Školství? Peněz dost, rozumu málo [RX Diskuse]

Krize školství? K tradičním tématům - nízké platy, neprůhledné financování a zastaralý způsob vyučování - přibyla aktuálně další. Zavírání škol, propouštění učitelů, kariérní řád. Diskuse jsou nepřehledné, nikdo nesouhlasí s nikým. Při hledání pevných bodů v této debatě mě nejvíc zaujalo, že vůbec není jasné, zda je v našem školství opravdu málo peněz a zda jsou učitelé opravdu tak špatně placeni.

Razantní kritik ministerstva školství Karel Hepner, který mimo jiné publikuje na portálu Česká škola, v jednom ze svých textů uvedl, že ve školách se prohospodařily v uplynulých letech desítky miliard korun. Jiný uznávaný odborník, Oldřich Botlík, zase tvrdí, že školství by mohlo ušetřit až deset miliard ze svého rozpočtu. A ředitel Prvního obnoveného reálného gymnázia Václav Klaus doplnil, že nemá smysl neustále mluvit o nedostatku peněz ve školství. "Nejsme ani Švédsko, ani Čad. Peněz na školství máme přiměřeně. Jenom s nimi musíme lépe zacházet. Zatím se s nimi nehorázně plýtvá." Jak to je? Je české školství opravdu tak chudé, jak se zdá při pohledu na platy pedagogů? Nebo je spíš černou dírou, která pozře libovolné navýšení rozpočtu bez efektu podobně jako zdravotnictví? Anebo platí obojí?

JAK SE (NE)RUŠÍ ŠKOLY I

Základní škola v Jesenném (okres Semily) má přibližně padesát žáků v devíti třídách. Provoz takové školy je neúnosně drahý, škola v mnohém nemůže poskytnout žákům servis jako větší školy, učitelé tady nemohou mít srovnatelně vysoké platy. Jedete-li po okolních obcích, napočítáte desítky opuštěných školních budov. Trend, kdy dětí ubývá a zanikají školy, není nový a bude dál pokračovat. Jenže: škola v Jesenném přežívá na ministerskou výjimku už osmým rokem. Škol s "výjimkou" je dnes v celé republice 589. A zkuste takovou školu zrušit! Okamžitě se situace v obci blíží revolučnímu stavu, zmobilizují se všechny důvody proti rušení. Pedagogické: lepší, přátelštější prostředí než ve velkých anonymních školách. Sociální: obec bez školy nemá perspektivu. Technické: dojíždění žáků je vzhledem ke stavu veřejné dopravy na hraně zvládnutelnosti. Ředitel jesenské školy Jan Paroulek není žádný radikál. Ale školu brání."Jasně že vnímám argumenty mířící ke zrušení školy. Na druhou stranu tomu nerozumím. Vždyť ta škola má opravdu jasné výhody. Platí jednoznačně, že dokud tu je obchod, škola a dojíždí sem doktor, tak se tu dá žít. A navíc - na provoz školy doplácí přece obec."Obec skutečně drží školu nad vodou za cenu maximálních úspor v ostatních oblastech - ze svého přibližně třímiliónového rozpočtu přispívá na školu jedním miliónem ročně."Asi půlmiliónem na provoz a zhruba stejnou částkou na platy,"upřesňuje ředitel. Jenže: Rozpočet školy je tak napjatý, že ředitel nemá šanci dát svým kantorům slušné osobní ohodnocení. Aby je vůbec zaplatil, musí dokonce tlačit úvazky dolů. A spoléhat na to, že práce na malé vesnické škole lidi baví. Nebo že těžko seženou jinou práci. Za druhé: pět set tisíc na platy ze strany obce pokryje mzdy přibližně na dva měsíce. Deset měsíců platí učitele stát. Při zrušení školy by přece jenom nějakého dva a půl miliónu ušetřil. A patrně také do tří let ušetří. "Letos ještě žijeme, protože dostáváme peníze na třídy. Ale připravuje se změna - pokud opravdu bude rozpočet důsledně postaven na počtu žáků, nemůžeme to přežít."

JAK SE (NE)RUŠÍŠKOLY II

Procházet obří budovou jilemnické střední průmyslové školy textilní je zážitek. Studentů tady sice moc nepotkáte, zato můžete spatřit velkou halu zaplněnou textilními stroji. Ty nahazují jenom jedenkrát do roka - aby se zahřály, promazaly, aby byly připraveny na případné další použití. Kdyby náhodou škola opět otevřela textilní obory, kdyby náhodou přibylo studentů. Kdyby prostě snad ještě někdy prosperovala jako před lety. Na textilku dnes chodí asi jenom devadesát studentů. Byly doby, kdy sem mířil dvojnásobek. Textilní průmysl je v útlumu. V okolí fungují jiné střední školy - jenom v samotné Jilemnici je gymnázium, které má sportovní třídy, i víceleté gymnázium. Ani to není právě přeplněno, protože v semilském okrese jsou víceletá gymnázia tři, v jeho bezprostřední blízkosti další dvě. Snaha libereckého krajského úřadu o snížení počtu středních škol je pochopitelná. Kraj navrhl zrušení textilky a redukci gymnázia. Pak kompromis: sloučení škol při uchování více rozmanitých programů. Město se postavilo proti. Důvodů je mnoho: prestiž, tradice, otázka, co s tou stovkou studentů, kteří tu ještě studují. Navíc kraj dluží městu přes dva milióny na nájemném za školní budovu. To není zrovna silná vyjednávací pozice. "Pokud nedojde k dohodě s obcí, nemůžeme udělat radikální řez,"řekla radní Libereckého kraje Eva Bartoňová. Je tedy pravděpodobné, že i v příštím roce nahodí ve středním průmyslovém muzeu textilním v Jilemnici na jeden den své stroje.

KAŽDÝ ŠESTÝ UČITEL, KAŽDÁ PÁTÁ ŠKOLA

Podle publicisty Karla Hepnera nedokázalo školství zareagovat včas na úbytek žáků a proplýtvalo prostředky za desítky miliard korun. Resort ovládají politici, odboráři a lobbisté, kteří nejsou ochotni přikročit k razantnímu a nezbytnému zásahu do sítě škol. Podle Hepnera je třeba zavřít každou pátou školu a propustit každého šestého učitele. Pak zbudou peníze i na podstatné zvýšení učitelských platů - na onu požadovanou úroveň 130 procent průměrného tuzemského příjmu. Mechanismem, který jedině může vést k takovému racionálnímu chování, je "nesmlouvavý princip výkonově normativního financování škol". To znamená, že má být stanoven normativ - částka na jednoho žáka - a ta má jít za ním na příslušnou školu. Školy tak budou přesně vědět, s čím hospodaří, nebude žádné úřednické socialistické pře rozdělování prostředků na úrovni ministerstva či krajů a školy s malým počtem žáků nutně budou směřovat k zániku. Ředitel gymnázia Václav Klaus dotahuje tuto myšlenku ještě dál. "Uvažoval bych dokonce o systému jakýchsi poukázek, voucherů, které by poskytovaly peníze na vzdělávání rodičům žáků a ti by se mohli svobodně rozhodnout, na jakou školu si dítě ty peníze s sebou přinese." I podle Klause je ve školství peněz dost, jen s nimi umět zacházet."Samozřejmě není na to, aby školy byly obloženy aljašským mramorem a stavěly si bazény s protiproudem a na ně pak lákaly studenty při dnech otevřených dveří, což se opravdu děje. Ve školách je nasekána spousta materiálu, stavějí se občas nějaké luxusní tělocvičny, vybavují zbytečné multimediální učebny, funguje spousta ministerstvem akreditovaných organizací, jež tahají ze škol peníze na nejrůznější školení a zbytečné dodávky softwaru. Rozhazujeme peníze, a přitom pořád naříkáme, že jich máme málo. Podporujeme stav, kdy - natvrdo řečeno - leckde učí žáky nějaká neschopná kráva v přepychové multimediální učebně, zatímco schopný kantor by dokázal nesrovnatelně víc s křídou a tabulí."

BOHATÉ ŠKOLSTVÍ, CHUDÍ UČITELÉ?

Shodnou se kritici školství alespoň v tom, že učitelské platy jsou nízké a je třeba je zvyšovat? Neshodnou. Jeden z odborníků mi řekl: "Některým učitelům bychom měli platit za to, aby učit přestali. A není jich málo. Plošné zvyšování platů je nesmysl."A ředitel jisté základní školy tvrdí, že řada učitelů má platy až dost vysoké."Potřebujeme diferenciaci, ne plošné zvýšení platů." Tady se objevují dva další leitmotivy debat o penězích ve školství - pravomoci ředitelů a kariérní řád. Karel Bárta je ředitelem základní školy v Turnově a předsedou Asociace základních škol. Podle něj je role ředitele stále více formální."Jsme dobří tak k tomu, abychom vyplňovali nejrůznější formuláře, odpovídali na dotazníky, plnili nesmyslné příkazy úředníků. Ředitel je úředník, nemá dostatečný prostor pro diferenciaci platů, autonomie školy prakticky neexistuje."Bárta tvrdí, že ředitel má teoreticky možnost diferencovat platy v průměru o dvacet procent - takový je objem rozpočtu na nenárokové složky mzdy."Je to málo, a navíc ani to nefunguje. Od kraje totiž dostáváme už jenom sedm a půl procenta. Kde je ten zbytek, nevím." Podle Václava Klause stojí dnes proti posilování role ředitele především silná rovnostářská lobby odborů."Mají přímo hrůzu z toho, že by ředitel mohl platy výrazně diferencovat. A ministerstvo je v tom utvrzuje - jde právě opačnou cestou a plošně navyšuje tarifní složky platů." Větší rozdíly by mohl do odměňování učitelů vnést kariérní řád - zjednodušeně řečeno, obdobný systém, jakým v rámci atestací procházejí lékaři. Učitelé by si mohli zvyšovat kvalifikaci a každému dosaženému stupni by odpovídalo zvýšení platu. Jenže i kariérní řád vyvolává spíš ostré polemiky než obecné nadšení. Karel Bárta například s myšlenkou souhlasí, ale ministerský návrh považuje za špatný - zavádí spoustu nových akreditovaných institucí, které jedině budou moci učitele školit a vydávat jim certifikáty. "Ale to by měl přece posoudit právě ředitel, jestli jeho pedagog získal nějaké vyšší odbornosti. Proč o tom má zase rozhodovat ministerský úředník? Vždyť učitel cizího jazyka může například strávit dva měsíce o prázdninách v zahraničí na brigádě, platit si navíc soukromý jazykový kurs a nepochybně se tak v jazyce zdokonalí. Ale to ne - musí chodit na kurs k ministerstvem uznané organizaci." Karel Hepner považuje kariérní řád za další útok na pravomoci ředitelů - je to podle něj jenom nová zbraň odborů na cestě k rovnostářskému odměňování. Jiní kritici ministerstva ovšem naopak požadují jedním dechem jak zvýšení pravomocí ředitelů, tak kariérní řád a rozpory v tom nevidí. Kariérní řád podle nich přinese učitelům jistou perspektivu a možnost dosáhnout slušného platu dřív než po třiceti letech, kdy se doplahočí do nejvyšší tarifní třídy.

CO NA TO MINISTERSTVO

Stanovisko ministerstva pro Reflex zpracoval Zdeněk Bernard. Muž, jenž má na starost financování a který je pro kritiky ministerstva přímo symbolem vší úřednické zvůle, rozmělňování normativů a nostalgie po socialistickém přerozdělování. Shrneme-li jeho stanovisko, ministerstvo tvrdí, že normativní financování v podstatě funguje, pravomoci ředitelů jsou dostatečné a rušení škol a propouštění učitelů jsou sice nezbytné, ale rozhodně nikoliv samospasitelné. Pan Bernard připouští, že meziroční úbytek žáků je zhruba pětatřicet tisíc. Ale znamená to, že se mohou plošně rušit školy? Představa, že žáci ze zrušené školy pouze doplní třídy nějaké jiné školy, je nereálná. Bez nároku na další prostory a učitele se to neobejde. Rušení a učitele se to neobejde. Rušení škol je třeba posuzovat případ od případu a nespoléhat na zázračné řešení jednoduchým normativem. Zrušených škol bude přibývat, ročně odejde zhruba tři a půl tisíce učitelů. Ale celkový finanční efekt nebude ani zdaleka tak velký. Normativy nejsou podle Zdeňka Bernarda samospasitelné. Představme si městečko a v něm dvě mateřské školy, každá má devadesát dětí. Rozumné ředitelky spojují jednotlivá oddělení v časných ranních a též v pozdních odpoledních hodinách a "vyšetří" tak pro své učitelky peníze na osobní příplatky. Jenže přijde nový školní rok a v jedné ze školek sedm osm dětí ubude, ve druhé naopak stejný počet dětí přibude. Co asi udělají ony rozumné paní ředitelky? Asi nic, neboť nic také dělat prakticky nemohou. Jenže první ředitelka dostane v dalším roce na platy o nějakých 120 000 Kč (tj. normativ 15 000 Kč krát osm žáků) méně než loni a druhá zase o 120 000 Kč více. Protože první ředitelka počet svých učitelek snížit nemůže a druhá nemá důvod ho naopak zvýšit, bude výsledkem takto pojaté normativní metody financování to, že první ředitelka sníží osobní příplatek svým učitelkám z loňských zhruba 1800 Kč měsíčně na nulu a druhá ho zvýší na dvojnásobek. Je takový výsledek správný a spravedlivý?

KRIZE TEPRVE PŘIJDE

Co se z řečeného dá usoudit o budoucnosti školství? Pesimisté soudí, že se nic nestane, dokud celý stát neprožije bankrot argentinského typu. Optimisté, že věc by mohl rozhýbat silný ministr se silným politickým mandátem - ale ten prý na obzoru stejně není. V mezidobí se ovšem toto nebo jakékoliv další ministerstvo bude pokoušet o nemožné: zároveň šetřit, žádat o zvýšení rozpočtu a zavádět reformu výuky nebo přidat kantorům peníze třeba prostřednictvím kariérního řádu, aniž by zvedlo rozpočet na mzdy. Nově budou vyučovat "staří" učitelé, exodus těch schopných a ambiciózních bude pokračovat. To znamená, že z reformy nebude nic, naopak i to, co teoreticky mohlo vypadat slibně, bude v praxi zdiskreditováno. Případně tento stav na léta zakonzervuje centrální systém zkoušek na střední školy a centrální státní maturita. Každý další pokus o reformu bude tak vycházet z ještě nižší výchozí úrovně, než je ta současná.
CHUDÍ ŽÁCI
Vnitřní dluh tuzemského školství má i jinou, hrozivější podobu. Podle Oldřicha Botlíka, odborníka na testování znalostí a kompetencí žáků, produkují naše základní školy 30 až 40 procent funkčně negramotných absolventů."Negramotnost jako taková u nás téměř neexistuje, v tom držíme vysoký standard. Problém je ale v tom, že mnoho žáků sice umí přečíst text, ale už neumí vnímat myšlenky v něm obsažené, pochopit je, pracovat s nimi. Školy opouští množství dětí, jež jsou v podstatě nezaměstnatelné. A na ně bude pak zase celá společnost doplácet." Problém financí se tady potkává s nutností reformy školství jako takového. Je možné začít učit nově? Třeba v rámci nyní experimentálně zkoušených rámcových vzdělávacích programů kladoucích důraz na způsob myšlení a odmítajících neefektivní biflování? Podle Botlíka to možné není. "Současní kantoři toho v naprosté většině nejsou schopni. Lze to jenom někde, jde spíš jen o několik výjimečných škol." A ředitel ZŠ v Turnově Karel Bárta to vidí podobně. "Nový způsob vyučování za současné situace masově nastartovat nelze. Je to jako byste chtěli se záplatovaným trabantem jezdit po dálnici stotřicítkou. Buď se vám auto jenom rozpadne, nebo se zabijete. Rozhodně daleko nedojedete." Jinými slovy: Dokud se neudělá ve školství pořádek, nelze pomýšlet na jeho obsahovou reformu. A pořádek znamená reformu financování, autonomii škol a teprve pak i navýšení celkového rozpočtu.navýšení celkového rozpočtu.

---

Otázka do diskuse:
Souhlasíte s tvrzením, že v tuzemském školství se dají ušetřit miliardy a že hlavní cestou k tomu je rušení škol a propouštění učitelů?