V těchto dnech měly nové volby do představenstva Židovské obce v Praze uklidnit vášnivé a drsné spory, které tu panují už téměř rok. Neuklidní, byly odloženy. Protože i důvod jejich odložení bude nepochybně předmětem dalších polemik, bude zřejmě pokračovat stav, jejž cyničtí pozorovatelé komentují takto: Chybí už jen to, aby se pražští židé vzájemně obviňovali z rozpoutání holocaustu.
V pražskŽ Židovské obci už došlo na pěstní souboje, obsazování kanceláří ochrankou, trestní oznámení, vzájemná obviňování v médiích. O zarputilosti, s níž někteří členové obce spory prožívají, svědčí i dopis, který jsem od jednoho z nich dostal - vyzývá mě, abych prověřil, zda je rabín Sidon řádně obřezán. Neprověřil jsem to. Ale snažil jsem se pochopit, oč v těch střetech jde. A proč nás vlastně zajímají.
To, že spory mezi pražskými židy vzbuzují takovou mediální pozornost, není přece nijak samozřejmé. Rabín Manis Barasch mi to říkal až s trochou ironického obviňování: "Proč vás to tak zajímá? Vždyť jsou to hádky a pře uvnitř komunity, která má asi 1500 členů. A jsou to navíc jejich vnitřní problémy. Co je na tom tak fascinujícího? Má to přídech pikantního drbu? Jsou tam cítit peníze? Není to spíš vhodná výplň pro bulvár?"
Opravdu, není ten zájem dán škodolibostí a neobratně zakrývaným antisemitismem? Není nesen spokojeným pokyvováním hlavy na téma: podívejte se, když už mohou židi konečně žít v bezpečí a klidu, tak se bijí mezi sebou?
STALETÉ SPORY
Hlavními postavami střetů jsou rabín Karol Sidon, který byl v červnu loňského roku odvolán z funkce vrchního pražského rabína, což se stalo signálem k otevřené bitvě; Tomáš Jelínek, podle jedněch odvolaný, podle druhých potvrzený předseda Židovské obce; a chasidské hnutí Chabad s rabínem Baraschem, jehož role je nepopiratelná, leč málo zřetelná. Sidon je ústřední postavou obce po listopadu 1989 -chartista, spisovatel, konvertita, který se stal ortodoxním rabínem. Jelínek o sobě naopak prohlašuje, že je sekulárním židem, do záležitostí obce se začal zapojovat až po polovině devadesátých let, je považován za liberála, který chce Židovskou obec co nejvíc otevřít. Barasch přišel před necelými deseti lety ze Spojených států a je představitelem hnutí, které je v židovském světě stále mocnější a je považováno za ultraortodoxní.
Podle Tomáše Jelínka nejsou současné spory ničím novým ani překvapivým. "V roce 1929 prožívala Židovská obec velmi podobný konflikt mezi čtyřmi skupinami, které se tehdy účastnily voleb. Šlo o to, jakou podobu má mít obec v budoucnosti, zda bude moderně otevřená, nebo bude oslovovat především lidi, pro něž je základem identity náboženství. Šlo o hledání rozumného kompromisu mezi tím, že členové jsou jak židé, tak občané Československa. Jenže tenhle spor nemohl být dořešen - přišla válka, pak komunismus a obec se vrátila k normálnímu řešení svých vnitřních věcí až nedávno."
Vývoj střetů i zájmu české veřejnosti o ně lze navíc hledat i v minulosti dávnější. Židovské ghetto se změnilo z uzavřeného v pootevřené až za Josefa II. na konci osmnáctého století, kdy se židé směli přes den bez omezení pohybovat v "křesťanském světě", mohli zakládat podniky, investovat. Otevřenost ovšem zákonitě přinesla i nové nastolení otázek identity a vzájemných vztahů s křesťanskou většinou Prahy a celé monarchie. Židé se štěpili na konzervativce, kteří se obávali zdrcujícího vlivu vnějšího světa, a liberály, již otevřenost vítali. Židé se zapojili do revoluce v roce 1848 a museli řešit, zda budou směřovat spíše k německé, či české cestě asimilace. V Praze se stali jedním z pilířů kulturní, nadnárodní tolerantní elity. To je ovšem nijak neuchránilo před pogromem na konci devatenáctého století, kdy se vlna antiněmectví v českém prostředí projevila především jako antisemitismus. Navázaly vlny protižidovských bouří na venkově a proslulý proces s Leopoldem Hilsnerem, obviněným z rituální vraždy ... Není divu, že otázky, "jak, proč a s kým asimilovat a proč a komu se otevírat", zůstávaly otevřené.
A nejde jenom o staleté spory židovsko-česko-německé. Značnou dávku nervozity vnáší od svého vzniku do židovské komunity chasidismus. Vznikl ve východní Evropě v polovině osmnáctého století jako mystické lidové hnutí, které odmítlo výsadní postavení vzdělanců při modlitbách a řízení života komunity, zavedlo svoje vlastní pojetí modlitby i vlastní modlitebny. Už v průběhu osmnáctého století se ortodoxní a chasidé vzájemně opakovaně exkomunikovali. Chasidské hnutí Chabad je dnes zřejmě nejmocnější mezinárodní židovskou organizací s tisíci centry po celém světě, která nabízejí sociální služby. V očích svých odpůrců je však především ultraortodoxní sektou, které jde o ovládnutí celé židovské komunity.
OČ JDE DNES?
Od začátku sporů se objevilo už mnoho vzájemných obvinění, která naznačují, o co vše může jít. Sidon byl obviněn z neschopnosti i z toho, že zašantročil vzácný majetek, Barasch z toho, že chce majetek pražské obce ovládnout, Jelínek z neprůhledného hospodaření, hochštaplerství, nechutné personální politiky. Jelínek a "Sidonova" strana se také vzájemně obviňují z falšování voleb a manipulace členských shromáždění, rozvracení škol, které obec zřizuje, a blokování výstavby pečovatelského domu pro členy obce.
I pro členy obce je obtížné zaujmout stanovisko. Stárnoucí hippie Robert Stein, který strávil velkou část života v židovských hotelích ve Spojených státech, se z emigrace vrátil po listopadu '89. Upřímně nesnáší chasidy, už kvůli tomu, že se i v horku paří ve svých kloboucích a černých kabátech, a člověk by od něj očekával jednoznačný příklon k liberálům. "Jenže vyznat se v tom je opravdu těžké. Na obou stranách je řada sympatických chytrých lidí a fakt nemám jasnou představu, oč jim jde," říká. V podobné situaci je nevyhraněná většina obce. Ke znesvářeným stranám se vyhraněně hlásí jen desítky aktivistů ...
Na základě rozhovorů s hlavními aktéry mohu dosud převažující mediální obraz střetů doplnit o několik dalších, nikoliv tak exponovaných motivů: psychologických, generačních, "politických" a kulturních.
Tomáš Jelínek považuje Sidona za brzdu otevírání a modernizace obce. Nabízí psychologický výklad: "Sidon je dítě radikálních šedesátých let a v sedmdesátých letech se dostal k ortodoxii. Ale to nebyl nějaký přirozený vývoj tradice, nebyla v tom kontinuita, z takové ortodoxie je příliš cítit, že si ten člověk řeší vlastní existenciální krizi. Že se definuje tím, že je ortodoxní žid. Takovému člověku chybí přirozenost, důvěryhodnost, laskavost. To vše má třeba rabín Barasch, ať už ho kdokoliv považuje za jakkoliv ultraortodoxního. On vzešel ze židovské rodiny, je vychován v tradici, nemusí sobě ani světu nic dokazovat. Naopak konvertita Sidonova typu má tendenci se i vůči ostatním židům vymezovat jako vůči neznabohům."
Sidon ovšem považuje otevírání obce za zástupný problém. "Jelínek mi vyčítá ortodoxnost a spojí se s Chabadem, to nemá logiku! Nebo to má logiku pouze jako politikaření. A to je ono, Jelínek vnesl do života obce tvrdou, stranickou politiku a posedlost řízením. Na to jsme nebyli zvyklí, z toho jsou členové obce zmatení, i proto Jelínek před čtyřmi lety vyhrál volby - najednou začal s politickou propagandou, proti níž neměli běžní členové obce žádnou obranu. Tady nejde o střet názorů a koncepcí, protože z toho přece nevzniká nenávist. Ale ten náš spor už nenávistný, zaťatý, hysterický je. Jde o osobní spory, o ješitnost, o to, že když někdo někomu šlápne na kuří oko, ten druhý mu to prostě neodpustí. A o to je těžší se z toho dostat."
Barasch odmítá, že by hnutí Chabad hrálo ve sporu jakoukoliv roli. "Byl tu spor mezi mnou a Sidonem. Sidon byl odvolán, místo něj sloužím ve Staronové synagóze. Sidon mě obvinil, že chci ovládnout majetek obce. Vedou se pře o ortodoxii. Ale já odmítám takové nálepky. Chabad je hnutí, které se obrací ke všem židům a chce právě bariéry bourat. To, že bychom chtěli ovládnout majetek pražské obce, je prostě výmysl a nesmysl. A že někomu vadí, že jsem ve Staronové synagóze, tomu nerozumím. Vždyť se z ní nestává Chabad synagóga, nic takového neexistuje. Chabad, to je jen filozofie, kterou vyznávám já jako rabín, synagógu to nemění, a kdo se chce modlit se mnou, přijde, kdo se chce modlit se Sidonem, půjde za ním."
BUDOUCNOST?
To, že základními spouštěči sporů jsou důvody generační, psychologické a kulturní, mi připadá pravděpodobnější než to, že by se v obci kradlo ve velkém či se někdo k velké krádeži právě chystal. Je-li to tak, ztrácí ovšem člověk naději na jasné odpovědi. Je Sidon zapšklý konzervativec, jenž si židovstvím léčí své ego, a proto je netolerantní? Je Jelínek představitel politického hochštaplerství, sebestředný byrokrat posedlý mocí, byť v rámci malé komunity? Je Barasch se svým Chabadem xenofobně odmítaným vpádem do poměrů uzavřené pražské komunity, nebo je představitelem hnutí, které tady nemá žádnou tradici ani živnou půdu a stává se podstatným hráčem jen díky sporům uvnitř obce? A kdo komu šlápl na kuří oko? Jelínek Sidonovi tím, že ho odvolal? Sidon Jelínkovi tím, že zpochybnil legitimnost jeho volby?
A co vůbec znamená to tolik skloňované otevíraní obce? Tady je největší paradox: hlavní aktéři se v zásadě shodnou. Jelínek, Sidon i Barasch se hlásí k tomu, že právo na existenci mají různé proudy v rámci obce a že jde o to, jak do budoucna zorganizovat jejich bezproblémové soužití. Shodnou se i v tom, že pražská obec řeší kvůli své pohnuté historii tyto problémy později než některé jiné židovské obce a že model soužití různých směrů a proudů je vyzkoušený.
Je-li to tak, je ovšem ještě těžší odpověď na počáteční otázku. Proč nás to vlastně zajímá? Je možné hledat náročné kulturněhistorické odpovědi na téma neustálého řešení geneticky přenášené spoluodpovědnosti za pogromy a holocaust. Uvažovat o fascinaci kulturní a intelektuální tradicí pražské Židovské obce.
Vysvětlení může být i prostší, v duchu Roberta Steina - na obou stranách sporu jsou zajímaví, inteligentní, sympatičtí lidé. Přesto jsou do sebe zaklesnuti s vášnivou, hysterickou silou, až nenávistí. A v takovém sporu se člověk může vždy dozvědět něco zajímavého o společnosti i o sobě, byť v něm prvoplánově jde jen o moc v rámci nepočetné komunity.
Otázka do diskuse:
Co si o dění v pražské Židovské obci myslíte vy?
