Bílé praporky na cestě smrti [RX Diskuse]

"Kabíš, kde je můj Kabíš?!" křičela zoufale čtyřiadvacetiletá žena zGalle. Marně nadzvedávala jeden kámen za druhým, zda pod nimi neleží její osmnáctiměsíční dítě. Manžel mladé matky hledal o několik metrů dál rodiče. Brodil se po kolena ve vodě a kolem něj plavala mrtvá těla.

Galle, čtvrté největší město Srí Lanky, je historiky považováno za biblický Taršiš, z něhož král Šalamoun dostával darem drahokamy, pávy a koření. Jeho dominantou je holandská pevnost zapsaná na seznamu UNESCO. Její deset metrů vysoké a v některých místech ještě širší hradby velké vodě odolaly, přesto se i přes ně vlna přelila. Domky uvnitř pevnosti byly zalité do metrové výše. I tady zůstala převrácená auta v korunách stromů, motorky a minibusy rozhozené jako hrací kostky po stole a spousta odpadků. Skutečná apokalypsa ale začínala za hlavní branou.
"Proč necháváte tu mrtvou ženu jen tak ležet na ulici?" ptám se policisty, který odklání dopravu od pobřežní komunikace do vnitrozemí.
"Nikdo ji nezná," pokrčí rameny a pokračuje ve své práci. Jen několik kroků od policisty leží přikryté tělíčko dítěte. O kus dál další. A další. Více než pět tisíc obyvatel Galle zahynulo. Mrtvoly neměl kdo odklízet. Nebyla nafta, a tak když někdo v troskách či bahně objevil lidské tělo, dovlekl ho aspoň na okraj silnice.

SEZNAMY SMRTI

Během čtyř dnů, které uplynuly od řádění přírodního živlu, byly ze zničeného města odklizeny dva tisíce těl. Více než tři tisíce jich zůstávaly v sutinách. Slunce pražilo, paprsky se opíraly do zřícených zdí budov a nad Galle se vznášel nedýchatelný puch z tlejících mrtvol. Den ode dne byl silnější. Roušky nepomáhaly. Mezitím už částečně zklidněné moře vyplavovalo na břeh další oběti, v zátoce a ústí řek plavala dohromady lidská těla i mrtvý dobytek.
"Dětem byl vymezen celý pavilón, ale úmrtnost je vysoká. Každý den jich zemře v průměru pětadvacet," říká nám vrchní sestra z nemocnice v Galle.
Právě sem míří denně tisíce lidí. Někteří hledají ošetření, jiní své příbuzné. Pokoje nestačí, lůžka stojí všude, kde je trochu místa. U vstupu na každé oddělení visí seznamy pacientů, nikde nechybějí sešity nadepsané Death Register.
Nemocniční ozón je i tady přehlušen mrtvolným zápachem. Pokud někdo hledá márnici, najde ji snadno. Zřízenci nestačí odvážet mrtvé, zadní branou vjíždí jedno nákladní auto za druhým. Na korbě desítky těl. Míjejí dřevěné rakve naskládané u cesty. Obětí neštěstí je tolik, že kapacita márnice nestačí. Proto bylo nutné využít i protilehlý hangár, původně sloužící jako skladiště. V jedné chvíli v něm bylo uloženo dva tisíce mrtvých.
Po několika dnech se už nikdo nesnažil těla ukládat dovnitř, náklaďák prostě přijel, zdvihl korbu, vysypal je na hromadu a odjel pro další. Všude kroužily vrány, u márnice se objevili varani. Snad jenom jim nevadil neuvěřitelný zápach, před kterým nedokázalo uchránit ani několik roušek najednou. Žaludek se mi samovolně zvedal a já musel pryč.

POHŘEBNÍ OBŘAD

Na kraji márnice jsem minul asi osmadvacetiletého mladíka. Byl z Paříže a nevnímal okolí.
"Leží tu má žena, je mrtvá," marně se snažil zadržet slzy.
"Trávili jsme tu líbánky a teď ..." Není co dodat.
Stejný osud potkal i dalšího Francouze. Zrovna nasedal do auta s mrazicím boxem, který mu nemocnice poskytla pro odvoz mrtvé manželky.
Těla místních obyvatel nebyla většinou, na rozdíl od zahraničních turistů, ani identifikována. Z márnice je odváželi do hromadných hrobů vyhloubených ve vnitrozemí. Cestu značily bílé praporky, které se na Srí Lance staly symbolem katastrofy.
Asi po patnácti kilometrech zahýbáme na lesní cestu lemovanou palmami a potokem. Uprostřed je dva metry široká a dvě stě metrů dlouhá jáma, zčásti už zasypaná. Na kraji posedávají dva muži a policista.
"Vždycky když mají přivézt nové mrtvé, přijede bagr. Naházíme těla dovnitř a v okamžiku, kdy je díra plná, je stroj zahrne hlínou," popisují pohřební obřad.
Žádné modlení, žádní příbuzní, žádná jména. Jen těla, většinou nafouklá a zapáchající. Lžíce rypadla je nemilosrdně zasypává. Občas je hlava utržena od těla a zůstane na povrchu. Opodál běží polodivoký pes s kusem lidského masa v tlamě.

BŮH NENÍ
"Vše je vůle Alláhova," říkají obyvatelé islámské čtvrti v Galle.
Jejich mešita byla poničena, ale zůstala stát. Hřbitov ležící v sousedství byl vyplaven, a zatímco jedni odklízeli odpadky, jiní na tomtéž místě pohřbívali mrtvé.
Většina obyvatel Srí Lanky vyznává buddhismus. Kláštery stojící na kopcích se staly útočištěm tisíců obyvatel, kteří přišli o střechu nad hlavou.
"Jako buddhisté věříme ve znovuzrození, proto se modlíme, aby příští život všech, co zahynuli, byl lepší," vysvětluje mi jeden z mnichů.
Jeho slova jsou snad i odpovědí na údiv - před lidmi, kteří se dokáží usmívat do objektivů fotoaparátů, přestože vlna tsunami zabila jejich nejbližší. Jinak zasáhla tragédie křesťany. "Tohle je vůle Boží?! Taková je spravedlnost?! Čím jsme se provinili?!" ptali se.
Ve městě Ambalangoda jsem pak poprvé slyšel: Bůh není! Tamní kostel stál hned za železniční tratí spojující metropoli Kolombo s jihem ostrova. Zbyly z něj jen obvodové zdi. O pár kilometrů dál, u obce Kahawa, záchranáři vyprošťují těla z vlaku, který vlna tsunami smetla. Z 1500 cestujících přežilo jen 200.

I MRTVÍ SE OKRÁDAJÍ

"Turistika je tady, na jihu, nejmíň na čtyřicet let mrtvá," je přesvědčen jeden z hoteliérů v Unawatuně. Sedí na kousku zdi s nápisem Golden Restaurant, před sebou láhev neurčitého alkoholu, etiketu strhla voda.
Jenomže ještě horší je situace na severu a severovýchodě ostrova, které ovládali povstalci z řad Tygrů osvobození tamilského Ílamu. Tady vyvstalo nové nebezpečí - miny. Od roku 1983, kdy Tamilští tygři zahájili boj proti vládě v Kolombu, jich byly nastraženy statisíce. Možná milión, možná dva. Vlna tsunami teď mnohé z nich spláchla do moře nebo je rozmetala po širokém okolí. Zničeny byly i cedule upozorňující na minová pole.
"Těžko se do těch míst vydá někdo s pomocí," říká jeden z humanitárních pracovníků.
Těžká technika odstraňovala sutiny z ulic, ale mrtvolné bahno mezi stromy zůstalo. Začaly se množit krádeže mrtvol z márnic. Policisté zadrželi skupinu mužů, kteří mrtvým uřezávali uši s náušnicemi nebo prsty s prstýnky.
Hyenismus, přikryté mrtvoly na ulici, zaoceánská loď vážící stovky tun, se kterou si vlna tsunami pohrála a vyhodila ji na betonové molo, to vše každý večer mizelo ve tmě ozařované obrovskými ohni a také nápisem na pevnosti v Galle: HAPPY NEW YEAR 2005.

---

DISKUSE:
Myslíte, že by se podařilo shromáždit stejné prostředky na pomoc a charitu, kdyby se katastrofa nedotkla tolika západních občanů?