I když nejnovější zpráva o tom, že zemské klima se zhroutí do deseti let, byla obyčejná novinářská kachna, nesporné je, že ke globálnímu oteplování dochází. Podstatná část odborné veřejnosti se shodla i na tom, že člověk má na oteplování svůj podíl. Může na tom něco změnit jaderná energetika? Šéf jaderné kampaně Greenpeace International, Holanďan JAN VAN DE PUTTE (39), tvrdí, že ne, protože uranu je málo a jaderné elektrárny se stavějí příliš dlouho, než aby mohly něco změnit.
Rozhodně je na místě protestovat proti tomu, když se po železnici de facto převáží část reaktoru. Nejedná se jen o riziko havárie, ale také o průběžné riziko uvolňování neutronů, které prostupují schránku, v níž je uloženo vyhořelé palivo. Toto nebezpečné záření je velmi komplikované zastavit i sofistikovanou bariérou v kontejneru. Odbory německé policie protestovaly proti tomu, že policisté musejí provázet takové transporty a jsou vystaveni neutronovému záření.
Možná nám to připadá přepjaté proto, že česká veřejnost vnímá problém jaderné energetiky jenom jako problém elektráren a jejich případné havárie.
Elektrárny jsou jen jednou malou součástí celého řetězce. Právě v České republice jsou velmi patrné následky těžby uranu, do nichž bude v následujících zhruba čtyřiceti letech nutné investovat velké částky. Těžba uranu a provoz elektráren, to je ta přední část jaderného cyklu. Pak je tu ještě celý rejstřík radioaktivních odpadů, od těch nejméně radioaktivních až po ty nejnebezpečnější, kam patří vyhořelé palivo. V České republice se zatím skladuje v Dukovanech, kde ho ochlazují. Ať říkají představitelé jaderného průmyslu cokoli, faktem zůstává, že zatím neexistuje ve světě ani jedno úložiště.
Ale vyhořelé palivo je přece možné přepracovat a znovu použít ...
Ani s přepracováním vyhořelého paliva se nejedná o uzavřený cyklus bez odpadů. Naopak. Když přijde palivo do přepracovatelského závodu, tak se nakrájí a rozpouští v kyselině. To je velmi nebezpečný proces, protože dochází k vypouštění kontaminované tekutiny do prostředí nebo do vzduchu. Při přepracování se také odděluje plutonium, které je použitelné pro výrobu jaderných pum. Je to jen jedno procento materiálu, ale je mimořádně nebezpečné. Přepracování paliva je z celého řetězce jaderného průmyslu zdaleka největším znečišťovatelem prostředí. Nejhorší situace je v Rusku, v oblasti Tomsku, kde se odpady z přepracování stále ještě pumpují do země. Ve Francii je odpad o nízké úrovni radiace vypouštěn do moře. Proto radioaktivita pocházející z přepracování paliv v Normandii může být detekována až u norského pobřeží v Baltském moři a v oblasti Arktidy. Totéž platí pro britský Sellafield.
Z vašeho pohledu je tedy rozumnější vyhořelé jaderné palivo dále nepřepracovávat?
Faktem zůstává, že je na ústupu. Rychlost uzavírání jaderných elektráren je větší než možnosti uvést do provozu nové. V EU jsme měli v polovině osmdesátých let 172 reaktory, dnes jich máme 152. Když se podíváme na prognózy Evropské komise, je velmi nepravděpodobné, že by nové instalace mohly nahradit ty uzavřené. V současné době existují dva nové projekty, jeden ve Finsku, druhý ve Francii.
Jaké naděje vkládáte do jaderné fúze, tedy do procesu, kdy energie nevzniká při štěpení atomů, ale naopak při jejich spojování?
Už dvacet let se říká, že za padesát let budeme mít jadernou fúzi k dispozici. Pokud chceme něco udělat s globálním oteplováním, pak tou kritickou etapou je příštích padesát let. Pokud jde o klimatické změny, pak největší změny ve snižování emisí musejí nastat mezi dneškem a rokem 2025.
Tím chcete říct, že to studená fúze nevyřeší. Ale vaši oponenti tvrdí, že by to právě mohl vyřešit jaderný program v té současné podobě.
Nevyřeší, protože není dostatek uranu. Když se podíváme na poslední odhady Mezinárodní agentury pro atomovou energii, což je pronukleární agentura, tak při současné spotřebě uranu máme zásoby asi na 38 až 63 let, závisí to na nákladech na těžbu, které jsme ještě ochotni akceptovat. V současné době jaderná energie představuje pouze dvě procenta z primárních zdrojů energie. Když do toho zahrneme i tepelnou energii, jež v reaktorech vzniká, tak to dělá osm procent. Pokud bychom chtěli nahradit celkovou spotřebu fosilních paliv uranem, pak bychom vyčerpali jeho zásoby za tři roky. Takže už samotná myšlenka, že uran by mohl nahradit fosilní paliva, je směšná. Počet reaktorů se snižuje, a to zejména v zemích, kde je liberalizovaný trh s energií a kde jaderná energetika musí soutěžit s ostatními zdroji. Takže my musíme najít jiné řešení, nemáme jinou volbu. Jaderná energie není součástí této diskuse, ta je a bude jenom marginální. Skutečná diskuse je o spalování fosilních paliv. Mezinárodní panel pro klimatické změny říká, že průmyslové země Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) by měly snížit emise do roku 2050 o osmdesát procent. Technicky to je možné, ale jde i obrovský úkol z hlediska politického a sociálního.
Jaké tedy existují možnosti?
Druhá strategie - účinné využívání fosilních paliv. Pokud mluvíme o elektrické energii, pak je dobrou cestou kogenerace, současná výroba tepla a energie a využívání plynu jako mostu, než se dostaneme k úsporným technologiím. Dnešní kogenerační jednotky jsou stejně velké jako pračka a můžete s tím topit i vyrábět elektřinu.
Třetí strategie jsou obnovitelné zdroje. Některé jsou - třeba energie z fotovoltaických článků - stále ještě drahé, ale na druhou stranu jsme za posledních deset let viděli rychlé zvyšování účinnosti a snižování nákladů třeba u větrné energie. Oficiální zpráva britské vlády říká, že současné náklady na větrnou energii jsou srovnatelné s jadernou elektrárnou a do roku 2020 to bude nejlevnější zdroj energie. Za poslední roky se každoročně zprovozní v Evropě větrné elektrárny s instalovaným výkonem pět až šest tisíc MW, takže i když využitelnost větrných elektráren se pohybuje okolo dvaceti procent, roste mnohem rychleji než jaderná energetika.
V České republice je výjimečný potenciál ve spalování biomasy. Velmi pravděpodobně v následujících letech budeme svědky revoluce v zemědělském sektoru. Celoevropsky masívně dotujeme nadvýrobu potravin. Biomasa přitom představuje vyšší zaměstnanost, protože je náročnější na lidskou práci, a její výhodou je, že je svázána s územím, její výroba se tedy nedá přesunovat libovolně přes národní hranice, ale naopak se tím podporuje energetická decentralizace a soběstačnost regionů. Pro zemědělství a lesnictví v Evropě je to lepší budoucnost než utrácet peníze na jadernou energii.
Česká veřejnost je ale většinou projaderně naladěna. Jakým argumentem byste ji přesvědčil, že pro ni není jaderný program výhodný?
Česká republika předpokládá, že bude dlouhodobě exportovat elektrickou energii. Problémem je, že velké německé společnosti na tom vydělají, protože dostanou levnější energii z České republiky, ale náklady na vyčištění zátěží energetického průmyslu zůstanou tady.
Ať už si o jaderných elektrárnách myslíme cokoli, v dalších dvaceti třiceti letech v České republice pravděpodobně budou.
Po sjednocení Německa bylo pět východoněmeckých jaderných elektráren ihned zavřeno. Stejně solidární by měla být i sjednocující se Evropa. Protože například Dukovany jsou elektrárna, která nemá žádný containment, ochrannou schránku, což je obrovské riziko pro celou evropskou populaci. Stejně tak z Temelína máme zprávy o vážných bezpečnostních problémech na primárním okruhu. Přesto to neznamená, že bychom navrhovali okamžité zavření jaderných elektráren v České republice, protože to je nemožné. Pojďme se ale podívat na alternativní scénáře a možnosti získání energie z alternativních zdrojů, jejich nákladů a účinnosti. Pro Českou republiku by měla být hlavní cestou energetická účinnost, jinými slovy, zastavit plýtvání energií.
Připadá vám tato změna politicky opravdu reálná?
V zásadě je to nevyhnutelné. Problém je, že politická reprezentace začne tyto možnosti podporovat až ve chvíli, kdy už bude pozdě. Problém klimatických změn je na odborné úrovni dostatečně znám a pochopen, ale politici ho začali vnímat až teď, a pokud budeme s řešením dále otálet, bude to každý rok mnohem nákladnější. A zbývá nám nějakých deset let, abychom nastartovali zásadní energetickou změnu. Pokud to neuděláme, tak je velká pravděpodobnost, že přestaneme mít možnost klima jakkoli kontrolovat. Takže máme deset let na nastartování energetické revoluce.
JAK TO VIDÍ PROJADERNÍ AKTIVISTÉ
Fakt, že zastánci jaderné energetiky vidí její šance na odvrácení změn klimatu přesně opačně než její odpůrci, těžko někoho překvapí.
Přesto se obě strany v mnohém shodnou. Především na tom, že globální oteplování existuje, největší podíl na něm mají emise CO 2 při spalování fosilních paliv, že zásadní změny v energetice se musejí odehrát v nejbližším desetiletí a také v tom, že je třeba liberalizovat trh s energiemi. Obě skupiny totiž soudí, že po liberalizaci cen se projeví naplno všechny výhody energetiky postavené na obnovitelných zdrojích (tak to vidí nejen Greenpeace, ale i další Zelení), případně na jaderných elektrárnách (pohled jaderné lobby). Tato shoda není nijak samozřejmá.
Existuje totiž i velmi významná skupina konzervativců spojených především s uhelným a ropným průmyslem, kteří tvrdí, že žádné globální oteplování neexistuje, že se jedná jen o běžný klimatický výkyv (a výmysl novinářů a Zelených). Pokud by snad na řečech o oteplování cosi bylo, je podle nich vliv lidské činnosti na tyto procesy zanedbatelný a už vůbec nemá smysl pokoušet se je zvrátit. U nás tyto názory zastává například podstatná část politiků z ODS.
Rozpor mezi pro- a protijadernými aktivisty spočívá především v názoru na budoucnost jaderné energetiky. Její odpůrci tvrdí, že je příliš drahá, proto se další elektrárny nestavějí a zásoby uranu při současné úrovni spotřeby vydrží nejdéle na šedesát let. Tedy srovnatelně se zásobami ropy a plynu. Jejich oponenti s odkazy na jiné informační zdroje dokládají, že zásoby uranu vydrží dvě stě let, a hlavně, že nové typy reaktorů budou mnohem úspornější, takže prodlouží několikanásobně trvanlivost uranových zásob. Navíc stále počítají se zkonstruováním reaktoru, který bude schopen energeticky využít i vyhořelé palivo, jehož trvalé uložení dnes představuje stále nevyřešený problém. "Jaderná energetika má za sebou pouhých padesát let a samozřejmě se bude dál rozvíjet. Pokud bude liberalizován trh s energiemi, pokud se do cen započítají i všechny ty externí náklady, které způsobují dopad uhelné a ropné energetiky na životní prostředi, investorům dojde, že nejvýhodnější a opravdu zelenou cestou je jaderná energie a v malé míře obnovitelné zdroje. Už dnes je ale jaderná energetika vyspělých zemí nejlevnějím zdrojem elektrické energie, přičemž každoročně eliminuje zatížení atmosféry o 2,5 miliardy tun CO," říká František Sviták, ředitel Nuclear Safety & Technology Centre, dceřiné společnosti Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy.
A co říkají čísla? Přestože celkové množství elektřiny vyrobené v jaderných zdrojích i v posledních letech mírně roste, její podíl na celosvětové produkci se už téměř dvacet let udržuje zhruba na 16 procentech. Nejvíce reaktorů je instalováno v USA (103), Francii (59) a Japonsku (54). Největší počet nových reaktorů se dá v příštích letech očekávat v Číně a Indii (zhruba po dvaceti). Zlatými časy pro jadernou energetiku byla první polovina osmdesátých let, kdy byly každoročně zprovozněny dvě až tři desítky nových reaktorů. Po havárii v Černobylu počet rozestavěných jaderných elektráren prudce klesl a dnes každý rok přibudou dvě až šest nových zařízení.
Diskuse na téma:
Kterým směrem byste energetickou revoluci vedli vy?
