně ministerstva se shodnou na tom, že alternativa v podobě soukromých škol je dobrá, dokonce snad nutná věc. Spor se vede o to, zda a nakolik detailně má stát vymezovat prostor pro její fungování.
Mají mít rodiče právo svobodně rozhodnout, do jaké školy chtějí posílat své děti?
