Deset let vede nadaci Naše dítě, iniciovala vznik Linky bezpečí pro děti, které se ocitly v tísni, i linku pro děti na útěku, jež byla spuštěna na počátku září tohoto roku. Po deseti letech práce Ing. ZUZANA BAUDYŠOVÁ (55) tvrdí, že ochrana dětí v České republice nikoho nezajímá, protože děti nejsou dost silný politický trumf. DISKUSE na téma: Kudy se ubírat v péči o ohrožené děti?
Deset let vede nadaci Naše dítě, iniciovala vznik Linky bezpečí pro děti, které se ocitly v tísni, i linku pro děti na útěku, jež byla spuštěna na počátku září tohoto roku. Po deseti letech práce Ing. ZUZANA BAUDYŠOVÁ (55) tvrdí, že ochrana dětí v České republice nikoho nezajímá, protože děti nejsou dost silný politický trumf.
Díky demokratickému režimu konečně může v naší zemi existovat nestátní sektor, který nejenže otevírá problémy, na něž se v době socialismu nemohlo upozorňovat, ale také na skutečnosti, s nimiž se dodnes nedokáží vyrovnat státní instituce. Začali jsme pojmenovávat problémy, jako je týrání a zneužívání dětí, situaci dětí na útěku a pohřešovaných dětí. Od roku 1989, kdy Česká republika přijala Úmluvu o právech dítěte, musí státní i nestátní organizace podávat pravidelně zprávy týkající se posunu ochrany práv dítěte v České republice. Byl také přijat samostatný zákon o sociálně právní ochraně dítěte.
Je ale úmluva o právech dítěte dodržována? Ve studii OSN z počátku letošního roku, jež Českou republiku z tohoto pohledu hodnotí, mě vyděsilo, že zatímco by se měl počet státních ústavů snižovat, tak se od roku devadesát zvýšil dokonce o několik desítek.
To je pravda. I mně smysl tohoto kroku uniká. Jsem členkou Výboru pro práva dítěte Rady pro lidská práva a tam jsme se oficiálně ptali ministerstva práce a sociálních věcí, proč se stavějí nové ústavy. Dítě patří do rodiny, a pokud tam nemůže být, tak mají být využity jiné formy výchovy. Ústavní péče jen v nejnutnějších případech. Zatím o žádné smysluplné odpovědi z ministerstva nevím. Kro mě tohoto upozornění přišlo však od OSN dalších třiaosmdesát bodů upozorňujících na to, jak by se ochrana dětí v naší zemi měla změnit. Což i přes pokroky, kterých jsme dosáhli, není příliš lichotivé číslo.
V čem máme ještě nedostatky?
Například neexistuje jednotná celostátní analýza údajů o zneužívaných, týraných a pohřešovaných dětech. Nemáme zatím dobrý zákon řešící domácí násilí. V západních zemích má násilník okamžitě zakázáno k obětem se přibližovat. Zatímco u nás zůstává nejčastěji agresor v bytě. Děti s matkami skončí v azylu a nemají ani možnost dojít si pro věci. Také chybí dětský ombudsman. Tvrzení pana doktora Motejla, že se jeho úřad dokáže postarat o celou populaci, je chvályhodné. Na druhou stranu nikdo není tak výkonný, aby dokázal všechny uchránit před nezákonným či jinak nesprávným jednáním úřadů nebo soudů. Proč bychom nemohli mít dětského ombudsmana, tak jako existuje v severských zemích?
Vnímají státní orgány nestátní sektor jako partnera?
Vědí, že existujeme, a doufám, že vnímají naši práci jako smysluplnou. To je tak všechno. Že bychom dostávali od státních úředníků zpětnou vazbu, to se často nestává. O lepší spolupráci ale moc stojíme. Ochrana dětí bez dobré spolupráce rodiny, školy a státních i nestátních institucí není možná. Ale existují i pozitivní příklady. Policie například místo žehrání na omezené peníze a nedostatek lidí vyškolila v regionech policisty - "mládežníky" speciálně určené pro práci s dětmi. Spolupráce s nimi je dobrá, což je velmi důležité zejména nyní, kdy spouštíme krizovou linku Vzkaz domů pro děti na útěku.
A jak reagují samotné ústavy?
V současných zařízeních státní péče o děti je samozřejmě mnoho lidí, kteří svoji práci dělají s úmyslem co nejlépe prospět dětem. Přesto úmluva o právech dítěte říká jasně: dítě patří do rodiny, ne do ústavu. Tím, že nestátní organizace včetně té naší poukazují na nevhodný systém péče v České republice, vytvářejí si z kolegů v ústavech nepřátele. Ti se cítí ohroženi. Oni často považují fakt, že některé děti stráví celé dětství v ústavu, za naprosto přirozený. Přes všechny výzkumy poukazující na těžké deprivace dětí, jež ústavní výchovou prošly. Domnívám se, že nikdo z dětských ústavních zařízení by nemusel přijít změnou systému o pracovní místo. Stačilo by jen změnit jejich zaměření. Chybějí nám například azylová zařízení pro děti, dětské detoxikační zařízení, postrádáme instituce, které by vyhledávaly a školily pěstounské rodiny a pomáhaly najít právně volné děti.
Ale systém, jak vyhledávat vhodné pěstounské rodiny, přece u nás existuje.
Jenže je velmi těžkopádný a nedostatečný. Jak jinak hodnotit skutečnost, že za zveřejňování fotografií právně volných dětí v občasníku Fondu ohrožených dětí je jeho ředitelka Marie Vodičková státními zaměstnanci téměř kriminalizována a na druhé straně většina těchto dětí, a často jsou to děti fyzicky handicapované, o něž nikdo dosud neprojevil zájem, najde téměř okamžitě novou rodinu?!
Copak se nikdo ochranou dětí koncepčně nezabývá?
Od počátku devadesátých let sice vznikla řada nestátních organizací, jenže během třinácti let vznikla i nepřehledná změť organizací, jejichž činnost se často překrývá. Kromě toho téměř každá velká firma zavádí vlastní dobročinnou aktivitu. Peněz však není více, nýbrž stejně, ne-li méně. Podle mě by byl optimálním řešením nizozemský model, kde vláda sleduje, v jakých oblastech sociálních služeb je třeba aktivit neziskových organizací, a na ně vypíše výběrové řízení. I s penězi na dobročinnost je třeba rozumně hospodařit.
Kdo by měl v České republice tedy ochranu dětí řídit?
Podle kompetenčního zákona, který stále platí, je to ministerstvo práce a sociálních věcí. Ministerstvo argumentuje problémy resortu, nedostatkem peněz a právníků. Ale kdo dnes nemá problémy? Všichni se s nimi potýkáme, a přesto vykonáváme funkce, za něž jsme odpovědni. Zatím se podařilo díky tlaku Výboru pro práva dítěte OSN dosáhnout jen toho, že bude ustavena komise odborníků, jež má zmapovat situaci a do června příštího roku vydat zprávu o tom, kdo by měl ochranu dětí koordinovat. Je to jen protahování a zbytečné zjišťování něčeho, co je již dopředu zřejmé.
Kdyby koncepce fungovala, pomohlo by to třeba vaší Lince bezpečí a nedostala by se do takových finančních problémů, kdy hrozí téměř poloviční uzavření telefonních terminálů?
Linka bezpečí spolu s Nadací Naše dítě si vzala na sebe velkou odpovědnost. Každý rok přijme přes sedm set tisíc tísňových volání dětí, z nichž více než jedna třetina jsou takzvané řešené hovory, tzn. hovory, jež pracují s dětskou krizí. Garantem bezplatného volání byl donedávna Český Telecom, což se, doufáme, pouze přechodně změnilo. Nyní nám chybějí tři milióny na bezplatné volání, což znamená silné omezení linky, které znemožňuje mnoha dětem rychle se dovolat. Kdyby existoval orgán, jenž by ochranu dětí v této zemi řídil, nemohli bychom se do takové situace dostat.
Pokud se vám děti dovolají na Linku bezpečí a vyžaduje to jejich situace, směrujete je spíše do státních ústavů, nebo nestátním organizacím, které vytvořily přechodná ubytování? Například projekt Klokánek "profesionálních rodičů" Fondu ohrožených dětí.
Tým Linky bezpečí má zhruba patnáct kmenových pracovníků a asi sto konzultantů. Každý z těchto lidí inklinuje k jinému řešení. Mně osobně je bližší nový způsob přechodné péče, kde mají děti mnohem větší šanci, že se bude jejich situace rychleji řešit. Pokud je dítě předáno do dětského domova, velmi pravděpodobně tam stráví mnohem delší dobu.
Vaše aktivity na mne dělají dojem, že boj za práva dětí v České republice je hodně složitý.
Během čtrnácti let jsme iniciovali několik podpisových akcí vyzývajících ke změně současného stavu. Bohužel všechny pokusy skončily bez odezvy. Dítě neklepe na dveře státních úředníků, nepíše petice ani není volič, kterého by se museli poslanci snažit získat. Nebrat děti v úvahu je velice krátkozraká politika. Někdy, když vidím, jak nelze situací pohnout, napadá mě, že by se ji možná dařilo lépe měnit z pozice parlamentní. Několikrát jsem už dostala nabídku vstoupit do politiky. Mohla bych tak učinit stejně jen jako nezávislý kandidát, protože slibovat před volbami a pak v rámci stranické disciplíny jednat zcela jinak bych nedokázala.
Otázka do diskuse:
Kudy se ubírat v péči o ohrožené děti?
