Útok na Osvětim

Do ticha kolem vkládáme příběhy, které nám - každému jiní lidé, dokonce v jiném jazyce - vypravovali. Šedivé nebe se tlačí ke kolejím a dřevěným barákům. Stovky obnažených komínů trčí ze země jako ostny pravidelného roštu.
Březinka, v českém překladu zní tohle slovo jako vytržené z dětských pohádek.
Holé stromy uzavírají výhled, a když se otočíme, na druhé straně tábora je otevřená brána, kterou sem po vlečce přivedené z osvětimského nádraží přijížděly vlaky.
"Tady, co stojíme, vyháněli lidi z vagónů," vypravuje Marta z Krakova. Na rok přerušila vysokou školu - studovala šóá a dějiny Osvětimi, aby tu mohla provádět. Tuším, že pro to má důvod.
"Vyčerpané a polomrtvé, dezorientované světlem po dnech strávených v dobytčácích a řevem dozorců je hnali k selekci. Podepsané kufry museli nechat na místě a doktoři určovali - napravo ti, kteří ještě dostali šanci žít, nalevo odsouzení k okamžité smrti. Většinou ženy, děti, starci a nemocní. Sedmdesát až pětasedmdesát procent z každého transportu."
Jdeme jejich poslední cestou, podél železniční koleje k troskám plynových komor dvě a tři. Teď naopak mluvím já. Vypravuji Martě, že každý rok strávím několik dní s mužem, který tudy prošel a právě tady na místě, kde jsme se zastavili, možná o sto metrů dál nebo blíž naposledy spatřil svého otce.
Rozdělil je doktor Josef Mengele. Nalevo - napravo.
Jen jednou mi o tom povídal, v moři dní, které jsme spolu prožili, a já vím, že nikdy nenajdu odvahu žádat ho, aby o těch chvílích mluvil znovu.
Všechny baráky v táboře musely být po příjezdu transportu zavřené. Také teď je tu podivné prázdno a ticho. Březinka je jako vylidněné mrtvé město. Žádní návštěvníci ani rozesmáté školní výpravy. Snad je to počasím - větrnou, ale bezsněžnou zimou, která se mléčně rozlévá po rovinách Dolního Slezska.
Jen u pomníku obětem nacismu mezi plynovými komorami zapaluje starý muž svíčky a jednu po druhé je staví na pamětní desku s francouzským nápisem.

MODERNÍ CIVILIZACE ...

Stojíme u schůdků do plynové komory číslo dvě. Němečtí inženýři projektovali její krematorium na 1440 lidských těl denně. Vedlejší trojka měla stejnou kapacitu, ale plán se dařilo překračovat.
Americký historik Henry Feingold píše: "Osvětim byla obyčejným přesahem moderního továrního systému. Místo produkce zboží zpracovávala jako surovinu lidi, konečným produktem byla smrt a vedoucí pracovníci do výkazů produkce pečlivě zaznamenávali množství jednotek za den. Komíny sám symbol moderního továrního systému - chrlily štiplavý dým ze spálených těl. Novou surovinu do továren dopravovala skvěle organizovaná železniční síť moderní Evropy. Fungovala úplně stejně jako u jiného nákladu. V plynových komorách vdechovaly oběti smrtící plyn, uvolňující se z kyanidových tablet, které vyráběl vyspělý německý chemický průmysl. Inženýři vyprojektovali krematoria. Manažeři vyvinuli byrokratický systém, který pracoval s elánem a vyznačoval se efektivitou, jakou mu mohly zaostalejší národy závidět. I sám celkový plán byl odrazem vyšinutého moderního vědeckého ducha. Nebyli jsme svědky ničeho jiného než masívního uplatnění sociálního inženýrství."
Ano, holocaust vůbec nebyl popřením civilizace, návratem do barbarských dob, ale naopak jejím produktem, dítětem veškeré modernity - racionality a efektivity, produktem fungující byrokracie a její dokonalé organizace, vyspělé průmyslové úrovně a technického know-how.
"Umožnil ho až racionální svět moderní civilizace," stvrzuje polský sociolog Zygmunt Bauman. To je varující.
Oběti vcházely do šatny, ve které se před domnělou očistou ve sprchách svlékaly (dohromady, bez rozdílu věku i pohlaví, tak, aby jejich smrt doprovodil stud - po tisících koncentrovaná lidská ctnost, kterou oblečení vrazi nepocítili).
Táborová brána je odtud daleko. Polská Osvětim, lázeňské městečko, do něhož před válkou jezdil Pavel Kohout s rodiči na dovolenou, také. A ještě dál je Praha, Berlín, Budapešť nebo Amsterdam. Všechno je odtud strašně daleko.
"Víte, že jsem tu našla namalované svastiky?" říká Marta. "Nechci o tom moc mluvit, protože strážci za to nemohou - tábor je obrovský."
Přemýšlím, kdo z půl miliónu návštěvníků, kteří každý rok koncentrační tábory v Osvětimi navštíví, to mohl udělat. Němec, Polák, Čech, Rakušan, Slovák, Nor nebo Francouz? A byla to neznalost, nebo záměr? Tak přece zní otřepaná otázka ve sdělovacích prostředcích, kdykoli se objeví svastiky na židovských hřbitovech.
Dobrá, připustím její logiku. Pak chci ale znát argumenty těch, kteří kresliče svastik v Březince inspirují. Těch, kteří tvrdí, že vyvražďování Židů za druhé světové války je pouhá smyšlenka. Obyčejná, hnusná lež - osvětimská lež.

INTERMEZZO POPÍRAČE

"Dnes, více než půl století po válce, je zřejmější než kdykoli předtím, že to nebyl pouze osud Německa, o kterém se v tomto největším a nejkrvavějším světovém konfliktu rozhodovalo, ale existence celé naší evropské civilizace."
Tak završuje svoje úvahy Rudolf Seidl v poměrně výpravné brožuře Osvětim - fakta versus fikce, nové a utajované poznatky o holocaustu. Spisek nepostrádající barevné přílohy se v Čechách objevil ve druhé polovině devadesátých let a objednat si jej bylo možné na adrese belgického poštovního boxu. Nový však příliš nebyl - veškeré argumenty si vypůjčil od starších popíračů holocaustu - Ernsta Zundela, Freda Leuchtera, francouzského trockisty Roberta Faurissona a u nás běžně dostupného revizionistického historika Davida Irvinga.
"Kdo si vyhrazuje monopol pravdy, která skupina ,vyvolených´ byla schopna za poslední staletí soustředit veškerou kontrolu mezinárodního kapitálu, médií, filmového průmyslu a téměř všech kulturněpolitických oblastí celé euroamerické civilizace do svých rukou, není obtížné vypozorovat.
Jak se ale bránit, když národ, který stojí za touto proti přírodě namířenou politikou s cílem vytvořit jednu bezduchou euro-asijsko-negroidní rasu (samozřejmě kromě té své vyvolené!), má ve svých rukou nebo pod svou kontrolou veškeré sdělovací prostředky. Jak se bránit, když 90 procent americké vlády a značné procento jiných vlád včetně té naší tvoří Židé."

ŽÁDNÉ DOBRO, ŽÁDNÉ ZLO

Rok 2005 je rokem mnoha výročí spojených s koncem druhé světové války. Možná posledním kulatým výročím, jehož se dožijí tisíce pamětníků, veteránů, těch, kteří přežili. Osvobození Osvětimi 27. ledna 1945 je jedním z nich.
Co bude po tom, až odejdou tito živí svědkové událostí v koncentračních a vyhlazovacích táborech? Co se stane, když už dnes nestačí popíračům jejich svědectví: zesměšňují je a obviňují z podvodu?
"Obávám se, že až tito lidé zemřou, nevyhneme se boji o paměť. Dnes je ještě těžké postavit se před ně a říct jim do očí: Lžete! Nic takového se nestalo! Ale za deset nebo dvacet let nám zůstane jen hora čísel, a když to řeknu hodně natvrdo, bude záležet na public relations, kterých se tomu kterému výkladu dějin dostane," říká předseda pražské Židovské obce Tomáš Jelínek.
Na rok 2005 připadá shodou okolností také dvousté výročí bitvy u Slavkova, v níž Napoleon porazil vojsko dvou císařů. Kdo dnes ví, o co v ní šlo? Jaké myšlenky a ideály hájily bojující strany? Jaké cíle sledovali vůdci znepřátelených zemí?
Obsah bitvy u Slavkova se dávno vytratil. Zbyly jen velkorysé rekonstrukce, které rok co rok připravují kluby vojenské historie. Děti je upřeně sledují, ale nefandí ani jedné z bojujících stran. Uniformy vojáků si jsou v jejich očích rovny nejsou tu zlí ani dobří.
Nečeká stejný osud i bitvy a události druhé světové války? Nebudou za pár let obě strany v očích diváků stejně dobré a stejně zlé? Neponesou stejnou vinu za srovnatelné zločiny a provinění? Wehrmacht a SS jako Eisenhowerovi Američané, Britové a Rudá armáda? Hitler jako Churchill?
Popírači holocaustu o to usilují. Je to jejich základní cíl.
Deborah Lipstadtová, autorka knihy Popírání holocaustu, charakterizuje jejich postoj takto: "Válku nelze definovat jako morální zápas: všechny strany byly stejně nečestné, a všechny tedy nesou stejnou odpovědnost. - Válka je zlo, žádná strana si nemůže činit nárok na morální převahu a poražené strany jsou vítězi pravidelně obviňovány ze spáchání hrozných zločinů."
Je tu však problém. Aby bylo možné konstatovat, že nacisté nebyli o nic horší než Spojenci (podle popíračů platí mnohem spíše opak) a legitimizovat tak Hitlerův režim spolu s jeho ideály, prohlásit, že druhá světová válka nebyla bojem dobra se zlem, ale střetem dvou podle všech kritérií lidskosti rovnocenných soupeřů, je třeba odstranit holocaust. Jednoduše překáží a rovnice s ním nefunguje.
A tak se roztáčí nekonečná řada lží, machinací s čísly, mimo kontext vytržených citací a tvrzení, daleko překračující hranici základní lidské slušnosti. Vše směřuje k jedinému cíli - plynové komory neexistovaly a osvětimská krematoria byla vynucena epidemií tyfu!
Rudolf Seidl líčí až otcovsky starostlivý vztah příslušníků SS k zajatcům: "Osvětim podléhala normálním zákonům a díky jejímu pracovnímu charakteru zde byla velká pozornost věnována fyzickému a duševnímu stavu vězňů.
Proto věnovala SS ve všech koncentračních táborech největší pozornost právě dodržování přísných hygienických pravidel."
Ale kam se poděli lidé, jichž se blízcí po válce nedočkali?
Podle amerického elektroinženýra Arthura Butze zpřetrhaly válečné události sociálně a ekonomicky vynucené svazky a lidé, kteří se vrátili z táborů, si našli nové partnery. Začali nový, lepší život - proto se ke svým předválečným manželkám, dětem, rodičům ani přátelům již nehlásili.

PŘÍBĚH ELIEHO WIESELA

Příznačné pro strategii popíračů a jejich práci s fakty je Seidlovo líčení událostí, které předcházely osvobození Osvětimi 27. ledna 1945.
"Co se samotných vězňů týče, je známo, že jim bylo Němci dáno na vybranou buď se stáhnout s nimi, anebo vyčkat příchodu Rudé armády. Nato se většina ze strachu před Sověty rozhodla stáhnout s Němci na západ. Mezi nimi také nositel Nobelovy ceny míru Elie Wiesel," který dal "přednost odchodu z Osvětimi s Němci před vyčkáním na osvoboditelskou Rudou armádu".
To je Seidlova interpretace pochodů smrti, na něž Němci mezi sedmnáctým a jedenadvacátým lednem vyhnali 58 000 osvětimských vězňů. Interpretace od základu lživá, ale také hluboce nemorální, protože zneužívá osobní tragédie, osudového rozhodnutí, jež se ukázalo být chybné.
Začátek ledna 1945 zastihl šestnáctiletého Wiesela na marodce. Objevila se šance vyhnout evakuaci tábora. Ve svých pamětech popisuje rozhovor, který tehdy se svým otcem vedl.
"Ve všeobecném zmatku jej nechají vstoupit. Říkám mu: ,Nemocní smějí zůstat na KB, ale ...´ ,Ale co?´ ptá se otec.
,Totiž, já nechci, abychom se rozdělili.´ Dodávám: ,Ale mohl bys zůstat se mnou, víš?´ ,To je možné?´ ptá se.
,Ano, je to možné. Místo tu je. Dozor dnes polevuje.´ V nepřehledném ruchu je možné vše. Lákavá myšlenka, kterou ovšem nakonec zavrhujeme. Máme strach. Němci za sebou nenechají svědky, pobijí je. Všechny. Až do posledního. Jak to odpovídá logice jejich zrůdného podniku. Všechno vyhodí do povětří, aby svobodný svět nepoznal povahu a rozsah jejich zločinů.
Rozhodujeme se tedy odejít s ostatními, tím spíš, že i většina lékařů se nechává evakuovat také." Co přišlo potom?
"Pochod smrti do Gleiwitzu, spánek ve sněhu, cesta vestoje v otevřených vagónech vystavených vánicím, pomatený křik živých mrtvol před příjezdem do Buchenwaldu ..."
Při pochodech smrti zemřelo patnáct tisíc vězňů. Otec Elieho Wiesela umírá deset dní po opuštění Osvětimi. (Již dříve tu zahynula jeho matka, sestra a babička.) Kdyby zůstali, zřejmě by se oba zachránili - nacisté stihli zastřelit nebo zaživa upálit jen několik stovek vězňů. Přesně 7650 se jich tu v zoufalém stavu dočkalo Rudé armády.

TVÁŘE

Marta mě vede na druhý konec tábora. Ti šťastnější, kteří po selekci na rampě zamířili doprava, tady v přízemním domě pojmenovaném vězni Kanada - odevzdali své šaty, poslední drobnosti, které jim zbyly po kapsách. Ostříhali je a vyfasovali pruhované vězeňské hadry. Dehumanizace byla završena, z člověka se stalo číslo.
Nedávno tu pracovníci osvětimského muzea vystavili několik desítek zabavených fotografií, které se podařilo po válce objevit. Nalepili je na černý panel uprostřed holé a studené místnosti.
Najednou je to úplně jiný pocit. Asi míň hrůzyplný než pohled na metráky lidských vlasů (po osvobození se jich tu našlo sedm tun) nebo tisíce dětských botiček vystavených v základním táboře Osvětim I.
Oběti mají svou tvář.
Marta si je prohlíží, jako by tu byla poprvé.
Mimino nazdvihávající hlavičku, ortodoxní Žid na šábesové vycházce, cyklistický oddíl plný urostlých sportsmenů i intelektuál v saku a kulatých brýlích s cigaretou zavěšenou u rtů - kavárenský povaleč.
Poslední fotky, které měly po kapsách.

MEZINÁRODNÍ SPIKNUTÍ

Podle stále se zpřesňujících údajů bylo během války nahnáno do komplexu koncentračních táborů Osvětim nejméně 1 300 000 lidí, z nichž přinejmenším 1 100 000 zahynulo (960 000 Židů, 21 000 Romů, 15 000 sovětských válečných zajatců a 15 000 příslušníků dalších národů). Nejvyšší odhady dosahují jednoho a půl miliónu obětí (z devadesáti procent Židů).
Celkový počet židovských obětí holocaustu se pohybuje mezi pěti milióny dvěma sty tisíci a šesti milióny.
Popírači a tzv. revizionisté připouštějí jen malou část z těchto ztrát. Podle nich došlo po válce ke zfalšování obrovského množství dokumentů, svědci z řad vězňů lžou a nacisté jako Eichmann nebo velitel Osvětimi Höss vypovídali pod příslibem mírnějších trestů.
Média a historici jsou v očích popíračů pohůnky mezinárodního spiknutí, které osvětimskou lež po celá desetiletí šíří.
Ale proč vlastně? Co je podle popíračů cílem tohoto komplotu?
1. Spojenci se strašnými obviněními Německa pokusili zakrýt své vlastní zločiny, jako bombardování německých měst nebo vyhnání Němců z Polska a Československa
2. Mýtus holocaustu udělal z Německa dojnou krávu pro Stát Izrael (tady se popírači a neonacisté potkávají s islámskými radikály)
3. Hrůzy holocaustu jako vyvrcholení rasové politiky nacistického režimu diskreditují současný boj za čistotu bílé rasy, proti přistěhovalcům a rasovému míšení. Proto patří popírání k základní výbavě všech neonacistů.
Deborah Lipstadtová přitom upozorňuje, že popírači (revizionisté, negacionisté - jakkoli je budeme označovat) změnili v posledních letech taktiku. Distancují se od očividných neonacistů a svým vývodům navlékají vědecký kabát. Jejich publikace jsou plné údajných expertiz, citací a odkazů na odborné konference. Snaží se proniknout na akademickou půdu, jednoduše: stát se druhou stranou legitimního historického sporu.
Ve skutečnosti nepřestává platit tvrzení jedněch vysokoškolských novin z USA, které odmítly otisknout zaplacený inzerát s argumenty popíračů - jde "o ničemnou propagandu založenou na naprostých hovadinách, která už byla nesčetněkrát zdiskreditována".

Myslíte, že by mělo být popírání holocaustu a šíření tzv. osvětimské lži trestné?