O funkci předsedy Českomoravského fotbalového svazu (ČMFS) se na valné hromadě 15. dubna v Praze utkají patrně jen byznysmen VLASTIMIL KOŠŤÁL a internacionál IVAN HAŠEK. Zatímco znalci fotbalových poměrů favorizují Košťála, veřejnost a kupodivu i mnozí známí hráči věří v Haškovo vítězství. A bookmakeři sázkových kanceláří, lišky podšité, dávali dlouho oběma přibližně stejnou šanci. DISKUSE: Koho podle vás zvolí valná hromada Českomoravského fotbalového svazu novým předsedou?
O funkci předsedy Českomoravského fotbalového svazu (ČMFS) se na valné hromadě 15. dubna v Praze utkají patrně jen byznysmen VLASTIMIL KOŠŤÁL a internacionál IVAN HAŠEK. Zatímco znalci fotbalových poměrů favorizují Košťála, veřejnost a kupodivu i mnozí známí hráči věří v Haškovo vítězství. A bookmakeři sázkových kanceláří, lišky podšité, dávali dlouho oběma přibližně stejnou šanci.
Před soubojem dvou kandidátů, v němž jde o budoucnost českého fotbalu, se nejdříve podívejme na jejich životní příběhy a poté alespoň částečně nahlédněme do zákulisního rozložení sil.
Ing. Vlastimil Košťál (1957): V minulém režimu typický příslušník šedé zóny a řadový člen KSČ, po Listopadu se však přinejmenším dvakrát ocitl ve správný čas na správném místě a objevil v sobě netušené manažerské schopnosti. Je sebevědomý, umí si určit strategii, při jejímž naplňování se chová pragmaticky, takže se nezabývá drobnými chybami.
JUDr. Ivan Hašek (1963): V osmdesátých letech jeden z nejznámějších českých fotbalistů, respektovaná opora Sparty i národního týmu. Obětavě bojující a týmově uvažující, slušný ve hře a inteligentní při verbálním projevu. Sebevědomí mu nechybělo včera a nechybí mu ani dnes. Dosud se však profesně až příliš zabýval fotbalem, což ho bezesporu limituje.
ZÁSOBOVAČ KOŠŤÁL
Před rokem a půl napsal v deníku Sport Jan Rejžek o Vlastimilu Košťálovi, že "patřil ke generaci komunistických nomenklaturních synáčků a byl předlistopadovým technickým náměstkem ve vydavatelství Rudého práva". Obdobné narážky zaznívaly i v jiných médiích. V. K. však tohle popírá. Vypráví, že jeho otec nesměl kvůli špatnému kádrovému posudku pracovat v Praze, takže působil v kladenské pobočce státní banky. Rodina bydlela v dejvickém bytě 2+1. "Neměli jsme auto a ani chatu, odebírali Lidovou demokracii, nekomunistické noviny, a jednou v životě jsme byli na dovolené u moře v Bulharsku." V dětství prý V. K. nejvíc ovlivnil dědeček z matčiny strany, mlynář z jihočeské Sudoměře. "I když mu režim mlýn sebral, rád vzpomínal na kdejaký stroj, vodní turbínu či drahý chevrolet, který si pořídil. Děda byl báječný chlap." Oba prarodiče pracovali v JZD a po odchodu do důchodu pobírali dohromady pět set korun. Dědeček s babičkou z otcovy strany, kteří měli kdysi hostinec na Nymbursku, dopadli obdobně.
V. K. má bratra Jiřího, narodili se jako dvojčata, do školy spolu chodili od první třídy až po maturitu na gymnáziu Arabská na Červeném Vrchu. Od devíti let až do jinošství hráli tenis na kurtech pražské Dukly u Prašného mostu. "Neměli jsme v sobě tvrdost a houževnatost, abychom to někam dotáhli." V. K. tvrdí, že kopal i Hanspaulskou ligu: "Byl jsem jako Poborský, pravák a u lajny, bránit mě ale nebavilo." Leč v análech se o tom záznamy nedochovaly. Spolužák z gymnázia potvrzuje, že na míčové hry měl talent, a dodává: "Patřil k výrazným typům ve třídě, nebyl šprt, učil se dobře, a když jsme občas šli na pivo, měl názor." Po maturitě chtěli oba bratři studovat architekturu. "Rodiče však nebyli ve straně, a tak jsme slyšeli: ,Jestli uděláte talentovky, bude mít šanci jen jeden.' Byl to brácha. Řekl jsem oukej a podíval se, která škola je nejblíž. Byla to VŠCHT, kde matka tehdy dělala sekretářku na katedře jazyků. Tak jsem šel na chemii, aniž by mě zajímala. Já byl univerzál, který mohl dělat jakoukoliv vejšku," vzpomíná V. K.
Po škole nastoupil do výzkumného ústavu nátěrových hmot a zabýval se tiskovými barvami. Jenomže vědecké bádání mu nic neříkalo, a tak si na inzerát našel místo zásobovače v Tiskařských závodech. Byl řadovým referentem a pak mu nabídli místo vedoucího odboru, ale za předpokladu, že vstoupí do KSČ. Souhlasil. "Není to nic, na co bych byl pyšný. V rodině to bylo předmětem mnoha diskusí, ale chovali jsme se k sobě civilizovaně a kvůli tomu se nepomlátili." A jak se ocitl v Rudém právu? "Vznikl tam nový odbor, a protože zásobovači z polygrafie se všichni znali, dostal jsem od kamaráda nabídku. Dělal jsem stejnou práci, ale s menšími nervy." Na novém pracovišti pobyl rok a půl a přišel sametový převrat. Na Václavském náměstí zvonil klíči a v komunistickém vydavatelství zakládal Občanské fórum. Tehdy mu bylo dvaatřicet.
FOTBALISTA HAŠEK
[Zdroj:DENÍK SPORT/MILAN ŠŤASTNÝ] --- Obrázek se zobrazí v plné velikosti v novém okně" class="imgright" width="240" height="173" />Ivan Hašek začal s fotbalem jako desetiletý v Nymburce, ve čtrnácti přestoupil do Sparty, začal ve třetím dorostu a jako sedmnáctiletý se objevil v kádru prvoligového mužstva. Na ligový trávník ho poslal poprvé trenér Dušan Uhrin proti Zbrojovce Brno v létě 1981. Mladík se v týmu brzy zabydlel, zpočátku jako obránce, specialista na osobní hlídání hvězd soupeře, později coby záložník. Patřil k nejuniverzálnějším hráčům v lize i národním týmu, v němž zažil premiéru v září 1984 proti Řecku. Jeho bratr studoval Vysokou školu ekonomickou, oba rodiče byli právníky a on se vydal v jejich šlépějích. Ligových fotbalistů, kteří mysleli na zadní kolečka a pustili se do vysokoškolského studia, nebylo nikdy mnoho. I. H. studoval dálkově a čtyřletou školu si rozložil na pět let. "Když jsem fakultu končil, měli už jsme dva malé syny, takže jsem často nevěděl co dřív. Nechtěl jsem šidit školu ani fotbal a tady mi moc pomohla manželka. Učil jsem se po nocích a některé zkoušky stíhal na poslední chvíli." Největší problém mu prý činilo státní právo, zatímco diplomová práce z oboru kriminalistiky byla zajímavá. Poslední státnici složil v lednu 1989. V největší herní pohodě byl ve druhé polovině osmdesátých let, kdy se stal dvakrát Fotbalistou roku a v reprezentaci patřil k nepostradatelným hráčům. Se Spartou vyhrál šest mistrovských titulů. Tehdy také Letenští porazili v Poháru mistrů slavný Real Madrid. V prvním týdnu listopadové revoluce promluvil I. H. za fotbalisty z balkónu Melantrichu a jako kapitán národního mužstva vedl delegaci hráčů, která přišla za předsedou svazu Kockem s návrhem, aby se v historicky důležité době přerušila liga. Tehdy mu bylo šestadvacet let.
ŘEDITEL KOŠŤÁL
Když ve vydavatelství RP odstoupil koncem roku 1989 ředitel, bylo vypsáno výběrové řízení, k němuž se přihlásilo dvaadvacet uchazečů. "My jsme s lidmi z OF obešli všechny redakce a mluvili v nich o budoucnosti podniku. Pak zástupci redakcí vytvořili radu, která o kandidátech hlasovala. K naprostému zděšení všech jsem v prvním kole vyhrál. Jako jediný s nadpoloviční většinou hlasů, s jedenapadesáti procenty," pokračuje V. K. Předtím řídil nanejvýš oddělení deseti zásobovačů, teď se stal generálním ředitelem kolosu s pěti tisíci zaměstnanci. Jednu z prvních věcí, kterou v nové funkci udělal, byl nákup obleku; žádný totiž neměl. Psal se únor 1990. "To byla křižovatka. A z té buď vykročíte, nebo nevykročíte. Panovala revoluční euforie, stranické knížky jsme zahodili, nic starého neplatilo, všechno se nově vytvářelo. Tohle byl jeden z klíčových bodů mé kariéry, jenž mě posunul do nějaké vyšší kategorie."
Následovalo roční převádění majetku vydavatelství RP na stát. Vznikla firma Delta, později Delta Press. "To byl rok, kdy jsem se hodně naučil. Některé redakce se rušily, jiné vznikaly. Šlo o to, aby podnik přešel na stát a z majetku nám neutekla ani koruna. To se povedlo," tvrdí V. K. dnes. Měl prý představu o vnitřní síle firmy a zároveň věděl, že je nutné zahraniční partnerství. "Pro mě byl vzorem Axel Springer Verlag. Chystali jsme s ním joint venture, ale ministr pro privatizaci Tomáš Ježek tomu zabránil. Pak po převedení na stát začaly odštěpné procesy, jež byly nezastavitelné, pan Schlée si vzal Večerku. Já byl proti, ale zřizovatel mu ji věnoval. Poté nastalo přejmenovávání titulů, odešlo Právo s panem Porybným, tendenci odejít měly všechny regionální noviny - Pochodně, Pravdy, Rovnosti. S takovým rozdáváním majetků jsem nesouhlasil, a proto mě ministr Ježek odvolal z funkce ředitele Delta Pressu."
INTERNACIONÁL HAŠEK
Když ve společenském kvasu počátkem roku 1990 vznikla Československá asociace profesionálních fotbalistů, I. H. se díky své autoritě stal jejím předsedou; organizace však záhy zanikla. Ten rok byl pro něj velmi úspěšný: se Spartou vyhrál opět ligu a na červencovém mistrovství světa v Itálii zažil vrchol své reprezentační kariéry. Byl kapitánem týmu, jenž po kvalitní hře postoupil do čtvrtfinále, kde byl vyřazen Němci, pozdějšími mistry světa, gólem z přísně nařízené penalty. A nedlouho po šampionátu nastupoval I. H. v novém působišti, francouzském Štrasburku. Poznával jiné prostředí, lidi i jazyky. "Fotbalistům tam všichni moc přáli, přijel jsem třeba na trénink ve vypůjčeném Fiatu Uno a fanoušci z toho byli zklamáni, chtěli, abych jako hvězda jezdil v pořádném voze. Zpočátku jsme se domlouvali německy, ale brzy k nám docházela učitelka francouzštiny a učila celou rodinu." Ve francouzském městě na německých hranicích působil čtyři sezóny.
MANAŽER KOŠŤÁL
V. K. měl zahraniční kontakty, protože jako ředitel Delta Pressu jednal jak se Springerem, tak s dalšími firmami. Za dva týdny po vyhazovu zvažoval dvě nabídky práce - jednu z Lince a druhou z Pasova. Rozhodl se pro vydavatelství Neue Passauer Presse. "Byl jsem jejich první zahraniční zaměstnanec a časem se dostal i do představenstva koncernu." Čím to lze vysvětlit? "Získával jsem pro vydavatelství akvizice, regionální deníky, a to od Jihočeských listů přes Západočeskou pravdu a tak dále. Vše, co původně patřilo státu a pak z Delta Pressu odpadlo, jsem sbíral a dával znovu dohromady. A pak jsme to ještě rozšířili." Šest let byl na cestách, aby na místě organizačně i finančně řídil výstavbu čtyř nových a modernizaci jedné existující tiskárny. "Šlo o velké investice, proto jsem několik měsíců bydlel mimo domov, pět let neměl dovolenou, a k tomu jsem za pochodu zdokonaloval svou němčinu. Vybudovali jsme to z nuly a na konci devadesátých let jsme dospěli k obratu tři a půl miliardy korun a měli tři a půl tisíce zaměstnanců. Než nás přestihla Mafra, která po Mladé frontě koupila i Lidové noviny, byli jsme největší vydavatelský dům v Česku." V té době se V. K. nejvíc naučil od koncernového šéfa, pana Hirtreitera, vizionáře, geniálního manažera i vzdělaného člověka. "Firma expandovala, já byl frontman a ověřil jsem si, že mohu lidi motivovat i řídit." Byl generálním ředitelem české divize Pasovských, vydavatelství Vltava-Labe-Press, zároveň předsedou představenstva této akciovky, a navíc získával pro bavorskou firmu i regionální deníky na Slovensku, kde posléze vytvořil joint venture s vydavatelstvím Sme. A tehdy se ocitl na další výhybce své životní dráhy: u náhlé koupě fotbalové Sparty.
MANAŽER HAŠEK
Ze Štrasburku odešel I. H. na dva roky do Japonska, kde hrál za Hirošimu a Ičiharu, aby se coby třiatřicetiletý vrátil do Sparty. Oblékl její dres, ale záhy se stal i generálním manažerem klubu. Bylo to však velké sousto. "Ke zdravotním potížím přibyly manažerské starosti, nestíhal jsem trénink ani práci v kanceláři. Výkon tím trpěl a na to já nebyl zvyklý." Proto v říjnu 1997 ukončil svou ligovou kariéru. Tehdy pořádně nevěděl, čemu se bude v budoucnu věnovat. Přihlásil se do trenérského kursu první třídy, ale současně na stránkách Týdne prohlásil: "Na chvilku by mě trénování lákalo, ale nastálo ne. Řekl bych, že neustálý stres tohoto řemesla nepřináší dobrý život tomu, kdo jej podstupuje, a ani jeho rodině." Ve Spartě byl manažerem rok a poté stejnou dobu působil jako generální sekretář ČMFS. Do funkce ho dosadil šéf českého fotbalu František Chvalovský. Podle znalců fotbalového zákulisí tahle práce I. H. neuspokojovala. Ostatně po roce odešel a raději se stal trenérem.
SPARŤAN KOŠŤÁL
Bylo to na jaře 1999, kdy V. K. jednal v Košicích coby zástupce Pasovských s managementem Východoslovenských železáren o koupi místních novin Lúč. "Kéž bychom našli takového kupce i pro Spartu," zazněl spíše konverzační povzdech slovenské strany. Jaká to náhoda. Obchodník V. K. zavětřil ... "Měli bychom zájem, jenomže dneska je pátek a v pondělí končí termín prodeje. Takže to asi nezvládneme," zapochyboval. Nicméně ihned volal majiteli vydavatelství Axelu Diekmannovi. "Ten se ptal na image Sparty. Řekl jsem, že je nejlepší, a vysvětloval, že za účast v Champions League získá klub sto miliónů korun, což je zhruba tolik, co já za rok vydělám s firmou. Přitom fotbalový mančaft to vykope na zelené louce. Načež jsem uslyšel, že když si tu investici zodpovím s tím, že na ní budu mít i svůj podíl, tak do toho jdeme." Poté celý víkend studoval podklady, aby posléze nabídku ke koupi předložil. Vše bylo oficiálně uzavřeno 20. června 1999. Košický magnát Alexander Rezeš prodal Spartu za tři sta miliónů korun, přičemž ta měla ještě za šest set miliónů dluhy. "V podstatě byla hodně drahá, ale našemu vydavatelství se dařilo. Stávalo se evropským hráčem, byť bylo nedávno malé. Patřilo nám dominantní postavení v Česku, na Slovensku a v Polsku, pronikali jsme do Rakousko i Itálie." V. K. dostal od Diekmanna dvě akcie jako motivační faktor a později si ještě tři přikoupil. "Šel jsem však do toho s notnou dávkou naivity. Myslel jsem si, že budu nadále šéfem vydavatelství i předsedou Unie vydavatelů. Brzy jsem však poznal, že nebudu-li dělat Spartu s plným nasazením, nastanou problémy. Šlo o investiční rizika a velkou odpovědnost za správu Diekmannových akcií." Na Letnou tehdy přišel jako sportovní manažer Miroslav Pelta z Jablonce, proslulý to "šíbr". Tento pojem lze definovat snadno: jde o člověka, jenž zařídí vše. Informace o tom, proč to byl právě Pelta, se různí. V. K. tvrdí, že ho znal z Jablonce, sám Pelta tvrdí, že se s V. K. seznámil díky jednomu podnikateli, ale podle další verze doporučil Peltu předseda ČMFS Chvalovský, jenž měl před časem sám na koupi Sparty zálusk. Novým trenérem mužstva se stal Ivan Hašek, když jeho předchůdce Zdeněk Ščasný, třebaže s týmem vyhrál ligu, byl bez vysvětlení vyhozen.
TRENÉR HAŠEK
I. H. usedl v létě 1999 na trenérskou lavičku s nulovými trenérskými zkušenostmi. Dostal sice posily za sedmdesát miliónů korun, ale jeho tým ztrácel po podzimní části ligy na vedoucí Slavii čtyři body. Sparťanský kádr však byl kvalitní, takže na jaře titul získal. Připomeňme si opory -Blažek, Fukal, Gabriel, Baranek, Martin Hašek, Lokvenc, Sionko, Tomáš Rosický, Flachbart. Většinu z nich v příštích letech klub výhodně prodal. Stejně úspěšný byl I. H. i v následující sezóně, takže po dvou letech odcházel do Štrasburku za novým trenérským angažmá s vizitkou: dvě prvenství v lize, jeden postup se Spartou do osmifinále Ligy mistrů a jedna účast v její základní skupině. Proč po úspěších klub opouštěl? Snadná odpověď: nejen hráčské, ale i trenérské příjmy jsou v cizině násobně vyšší než u nás. V Racingu Štrasburk působil dvě sezóny, když v té první s ním postoupil do nejvyšší francouzské soutěže. Poté přijal trenérské angažmá v japonském Viselu Kóbe, kde loni po neshodách s manažerem klubu sám ukončil smlouvu.
PREZIDENT KOŠŤÁL
KDO S KOHO?
Jediný, kdo ke kandidatuře přistupoval cílevědomě a vážně, byl V. K. A to z něj činí velkého favorita, třebaže se to možná polovině fotbalového národa nelíbí. Když se však podíváme na ostatní někdejší kandidáty, vidíme, že se jen jistou dobu hřáli na mediálním výsluní, aby pak z boje vycouvali. Necítí se dnes proto poněkud trapně senátor ODS Vlastimil Sehnal, bývalý divizní rozhodčí Milan Knecht či internacionálové Radek Drulák a Václav Němeček? Nástup I. H. do předvolebního klání měl sice kvalitativně vyšší úroveň, ale přišel pozdě, až letos v únoru. Proto je V. K. na koni a na své nedávné tiskovce mohl suverénně oznámit, kolik na valné hromadě získá hlasů a komu po zvolení udělí funkce. Kromě toho netají kontakty s významnou marketingovou firmou Česká sportovní a neskrývá ani to, že má na své straně moravské kluby, jako například Ostravu či Drnovice. V očích veřejnosti má V. K. jisté slabiny, ale ta ho volit nebude. Když mu Reflex položil otázku ohledně jeho výroku, že dokud nevypukla korupční aféra, tak o úplatcích ve fotbale nevěděl, odpověděl ve smyslu "jako obchodník musíte svůj produkt chránit". Po zmínce o letitých, notoricky známých a podezřelých Peltových kontaktech s rozhodčími prohlásil: "Pelta není Horník. Má jiné rozměry než jen toho fotbalového šíbra. Odevzdal kus práce při získávání klientů a při budování tréninkového centra. Potřeboval jsem k sobě někoho, kdo je s tím prostředím sžitý. Jinak bych to ve Spartě nezvládl." Po těchto pragmaticky manažerských slovech dodal: "Máme na Peltu rozdílný názor, to je normální."
Další komentář není nutný, ale buďme objektivní. Veřejnost, bývalí internacionálové či některé okresní svazy stojí za I. H. prý hlavně proto, že nikdy nebyl namočený v korupci. To je asi pravda, ale i on o ní musel vědět, a to jako nedávný trenér Sparty a vůbec člověk pohybující se celý život ve fotbale. Co však zaráží, je tvrzení samotného I. H., že není nikým nastrčenou loutkou. Existují totiž zřetelné signály, že jeho kandidaturu podporuje Aleš Hušák, šéf Sazky, a také bývalý předseda ČMFS, podnikatel Chvalovský, dlouhodobě řešící své stamiliónové zpronevěry. To není pro I. H. dobrá vizitka. Hušák, jenž má problémy se splácením úvěru za stavbu Sazka Areny, útočí na Košťála, že coby příští předseda ČMFS chce shrábnout část miliónů, jež Sazka dává Českému svazu tělesné výchovy (ČSTV). V. K. zase kontruje tvrzením, že Hušák dělá z ČSTV největšího vazala Sazky. Český fotbal má po korupční aféře pošpiněnou pověst a hrozí mu jak ztráta sponzorských finančních zdrojů, tak pokles zájmu diváků i médií. O tom, kdo vyvede náš nejpopulárnější sport z krize, rozhodnou delegáti valné hromady. Zkušený manažer V. K., nebo zasloužilý internacionál I. H.? Ani pro velkého znalce fotbalu to není vůbec lehká otázka.
Diskuse na téma:
Koho podle vás zvolí valná hromada Českomoravského fotbalového svazu novým předsedou?
